Hrdina

Z opileckýho spánku mě vzbudil zvonek.

„Kerej vůl sem leze tak brzo ráno?!“ řek sem si a celej se zakryl peřinou.

Jenže ten trouba zvonil dál, jak kdyby ho na nože brali. Tak sem rozlepil oči, vylez z postele a odpotácel se k oknu. Hlava mě bolela jako střep. Byl to Saša, praštěnej kámoš mýho bráchy.

„Co chceš?!“ zavrčel sem na něho.

Skoro se mě lek, asi sem nevypadal zrovna jako plejboj.

„Já…já…jenom nesu knížku, co mi Martin pučil,“ podával mi jakousi bichlu. Myslím, že se mu trochu třásla ruka. Mně ostatně taky. Jakby ne, po včerejšku! To byl zase ožer!

Vytrh sem mu ji z ruky: „A příště choď pozdějc! Probudil´s mě!“ a zabouch sem mu okno před těma jeho vyděšenejma očičkama.

Já vím, že sem se asi nechoval zrovna nejlíp, ale kdo by se po takové chlastačce choval galantně, nebo jak se to říká? No já holt ne, já už mám takovou náturu – řeknu, co si myslím.

Vrátil sem se do postele, že jako ještě budu spat, ale nešlo to. Podíval sem se na hodinky. Bylo něco po dvanácté.

„Tak to už není takový ráno,“ řek sem si.

Vyštrachal sem se z postele. Tý jo, mně bylo blbě! Nohy se mi uplně třepaly, hlava na prasknutí, no co vám mám povídat! Prostě hrůza! V koupelně sem se podíval do zrcadla. To byl teda pohled! Už sem se nedivil, že sem tak vyděsil toho chudáka. Vlasy mi trčely na všechny strany, oči jak upír a velký kruhy pod očima. No prostě fakt hrůza.

„Já už vopravdu končim s chlastem! No podívej se na sebe! Dyť tě to ruinuje!“ řek sem si asi po tisícáté. Ale já před tím zrcadlem to dycky myslím vážně, to až pozdějc zapomenu a stejně du zas do hospody, kde se střískám, a tak je to furt dokola. Já už sem holt takovej.

Umyl sem si ksicht studenou vodou doufaje, že se mi udělá trochu líp. Nepomohlo to. Pak se mi navalilo. Naštěstí sem to stihl na záchod, ne jak minulej tejden – vyjelo to ze mě na chodbě a jak sem to uklízel, tak sem to nevydržel a vyjelo to znovu…

Ale to mi vážně pomohlo. Ono to dycky pomůže, to už mám ozkoušený.

Dal sem se trochu do pucu a uvařil si silný kafe. K tomu sem si zapálil cigáro jako každej den a zas mi bylo skoro fajn. 

Podíval sem se z okna. Ten den bylo venku fakt krásně. Kdybych nevěděl, že je leden, tak bych si myslel, že je aspoň takovej březen – tak tam bylo hezky. Slunko svítilo, ptáci vřískali, tráva se zelenala a já nevím, co všechno. Prostě jak vystřižený z ňákýho blbýho rodinnýho filmu.   

„Dneska je tam ňák hezky,“ řek sem si, „Že bych šel na procházku? Kdy já sem byl vlastně naposledy na procházce?“ přemejšlel sem.

Nemoh sem si vzpomenout, takže už to asi bylo dávno. Já holt nejsem kámoš Slizoň, ten chodí na procházky pořád. Třeba teď nedávno jel na zábavu asi třicet kiláků odtuď, ožral se a kolem půlnoci si řek, že pude dom. A šel. K tomu ještě někde po cestě v poli zahodil úplně novej svetr. Když sem se ho pak ptal, proč to udělal, řek: „On byl totiž hrozně těžkej.“

No co byste na to řekli? Slizoň je prostě vůl. Kdybych věděl, kde to pole je, tak si tam zajedu a ten svetr najdu, protože je ho fakt škoda. Ale ten už má určitě ňákej přitroublej traktorista!

Tak sem se rozhod, že teda zase jednou pudu na procházku. Oblík sem se a vyrazil. Nevěděl sem, kam na tu procházku mám jít, tak sem se vydal haluzově. Zkoušel sem si vzpomenout na včerejší večer. V mým mozku ale bylo ňák prázdno. Vybavil sem si jenom pár útržků, dost šílenejch. Například jak sem poblil jakousi ženskou nebo jak mě kdosi odkudsi vyhazoval…Radši sem přestal vzpomínat. Třeba to byl nějakej sen nebo třeba taky ne…

Za tohodle vzpomínání sem úplně haluzově došel k jedné hospodě. Řek sem si, že to asi bude ňáký znamení, tak sem do ní vlez. Nikdo známej tam nebyl, což mi přišlo divný. Nejspíš seděli v jiné hospě. Beztak sem si dal pár kousků – to mě stejnak spraví ze všeho nejlíp, to vám řekne každej: co tě zkazí, to tě i spraví.

Pak sem zase vyrazil na procházku. 

„Možná sem jich neměl dávat tolik,“ řek sem si, protože se mi krapet točila hlava, „Na čerstvým vzduchu se to ale spraví!“

Zas sem stál před rozhodnutím kam jít. Rozhod sem se pro les. Tam aspoň nejsou hospody a kdo ví? Třeba by mě ňáká haluz zas do ňáké zavedla. Jak sem se rozhod, tak sem udělal a vydal sem se do místního lesíka. Du, du a du a najednou uslyšim jakysi volání. Nejdřív sem si myslel, že to je ňáká haluz, někdy se mi to stává, ale pak sem tuhle možnost zavrhl, protože sem to uslyšel znovu. Byl to takovej dětskej  hlásek.

„Kdopak to volá?“ řek sem si a vydal se po hlase.

Za chvíli sem došel k řece. Ve vodě kdosi byl.

„Pomoc, pomoc!“ volal slabě.

Tak to asi není ňákej ten otužilec, co se tady koupe, pomyslel sem si. Takový se totiž najdou

i tady v tomhle zapadákově. Třeba učitel těláku, jak von se menuje…jo! Kratochvíl. To je hroznej pošuk. Ten si vysekal diru v ledu a hups tam. No mě by asi trefil šlak!  

No ale tenhle do týhle cáklý kategorie asi nepatřil. To by neřval o pomoc.

„Je tam někdo?“ zeptal sem se, uznávám, že pitomě. Ale byl sem trochu mázlej.

„Zachraňte mě!“ ozvalo se z řeky.

No já rozhodně nejsem žádnej hrdina. Já sem spíš takovej vopatrnej typ, rači se držím stranou a do ničeho se zbytečně nese…no, nemontuju. To jenom někdy, když se vožeru. Ale to ne moc často. Teda aspoň myslim.

Přemejšlel sem, co mám dělat. No že bych pro něho skákal, to teda rozhodně ne! Sem sice velkej blbec, ale takovej zas ne! Šel sem ke břehu, abych na toho člověka  líp viděl. A co se nestane! Bylo to tam ňáký kluzký a já jak sem byl mázlej, tak sem neudržel balanc, a slít sem přímo do tý ledový vody. No nejdřiv sem vůbec nevěděl, která bije. Vůbec sem nebyl schopnej slova. Pak sem zjistil, že sem teda v té vodě. No v tu chvíli sem myslel, že to nepřežiju, že to je moje poslední hodinka! Nato tata sem vystřízlivěl, jako když mávneš kouzelnou hůlkou a snažil sem se vyškrábat zpátky na břeh. Jenže to už mě chytl proud. Myslel sem, že je po mně jak po žabě. A k tomu ke všemu se na mě pověsil nejspíš ten, co volal o tu pomoc. V ten moment sem byl přesvědčenej, že dýl jak sekundu to nevydržím a normálně se tam utopím.

Ježišmarjá, pomyslel sem si, taková blbá smrt! Kdyby to aspoň nebyla voda! Ten kluk mě pěkně táhnul ke dnu, to vám teda povím. Zkoušel sem ho setřást, ale marně. Ten malej hovňous se mě nepustil. Naštěstí mě Pámbíček má ještě pořád rád, což, mezi náma, nechápu, nikdo od nás mi neřekne jinak než starej ožrala, ale cesty Páně jsou nevyzpytatelné, jak se říká. No prostě jak nás unášel ten proud, tak nás stočil ke břehu a já s tím hňupem, co se mě držel jak klíště, sem se ňák, ani nevím jak, moje zásluha to teda není, zachytil za větev. No, a to už bylo skoro v suchu, jelikož tam byli ňácí lidi a pomohli nám ven. Zdálo se mi, že sem v té ledové vodě strávil pár hodin. Ti lidi ale říkali, že maximálně pár minut. Ale kdo ví, jestli nekecali!

„Pane, vy jste ho zachránil! My jsme přišli zrovna, když jste pro toho chlapce skákal!“ mektali pořád jeden přes druhýho a já sem vůbec nechápal, o čem to mluvěj. Jestli já sem pro někoho skákal, tak sem čínskej bůh srandy. Byl sem ale tak zmrzlej, že sem nemoh ani mluvit. No prostě sem byl zmrzlej jak hovno. Ti lidi ale byli tak hodní, že mi pomohli dom, kde mě uložili a uvařili mi horkej čaj. Byli fakt hodní.

Mně byla hrozná zima, měl sem zimnici a nebylo mi zrovna dobře. Ale já sem odolnej. Skoro nikdy sem nebyl nemocnej. To je určitě tim chlastem, co sem za ta léta zkonzumoval. Jen sem litoval, že dneska nejspíš nebudu moct jít do hospody a povykládat to kámošům. Ti by čuměli!

„Zas kecáš, ty vole!“ řekli by. Ale já bych tentokrát nekecal!

 Pak sem usnul. Vzbudil mě až zvonek.

„Doprdele, já se dnes nevyspim! Kdo zas otravuje?!“ Vylez sem z postele a odpotácel se k oknu. Byli tam ňácí cizí lidi.

„Dobrý den, pane Látale, my jsme Dohnalovi, rodiče Kuby, co jste ho dnes zachránil. Nebýt vás, tak…radši ani nemyslet! My jsme vám přišli poděkovat. A tady máte aspoň něco.

My už se postaráme, aby každý tady věděl, jaký jste hrdina!“

Vejral sem na ně jak čerstvě vyoraná myš. Pak sem ze sebe vykoktal poděkování, oni mi potřásli rukama, paní u toho, představte si, slzela. Pořád mi děkovali za záchranu jejich děcka, toho parchanta, co mě málem utopil, a dali mi flašku whisky a bombošku. Vypadalo to dost draze.

Když konečně odešli, vrátil sem se do postele a byl rád, že mi dali tu fajnovou whisky. Už sem se na ni těšil. Párkrát sem si lokl, na zahřátí.

„To je dnes ale divnej den,“ řek sem si a pak sem zas usnul. A představte si, zas mě vzbudil zvonek! To už sem byl vážně nasranej! Tak zas du k oknu, kdo že to je tentokrát.

A byli to moji kámoši! Co ti tady dělaj, pomyslel sem si.

„Pusť nás dál, vole! Ti dem pogratulovat, ty náš hrdino! Seš slavná místní osobnost! O ničem jiným se teď nemluví, než o tom, jak´s zachránil jakyhosi skrčka! To se musí oslavit!“

A už se hrnuli dovnitř. Každej přines ňákou flašku, takže to zas vypadalo na pěknej ožer.

„Tak nám to povykládej!“

A já jim povykládal. Jak sem neváhal a když sem uviděl toho kluka topit, skočil sem pro něj a vytáh ho. Jak ta voda byla ledová a já si říkal, ty tady klidně chcípni, ale toho kluka zachraň!

Všecko sem jim povykládal. Když ze mě chtějí hrdinu, maj´ ho mít!

A od tý doby mi nikdo neřekne jinak než Hrdina.