Men In Blue

Je to příšerný pocit ráno se zbudit a nebýt šťastný. Litovat všeho a hlavně toho, že jste se vůbec probudili. Poleháváte, přikrýváte si hlavu polštářem, kopete okolo sebe nohama a přejete si, aby se alespoň tento den celý odbyl bez vaší přítomnosti. Ovšem někde uvnitř ve vás se rozpíná to každodenní setrvačníkové péro hodinového stroje, nutí vás vstát a začíná palčivě bolet a hrozí prasknutím a jestli praskne, rozlítne se vám hlava na tisíce kousíčků. Tak tohle přesně byste si sice přáli, ale bezbolestně.

Sedíte na záchodě , pozorujete roli toaletního papíru jak se pomalu odvíjí z držáku, jak se po vás plazí, syčí, vklouzává vám do ucha a druhým uchem se plazí ven a zase se smotává do ruličky. Bohužel, papír je neposkvrněný nezašpiněný , ani náznak toho veškerého chaosu, té myšlenkové žumpy, kterou se papír musel v hlavě prodírat, bez naděje, že  by něco z vaší hlavy vymetl. Při splachování se ještě poohlídnete po proudu vody. Celý váš život se proměnil v to, co právě splachujete. Fuj.

Dnes si neděláte starosti s tím, co si vezmete na sebe. Ostatně věci leží připravené na zemi , tak jak jste si je v noci nachystali. Zuby? Zuby byste si však mohli vyčistit. Nemusí hned každý na první pohled poznat, že vám dnes celý svět může vlézt na záda.

Taktak, tak to se může stát jen vám. Vzbudit se s takovou náladou do tohohle počasí je vážně trest za to , že jste si dovolili, byť jen na chvilku, pomyslet, že život je krásný.

Ploužíte se ulicí, kličkujete, přikrčení, tišší, s bolestnou obavou, že vás někdo přepadne nějakým pozdravem, nějakou prosbou, nějakou otázkou. Připadáte si, jako byste vláčeli ten největší únosný transparent, na kterém je křiklavou barvou napsáno: „Já tu nejdu, to nejsem já, prosím, nečtěte to, nevšímejte si mě, zapomeňte na mě, pokud možno jednou pro vždy, a hlavně na mě nečumte a nemluvte.“ O co víc se krčíte, o to víc vás bolí ty ostré jehly pohledů protijdoucích. Co všichni na vás mají , že na vás tak čumí? A ještě k tomu to počasí. Kdyby se do té záchodové mísy vešlo tohle zatracené město, neváhali byste spláchnout. Proboha, jak jste tu mohli takovou dobu vydržet žít? Žít?

Práce. Jedno trápení v ulicích skončilo, druhé začíná. Nikdy byste nevěřili, že vám vaši spolupracovníci budou připadat tak odporní, vlezlí, slizcí a že se vám dokonce zvedne žaludek, když šéf nejapně zažertuje. V přívalových vlnách se snažíte zrakem polámat všechny ručičky na hodinách i hodinkách v místnosti, jen aby to trápení bylo už u konce. V touze, aby se vás nikdo nevšiml, abyste se stali průhlednými, průzračnými, zpomalujete dech a pokoušíte se dělat co nejméně pohybů, a proto se snažíte mrkat jen jedním okem. To je blbost , projede vám hlavou. Utečete na záchod, nevíte zda budete zvracet, nebo se vrhnete rovnou z okna. Proboha to je věčnost. Vždyť jste v práci teprve půl hodiny. Někdo nalil do všech hodin thér. Ikdyž kruhy pod očima naznačují, že vám není zrovínka do skoku, šéf si stejně myslí, že je to po nějaké pařbě a přestože se tváří chápavě a vstřícně, v duchu si slibuje a vyhrožuje celému světu, že jestli ještě jednou přijdete škemrat, aby vás propustil domů, že jestli ještě jednou se to s vámi bude opakovat, vyrazí s vámi všechny dveře až na ulici. Je to parchant.

Vyplouváte z práce jako Titanic, ovšem zatíženi svým ortelem se potápíte mnohem hlouběji než je maximální povolený ponor, rozbíháte se, utíkáte, přesto přese všechno  vám připadá,  jako když běžíte ve filmu před plátnem, jako když běžíte ve zpětném zrcátku vás míjejících aut. Všechny ty baráky, ulice, lampy, obchody utíkají před vámi. Jen nezakopnout, jen nezakopnout, to by vás kolemjdoucí vykostili pohledy.

Nervózně  zasouváte klíče do domovních dveří, ještě kousek, ještě kousek, panebože, ať nikoho nepotkáte, prosím, nikoho. Přešlapujete na místě jako močový měchýř Ticha De Brahe.

Za dveřmi svého bytu se sesunete na zem. Cítíte, že to, co je uvnitř vás, to co vás bolí, kroutí, bodá, není pocit vítězství ani úleva. Napustíte si vanu. Zabloudíte v bermudském trojúhelníku kuchyně. Lednička, lékárnička, plynový sporák. Snažíte se rozpomenout na nějaké chvilky, které by na sebe vzaly tu zodpovědnost a rozhodly za vás , jakým východem  se vydáte. Hluk vody v koupelně vás vrátil zpět na  kuchyňské lino . Oblečení po vás zůstalo v obýváku ležet jako zranění vojáci. Prohlížíte se mezi pěnou. Tolik zbytečné, nadbytečné, nechtěné bílkoviny. Přemýšlíte o tom, jestli má cenu se vracet do kuchyňského bermudského trojúhelníku, jestli má vůbec něco cenu, jestli má vůbec cenu klást si nějaké otázky. Vytáhnete špunt a pozorujete, jak se voda odpouští, jak se točí, jak vytváří vír, jak sebou bere a vypouští i vaše zbytky touhy, optimismu, světla, radosti, tepu. Cítíte se  na dně. Na dně chladnoucí vany. Cítíte se, jako když vám vypustili plodovou vodu a pokud z té vany nevylezete, oběsíte se na vlastní pupeční šňůře. Ale proč se to nestalo již tenkrát, proč to musíte prožívat znova a znova?

Zabalíte se do županu, v obýváku překročíte polomrtvé vojáky a pustíte si televizi. I v televizi to o vás ví a tak vám k zlosti na všech kanálech pouští nekonečné jihoamerické srdcelisující  telenovely. Víte, že ten ovladač za to nemůže, přesto letí Rodrigezovi přímo mezi oči.

Konečně pod dekou. Přikrýváte si hlavu polštářem, kopete okolo sebe nohama a přejete si, aby tenhle den byl na věkyvěků pryč, aby nikdy nebyl, aby se nikdy nevracel, aby to setrvačníkové péro hodinového stroje, co ve vás bolí a rozpíná se, aby to péro už konečně prasklo, aby se vaše hlava rozlétla konečně na tisíce kousíčků po ložnici bez ohledu na bolest. Stále ještě hledáte dost odvahy vplout a nechat se navždy ztratit v bermudském trojúhelníku kuchyně. Přimáčknete slanou tvář do polštáře.

Doprdele, doprdele, doprdele… vždyť následující dny budou úplně stejné jako tenhle.