Skloňování cizích jmen v češtině

Občas se setkáme v textu, jenž obsahuje cizí jména, s jejich mechanickým skloněním, čímž vznikají lingvistické i jiné nesmysly. Místo toho, abychom přemýšleli, co vlastně píšeme, bezmyšlenkovitě postupujeme přesně podle naučených pravidel. Každý jazyk má však svá specifika, a čeština obzvlášť, která bychom si měli uvědomovat.

Jednou z nejvýznamnějších gramatických zvláštností češtiny je ženská koncovka -e (vzor růže), která není přítomna v žádném jiném slovanském jazyce (dokonce ani v moravských nářečích). Proto se u jmen jako např. Nataša nebo Čadca (slovenská obec) dopouštíme chybného přiřazení a skloňování podle vzoru žena (protože koncové -a je pro nás k tomu signálem). Poslední hláska kořene slova je však měkká a tudíž vyžaduje také skloňování podle měkkého vzoru (rozdělení na tvrdé a měkké neplatí jen pro mužský rod, přestože se to ve školách neučíme, fakticky existuje i v ženském rodě). Zároveň bychom měli vycházet z nářečního tvaru vzorového slova - "ruža", kterému nominativ zvukově odpovídá. Takže Nataša má další pády Nataše, Nataši, Natašu, Natašo, Nataši, Natašou. Kdybychom totiž stejné jméno sklonili podle ženy, velmi hrubě bychom porušili hláskové předpisy - říkali bychom: Nataša, Natašy, Natašě, Natašu, Natašo, Natašě, Natašou. Jistě uznáte, že zvláště přítomnost y bezprostředně za š je v češtině absolutně nepřípustná.

U jmen mužského rodu se objevuje zase jiný, mnohem závažnější nešvar. Ke jménům končícím v psané podobě na samohlásku totiž mechanicky přiřazujeme příslušné koncovky, a to i v případě, že ve zvukové podobě končí souhláskou. Tak často např. jméno George v psaném textu skloňujeme George, Georgeho, Georgemu atd., zatímco v mluvené řeči říkáme Džórdž, Dźórdže, Džórdži... A netýká se to pouze jmen končících samohláskou. Obecně totiž postupujeme mechanicky, např. francouzské jméno Jacques (Žak) na papíře skloňujeme podle vzoru muž, zatímco v řeči podle vzoru pán/hrad. Koncovku, kterou nevyslovujeme, bychom proto měli v dalších pádech nahrazovat příslušnými pádovými koncovkami, ne ji nechávat jako součást kořene ve slově. Jacques by měl tedy dále vypadat Jacques, Jacqua, Jacquovi/u, Jacqua, Jacquu, Jacquu/ovi, Jacquem. Písmeno u je silně vázáno ke q, proto zůstává, zatímco odnímatelná koncovka -es se nahrazuje.

V případě jména George se koncové e také váže na předcházející písmeno, které změkčuje, proto budeme dále pokračovat Georgee, Georgei/ovi, Georgee atd., přičemž bychom v tomto případě (že koncová samohláska změkčuje předcházející souhlásku) mohli zdvojené měkké souhlásky psát jako jednu, tedy: George(1), George(2,4), Georgi(3,5,6), ale ! Georgeovi(3,6) (protože o je tvrdá samohláska).

Jak je vidět, mezi psanou a mluvenou podobou cizích jmen jsou mnohdy tak propastné rozdíly, až člověku vrtá hlavou, jak může takovým způsobem vůbec někdo psát. Mechanické skloňování podle posledního písmene totiž nejen porušuje českou lexiku, která má pro každý psaný znak pouze jednu zvukovou jednotku, avšak kterou v případě cizích slov a jmen můžeme (někdy je to dokonce nutné) zanedbat, ale tím, že postupuje podle jiných vzorů než mluvená řeč, se velice hrubě prohřešuje proti české gramatice. Písmo by mělo věrně zobrazovat lidskou řeč, proto musí také psaná podoba slov odpovídat jejich mluvené podobě. Pišme podle logiky a ne mechanicky bez rozmyslu.