Duhové sny

 

1)       Já viděl zem spálenou

  a slunce za olověnou stěnou smutku.

Já viděl den

   co se svíjí v záchvěvech bolesti.

Já viděl nekonečný strach

   co zmizel v propastech času.

Já viděl hrůzu svědomí

   co se probíjela na povrch samoty.

Já viděl příteli,

   já viděl duhový sny.

 

 

               Nad obzorem přišel den.

               Pár kroků a nic. Jen úsměv.

               Už se neohlížej.

               Už ne. Nevrátíš se.

 

 

Plameny šlehaly vysoko k nebesům. Byla noc a zem umírala a s ní vše co zplodila. Poslední záchvěvy života a pak nic. Propastná mrazivá tma a v ní zrození zítřků a výkřik marnosti.

 

2)       Já viděl divoký vítr

   co spaloval výkřik mrtvých.

Já viděl tu nejhlubší noc,

   pro kterou ještě mělo smysl žít.

Já viděl čas

   co se v lidech změnil v kamení.

Já viděl věčné prokletí

   co se usmívá a pak zabijí.

Já viděl příteli,

   já viděl duhový sny.

 

 

Nad  obzorem přišel den.

Poslední krok a nic. Jen slzy.

Proč to všechno.

Už ne. Nevrátím se.

 

 

Černo černé nic a zítřky. Mrtvá zem a s ní naděje a věčné hledání duhových snů. Nikdo neslavil, nikdo nevítal, nikdo nečekal. Bylo jen ticho. To nejsmutnější ticho tohoto světa, který už nebyl. 

 

  

3)       Já viděl zrození dne

   co se v úsvitu probouzel a čekal.

Já viděl třpyt hvězd

   v jedné z těch věčných nocí.

Já viděl lehký dotek,

   když se zem usmála a chtěla žít.

Já viděl sám sebe,

   jak nad obzorem vzlétám do ticha.

Já viděl příteli,

   já viděl duhový sny.

 

 

Nad obzorem přišel den.

Duhové sny pominuly. Je úsměv.

Kde jsem to byl.

Už ne. Nevrátíš se.

 

 

 

V té mrazivé tmě a tichu se znovu zrodil nový den, země, zítřky a duhové sny. Ty duhové sny, příteli, které nám lžou. Pro které my žijeme, pro které umíráme. Jen někdy se otočím a vzpomínám na ten lehký dotek mezi nicotou a vším, než přišlo zapomnění snů, zapomnění marnosti.

 

              

---