Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Tohle je věnováno všem kdo si stejně jako já myslí, že všechno potřebuje svý a nic se nemá ošidit.
Jsem toho názoru, že čas od času vůbec neškodí připomenout si časy, kdy člověku teklo mléko po bradě a vůbec dělal věci, za které se v dospělosti když ne přímo stydí, tak určitě se s nimi nechlubí. Protože v této inkriminované době ještě nebyl Kodak, který by mé vzpomínky uchoval v barvách ještě zářivějších, mívám tyto záchvěvy nostalgie poměrně zřídka. O to silněji pak zasáhnou do mého života. Když mě naposledy přepadla taková vzpomínací nálada, přistihla mě zcela nepřipraveného. Zrovna ve chvíli, když jsem se hluboce zamyslel, za účelem nalezení odpovědi na závažnou otázku, jaký je smysl lidské existence a co budu mít dnes k večeři. V situaci, kdy jsem zvažoval výhody pečeného kuřete, zcela neočekávaně mi vytanula na mysli, jak maják uprostřed rozbouřeného moře, vzpomínka na krupicovou kaši, jakou mi kdysi vařila maminka. Byla to vzpomínka na tolik intenzivní, že se mi sběhly v ústech všechny sliny a ptaly se co se děje. Rázem jsem se odpoutal od nikam nevedoucích filozofických rozprav a soustředil svou mysl na přípravu večeře. Protože jsem neměl po ruce ani maminku ani nikoho podobného. Rozhodl jsem se uvařit si kaši sám. Bylo mi od začátku jasné, že nejprve potřebuji teoretickou průpravu. Kde ji však vzít? Po chvíli jsem zavrhl naučný slovník ČSAV a soustředil jsem se na kuchařku. Tam jsem skutečně po chvíli našel, co jsem hledal. Pečlivě jsem si návod přečetl a došel k závěru, že není nic snazšího než uvařit kaši. Vůbec jsem nechápal, že jsem se do toho nepustil už dříve. Rychle jsem vyrazil do obchodu obstarat si jednotlivé komponenty, které se smíchány v patřičném pořadí, stanou kýženou večeří. Milá prodavačka se mile usmívala, když mi oznamovala, že krupičku na přípravu krupicové kaše nemají, ale za to mají přímo instantní krupicovou kaši v prášku. Co se dá dělat, řekl jsem si. Alespoň že tak. A rychle jsem vzpomínal, co ještě budu potřebovat. Mléko.
Slečna za pultem se opět mile usmála a řekla, že i mléko mají pouze instantní v prášku. Zarazilo mě to a chtěl jsem kakao. Měl jsem štěstí. Měli instantní. Vzpomněl jsem si, že budu potřebovat i něco k snídani. S obavou v hlase jsem se ptal po chlebu. Prodavačka mi ho podala a naštěstí nebyl v prášku. Když jsem se vrátil domů, zahodil jsem kuchařku a podle instantního návodu na krabici jsem si uvařil instantní kaši. Když jsem ji dojedl, byl jsem celkem rád, že už nejsem dítě. Chutnala totiž instantně.
Písmák