Mít tě zase tady

jo tot básníkovo věčné dilema, zachovat či přizpůsobit...*

Díky za chválu i konstruktivní (a uznávám, že oprávněnou) kritiku. Tahle báseň volá po úpravách dost hlasitě a já váhám, jestli ji vyslyšet, nebo zachovat tak, jak jsem ji kdysi myslel, cítil a psal. Bohužel často ve chvíli, kdy dopíšu poslední verš, postrádám patřične sebekritický nadhled a co hůř, s ním i trpělivost, jež by mi dovolila nechat si dílko nějakou dobu pro sebe a zhodnotit jej zpětně - tj. s alespoň nejnutnější mírou objektivity. Také proto jsem vděčný za Písmáka a všechny kritiky píšící kritiky ;o)

Mně se to moc líbí, ale mám jisté výhrady: z hlediska gradace a rozvíjení pocitu té básně (nenaplněná touha přecházející v suicidální tendence) by bylo nejlépe uspořádat odstavce takhle - 1,3,2,5 - č.4 bych vypustil, protože ten refrén mít tě zase tady v něm tak trochu působí už jako opakování za každou cenu. Navíc 4.odstavec nemá příliš společného s takovou jemnou poetikou těch ostatních, dá se říct, že v něm hodně "tlačíš na pilu". Třetí odstavec bych předřadil druhému, protože ve druhém odstavci už tak nějak předjímáš to uvažování o sebevraždě, ale plíživě, takže si to vlastně čtenář naplno uvědomí až zpětně po přečtení posledního odstavce. Jinak mě z plynulosti rytmu dost rozhodilo tělo i krev, chci tě příjmat pod obojí, což je krásný obrat, který také nabývá zpětně jiného významu, ale rytmicky rozkostrbatí plynulost díla a čtenář na něm zaškobrtne, a to mu ztíží lepší vžití se do díla... Nicméně báseň je to promyšlená a TIP si jistě zaslouží. Nejvíce se mi líbilo: střepy zapomnění v nichž jsme ještě svoji bez milosti řežou šrámy do nálady do ticha i do vět, jen mých žil se bojí co jen dal bych za to mít tě zase tady

osobně bych vypustil 4. odstavec, to mi přijde řečeno trošku lacině, ale jinak vážně dobrý. tip