Až na věky...

Byl to jeho nápad.

Teď tu oba leželi, oblečení a drželi se za ruce.

"Stejně si myslím, že to bylo hezký," přerušil mlčení mezi nimi.

Bylo ? Proč BYLO ?

"Mrzí mě, že to takhle musí skončit," pokračoval.

Ale nemusí.

"Víš, měl jsem tě vážně rád...teda mám, samozřejmě, ale dál to nejde,...nojo, je to asi moje vina, ale řekli jsme si přece, že budeme

vždycky spolu..."

Proč to říká, napadlo ji. Tohle jsme si opakovali tisíckrát, až se z toho stala pitomá, obyčejná, nic neříkající fráze...zavřela oči a snažila se ho neposlouchat.

Na chvíli se odmlčel.

Konečně, řekla si. Ještě chvíli...

 "Ty...spíš ?" ozval se váhavě. Jeho hlas zněl divně, jako by byl cizí.

Chraplavě si odkašlal.

"...spinkáš...?" zablábolil naposledy, než ho přemohla únava a klesl

zpátky na postel. 

Teď, uvědomila si. Anebo už nikdy...

Vyprostila svou ruku zpod jeho a namáhavě se sesunula na koberec.

Po čtyřech se doplazila do koupelny a napila se studené vody; v hlavě jí bušilo, ale závrať na chvíli pominula.

Vrátila se do ložnice a ujistila se, že spí. Pak zkontrolovala otevřený plyn a rychle vyšla ven. Nikdo ji neviděl. Podívala se na hodinky. Pošťačka chodí asi za hodinu. A vždycky zvoní dole...

Proč to vlastně muselo takhle skončit, napadalo ji neustále cestou domů. Proč se stal se svým majetnictvím a nároky tak nesnesitelný...

Pomyslela na budoucí život v sobě a poprvé ji napadlo, jaké mu dá asi jméno. Po něm ne; to malé za nic nemůže, ale připomínat jí ho nemusí.

Došla právě ke dveřím, když ji z úvah vytrhlo zvonění telefonu. Ozval se

brácha : "Ahoj, nemáš tam toho svýho ?"

"Ne, není tady," odpověděla tak lhostejně, jak to jen šlo.

"Hm, tak to asi bude doma...nevadí, stavím se u něj." Cvak.

Roztřásla se. Věděla, že brácha má klíč jen od hlavních dveří a nahoře vždycky zvoní. A že tam v každém případě bude dřív než ona.

Otevřela okno v devátém patře a lhostejně se podívala dolů.