Nedožitých

mlhou a deštěm protkané

se osud tváří nevinně,

když vzal si život poddané.

Kameníka s jistou rukou

přestalo srdce chvíli bolet,

když tesal nápis s jednou větou:

“Nedožitých sto let...”

Snad tvářil se i potěšeně

a slza, co stekla po tváři,

vzdala hold této ženě,

která zůstala až do stáří.

Pak znovu pod mlhavou rouškou

ze samých smutných povzdechů,

neprošel osud tvrdou zkouškou

nad bílým tělem bez dechu.

Slzy na smutných tvářích

stékaly jedna za druhou

a jasné svíčky na oltářích

trpěly zvláštní neduhou.

A kameník snad dýchat zapomene,

když rukou chladnou jako led

teď musí vepsat do kamene:

“Nedožitých šestnáct let...”

* * *