Půlnoční host - 2. dějství

„Zbytečné krutosti,“ zazněla ode mě francouzština, ale sama jsem to stěží zaslechla. Proč mě to napadlo? Jako by se ta slova ztratila ve výdechu.

 „Neodvažuj se víckrát říct, že byly zbytečné, malá,“ zaryl nehty do dřeva, „Zajistily nejrychlejší cestu k pořádku.“ Slyšel mě! Jak?! „Píšeš snad učebnici dějepisu?“ poznamenal nevrle. „Co po mně chceš? Byli už tací, co mě hodlali zabít, jenže ty nevypadáš na upírobijce.“

„Umírám, chápete?“ zestručnila jsem to. Nebyl překvapený, jeho výraz se vůbec nezměnil. Jen si mě prohlížel. Napadlo mě, jestli vidí vystrašenou bytost nebo večeři. „Tuberkulóza,“ dodala jsem. „Slyšela jsem, že ty, kteří vzejdou z vaší krve, nezabije žádná nemoc. Nic, téměř nic.“

„Hezky to říkáš – téměř. To platí,“ štěkl po mě skoro, „Jenže za tu tvojí téměř nesmrtelnost se platí draze, to mi věř. Víš, jak dlouho bys vydržela bez krve? Přesně tři noci, během kterých by se ti svíjely vnitřnosti rostoucím hladem, tři dny a v každém z nich pořád slabší. Ti, kteří vzešli z mojí krve, jak jim říkáš, jsou ubožáci, co trhají ovce a nechávají po sobě střílet. Víc hladová zvířata než co jiného. Oni jsou silnější a lepší než lidé a vědí to. Ty snad nemáš ráda lidi, Manon?“

„Nebojím se.“„Ale bojíš. Proto bys měla jít pryč,“ vztáhl po mě ruku a jako by tím popřel právě řečené. Hned nato paži stáhl a zatínal nehty do dlaně. „Okamžitě,“ dodal trochu zastřeně.

„Jste unavený. Třetí den, že?“ podotkla jsem s vědoucím úsměvem. „Nedráždi mě, jestli nechceš vyrvat žíly z těla – “ „ – bez kapky krve. Vím, jak chutná. Je sladká, není na ní nic špatného.“ „Poslouchala jsi mě vůbec? Neříkal jsem, že krev nechutná dobře. Právě naopak Je sladká až k zalknutí. S obyčejným hladem se to ani nedá srovnávat.“ Odsekával zlostně slovo za slovem, ale já cítila, že se nezlobí na mě, ale na sebe. Nechápala jsem ho. Neměla jsem na vybranou, tak nad čím váhá? „Vždyť umírám. Hlad mě vůbec neděsí.“ „A svědomí? Až budeš zabíjet lidi, jak si z nich budeš vybírat?“ „Žebráci, mrzáci... lepší jejich smrt než moje.“

„To jsou trochu silná slova,“ přecházel sem a tam, nejspíš se snažil nemyslet na to sladké, co mi proudí těsně pod kůží. „Takové pohrdání životem u člověka jsem znal jen u sebe. A takovou tvrdohlavost. Jsi krásná jako anděl, ještě napůl dítě, a dobrovolně se chceš přidat k vrahům. Přesto si nezasloužíš... a kdo vlastně ano? Možná dokonce ani já,“ odmlčel se.

 „Ale já to tak chci.“ pospíšila jsem si, „Stvořil jste už víc upírů, proč by měl vadit jeden další?“

„Nestvořil jsem je, nechtěl jsem,“ skončil mi zuřivě do řeči a já sebou trhla, „Jsou to hříčky přírody. Z posledních sil, bez kapky krve v žilách, vysají krysu a stanou se z nich bestie.“

„Ale madam Christine... ,“ zaváhala jsem nad tím připomínat mu ji, „Ona tvrdila něco jiného.“

„Ta pařížská štětka? To ona tě sem poslala?“ Nakrčil obočí, jak vzpomínal. „Ano, vypil jsem ji a ona mě potom kousla. Mrcha.“

„Slovem si na vás nepostěžovala. Je jako vy, žádná bestie.“

„Že nejsem bestie, povídáš? Jsi roztomilá, plavovlásko. Tak ty se chceš napít mé vzácné krve.“ Ty černé oči opět trhaly mé sebeovládání na kousky. Najednou však vypadaly měkčí a přívětivější. „Varoval jsem tě. Jsi si jistá?“

„Úplně jistá.“ Tentokrát se mi hlas vůbec netřásl.

„Tak nebo tak, rozhodl jsem se, že ti to ulehčím...“

 Natáhl ruku a ona mu do ní vložila dlaň. Byl to jen okamžik, sotva se jí zachvěly řasy, už ji držel v objetí. Modré střevíčky sebou zakmitaly kus nad podlahou, ten pravý se sesmekl z drobné nožky a odkutálel se pod stůl. Vzal do hrsti světlé vlasy na jejím temeni a trhnutím donutil sloup štíhlé šíje se zaklonit. Špičáky putoval po jejím krku, kde jí žíly rychle tepaly a kůži měla tak teplou a tenkou...Vnímal slabou vůni marcipánu, co se kolem ní vznášela jako závoj, ale žádný smrtelník ji nemohl ucítit. ,Ještě je čas, ještě to můžu vrátit,´ slyšel její myšlenky. Vždycky to považoval za nezbytnou součást toho rituálu. Zábavné! Lidé v takové chvíli dokázali myslet na ty nejneuvěřitelnější věci, ale zatím nikdo neměl možnost uvažovat nad volbou jako teď ona. Opravdu chtěla všechno odvolat – kvůli bolesti! „Kdepak, už je pozdě se rozmyslet,“ zachraptěl.

Ostře vyjekla, když jí špičáky prokously jemnou kůži, a křečovitě sevřela plášť na Vladových ramenou. To se jí snad zatočila hlava, jak jí ubývalo sil. Jako by se bál, že mu zdroj potravy uteče, sevřel ji pevněji, až jí zapraštěla žebra. Pil pomalu, pomaloučku, nechtěl jí ublížit.

Manon by ho ráda odstrčila, kdyby na to měla dost sil, a ještě raději křičela, kdyby jí jeho zuby dost bolestivě neprokously hlasivky. Cítila, jak jí tlakem praskají šlachy, jak jí krkem do žaludku a plic proudí krev, ale kupodivu to přijímala jako snesitelné. Přesto tuhle proceduru vnímala jako mučení, jako by jí kradl duši. Podle hodin napočítala už nějakých tři sta vteřin. Ve spáncích a uších jí bušilo srdce jako rozhoupaný zvon. S každým jeho polknutím se tělo zvonu rozdunělo, jako by vyzváněli na vlastním pohřbu. Kéž by to už měla za sebou! Rozplakala se, ale on si toho vůbec nevšímal. Pít lidskou krev po všech těch zvířecích drijácích pro něj bylo jako křehoučké jehněčí po měsíci o chlebu a vodě. 

Už se skoro ani nezmítala, ticho rušily jen její vzlyky. Div divů, obměkčily ho a donutily vynaložit spoustu vůle, přestat. Pošetilost téměř hodná člověka. Odtáhl se a jazykem přejel zuby. Ta sladkost, co na nich zůstala... Ta chuť, kterou miloval a zároveň se mu z ní dělalo zle...

Stále ještě dýchala, třebaže víčka měla těžká. Zhluboka, skřípavě se nadechla a vzápětí se otřásala v záchvatu kašle. Na rtech zůstalo pár kapiček krve, sice její vlastní, přesto nepocházela z neduživých plic. Stekla dolů z drobných cévek v krku a dusila ji. Sotva udržovala rovnováhu, motala se trochu jako opilá, trochu jako loutka. Tápavě se natáhla po jeho ruce, ale jen se mu bříšky prstů otřela o rukáv. „Slíbil jste...,“ vydechla ztěžka, protože mluvit už nemohla.

„Nic jsem ti neslíbil, plavovlásko. Říkal jsem, že ti to usnadním. Bylo by ti milejší vykašlat si plíce? Pochop, že jsem ti dal to nejlepší – rychlou smrt.“ Palcem přejel po třesoucích se dívčiných rtech a rozetřel červeň, co nich ulpěla. Na pár okamžiků sledoval svůj prst a pak setřel tu příšernou rudou vlhkost i z něj.

„Já nechci umřít!“ zavzlykala zoufale s rukou přitisknutou k pochroumanému krku. Snažila se zastavit krev, ale ta se tlačila přes prsty a v tenkých potůčcích stékala po rameni a do výstřihu. Nohy jakoby samy udělaly několik vrávoravých krůčků vzad ke dveřích, ale už ji neudržely. Zachytil ji, jak se zvolna sesouvala k zemi.

„Buď za to vděčná, malá. Závidím ti. Přijít o svůj známý svět a všechny, co pro tebe byli důležití, to není dar. Odsouzená déle než nadosmrti do cely, kde jsi s krvežíznivým zvířetem, kterým pohrdáš. Řeklas, že nejsem bestie. Nechci tě zklamat. Nehodlám tě proklít.“ Šeptal jí do vlasů.

Dech měla tak těžký, tak neslyšný. Rozum jí ulétal stále dál, takže stěží mohla cítit nějakou bolest. Tentokrát neklopila pohled, fialkovýma očima se vpíjela do jeho, jako milenka. Dívala se na něj a možná pochopila. Dívala se na něj a pak už ne.

„Hej, ty tam nahoře. Nevěřila ti, nemodlila se k tobě. Přišla za mnou! Nebylo to rouhání, co jsi u ní právě přehlédl? A já jsem k ní byl milosrdnější než ty." Ach bože, kolik důkazů lidskosti by asi bylo třeba...