NETYPICKÁ REKREACE-2

Vstoupil jsem tedy do točících se dveří hotelu, jenže batoh na zádech zapříčinil zpříčení se mezi dveřmi. Zmocnil se mě pocit točení se na kolotoči. Jakýsi host hotelu se toho točení také nedobrovolně zúčastnil a začal dost hlasitě nadávat. Pak zapříčený batoh povolil. Já vlétl do hotelu, zatímco muž ven z hotelu.

 Spící recepční byl probuzen ránou do pultu recepce. Tu ránu způsobil můj letící kufr, zatímco já přistál v obrovském květináči vedle recepce.

„Co je, zbláznil jste se!?“ Rozkřikl se recepční.

„No, zatím ne." Zněla má odpověď, přičemž bylo mou snahou se vymotat i ze závěsu. To se podařilo, jenže celý závěs spadl na mě.

„Okamžitě ten závěs sundejte ze sebe!“ Vykřikl ostře recepční.

„Já bych rád, ale nějak mi to nejde.“

Recepční se rozeběhl ke mně a hodlal závěs ze mě sundat. Dopadlo to však tak, že nastalo jakési přetahování o něho. Já i s ním začal ztrácet rovnováhu.

Oba zamotaní do závěsu, za vrávorání jsme do čehosi narazili. Byla to stěna. Ozvala se rána. Něco jako obraz nám spadlo na hlavu. Poněkud omráčení jsme vrávorali při stěně.

„Jééé …strašidlo!“ Vykřikla jakási žena, která scházela ze schodů a my do ní vrazili. Další schodiště vedoucí dolů se stalo dějištěm pádů nás tří. Za jekotu ženy  naše kutálení skončilo nárazem do dveří.

 Zdařilo se mi vymotat se ze závěsu jako první a diskrétně se vzdálit zpět k recepci.

„Co se tu děje!“ Ozval s přísný hlas jakého si muže v černém obleku.

„Jen váš recepční má nějaké problémy.“ Řekl jsem mu.

Od schodiště se ozval charakteristický zvuk uštědřené facky, načež vyběhla rozlícená žena. Za ní vyvrávoral s obtiskem na tváři recepční.

„Takový to personál jsem nezažila ani v hotelu bez jediné hvězdičky!“ Rozkřikla se.

„Já to vysvětlím…“
„Zmizte!“

Recepční se ztratil jako pára nad hrncem. Majitel hotelu mi dal klíč od rezervovaného pokoje a s onou ženou zaplul do místnosti za recepcí.

Já se vydal k výtahu, jenž neměl dveře a jezdil stále dokola. Poněkud mě to znervóznilo. Dal jsem  kufr do jedoucího výtahu, jenže se mi nepodařilo za včas do něho nastoupit. Kufr ve výtahu mi odjel nahoru. Nastoupil jsem do dalšího výtahu a jel také nahoru. Batoh mě již dost tížil a tak za chvíli se nenalézal na mých zádech.

  Po vystoupení v patře, kde se nalézal můj pokoj, mi došlo, že nemám kufr ani batoh.

Tryskem následoval nastal návrat zpět do výtahu. Kabina se mnou vyjela až kamsi nahoru, kde se já ocitl v naprosté tmě za skřípaní a hluku. Pak mi došlo, že jedu zpět dolu. Došlo mi, že takhle svá zavazadla nechytnu. Vystoupil jsem tedy v posledním patře, kde na mě užasle hleděl starší manželský pár.

„Dobrý večer. Já tu honím kufr s batohem.“ Znělo mé vysvětlení, ale oni ještě více měli protažené obličeje.

„Podívejte! Už mi jede kufr!“ Zvolal jsem, když se v jedoucí kabině nahoru objevil můj kufr a já nastoupil do ní. Za okamžik se mnou kabina výtahu zase sjela dolů.
„Nejel mi tady ještě batoh?“ Zněla má otázka oněm dvou, kteří stále stáli před výtahem a viditelně nevěděli, co si mají o mém počínání myslet.

Netrvalo dlouho a objevil se v jedné jedoucí kabině i batoh. Já opět nastoupil. Už na potřetí se mi naskytl pohled na udivené výrazy manželů.

„Přeji dobrou noc.“ Řekl jsem jim na rozloučenou sjíždějíce dolů.

Tentokráte s oběma zavazadly se mi podařilo vystoupit. Světlo na chodbě ale  náhle začalo podivně blikat a to mě přivedlo k rozhodnutí se podívat na pojistky na konci chodby. Jelikož jsem měl při sobě šroubovák,  byla to rychlá akce. Zavládla náhle tma a z pokojů se ozvalo hlasité nadávání. Brzo se na chodbě objevili pobíhající hosté s baterkami. Pár jich zakoplo o můj kufr a nadávek přibylo. Já se rychle rozeběhl do nejbližšího otevřeného pokoje.

„To jsi ty miláčku? Co se to tam na chodbě děje?“ Ozval se ze tmy ženský hlas.

„To bude nějaký omyl.“ Zněla má odpověď.

Ozval se výkřik. Já neváhal a rozeběhl se k balkónovým dveřím. Přelézání z balkonu na balkon pro mě skončilo pádem, poté co batoh na zádech mě stáhl dolů.

Místem dopadu se stala kožená střecha zaparkovaného automobilu. Ta nevydržela a já se ocitl uvnitř auta. Při snaze z něho vylézt se mi jej zdařilo odbrzdit a auto se dalo do pohybu. Nejelo dlouho. Zaparkovalo v lese. Já se poté začal vracet ke ztemnělému hotelu, jehož název POHODA silně kontrastoval s míhajícími se světly baterek a s nadávkami. Pomyslel jsem si, že moje rekreace začala opravdu poněkud netypicky.

                     KONEC DRUHÉ ČÁSTI.