Lady Karneval

 Jmenuji se Jonathan Farr a takového, jakým jsem dnes, ze mne udělala vlastně láska.

         Tehdy jsem byl ještě mlád a plný elánu, odhodlání a touhy po dobrodružství a dalekých cestách.  Jelikož mé rodině nechyběli finanční prostředky, mohl jsem cestovat a mnohé ze svých snů si snad i splnit.

Zcestoval jsem tedy téměř celý svět. Všude jsem si bydlel jako král, jedl jako král, bavil se snad lépe než král. A všude jsem hledal to, co by mne přinutilo na chvíli se zastavit, na malý okamžik se zamyslet a říci si: „ Pro co jsi vlastně dosud žil?“

          Julianu jsem potkal někdy v tom období hledání sama sebe. Bylo to večer, už za tmy. V Rio de Janeiru, ozářeném milióny pestrobarevných lampionů. Ve vřavě půlnočního reje masek při každoročním zdejším karnevalu.

         Tenkrát mne do ulic vlastně vytáhl můj přítel Philip Geer, který se rozhodl, vzít tam svou dívku Sharon, ale nechtěl s ní jít na karneval sám. Ale v tom zmatku a víření tančících masek jsem se těm dvěma najednou jaksi ztratil.

        Věděl jsem sice zhruba kde jsem, a jak se odtud dostanu zpět domů, ale nemohl jsem se za nic na světě těmi maskami  nijak prodrat.

        A pak se zjevila ona. V bělostných šatech anděla s duhovými křídly. Sama krásná jak anděl. Popadla mne beze slova za ruku, pevně ji držela a vlekla mne za  sebou davem  až  na  volné prostranství, odkud už se dalo k hotelu dojít relativně bez problémů. Když jsem se přestal zmateně rozhlížet a otočil jsem se k ní, abych jí poděkoval, zahlédl jsem už jen kus její až k zemi sahající bílé sukně, jak se rychle vzdaluje z mého dohledu.

       Pak jsem se během dne několikrát přistihl, jak stojím zasněně u okna a v hlavě mám jen myšlenky na ni, místo našeho plánovaného výletu někam dál od Ria.

       A po nocích jsem špatně spal, a často jsem se nakonec zdvihl z postele, oblékl jsem se a vyšel do ulic, ještě stále plných jásajícího a tančícího davu lidí, abych se ji pokusil znova najít a alespoň jí poděkovat.

       Několikrát jsem při těch toulkách městem nabyl dojmu, že jsem kdesi v davu zahlédl část jejích šatů, záblesk  duhového andělského křídla, nebo že mi náhlý závan květinovou vůní prosyceného vzduchu, přinesl vstříc vůni jejího parfému. Ale byly to jen přeludy, způsobené tím, že jsem si právě v tu chvíli přál vidět, co jsem viděl, nebo cítit, co jsem cítil.

      Jednou jsem ji zahlédl, jak v podvečerním šeru smlouvá na tržišti s prodavačem pomerančů. A zase tu byla ta zvláštní vůně vanilky a mandlí, kterou se vyznačoval její parfém a která se mi vtírala do mysli a nedala se vypudit.

     Potom se přede mnou lem jejích šatů  (měly sice barvu čerstvě dozrálých meruněk, ale přísahal bych klidně na svou vlastní smrt, že byly její) mihnul davem o přestávce v divadle, když jsem si se u divadelního baru  s přáteli občerstvoval sklenkou dobře vychlazeného bílého vína. Jelikož to však již toho dne nebyla ani zdaleka první sklenka,  usoudil Philip, že to nejspíše lehké opojení dobrým vínem způsobilo, že se mi zazdálo, že jsem ji zde opět spatřil. 

     A pak jem ji jednou spatřil na terase jednoho z domů, jak se značným zalíbením pozoruje barevnou rozmanitost červánků, vytvořených  zapadajícím sluncem. Ručkou v bílé rukavičce si clonila oči a maličko se vykláněla, aby lépe viděla. Tohle byla zaručeně ona. Měla na sobě šaty barvy čajových růží, květ čajové růže ve vpletený do rozpuštěných, dlouhých, černých vlasů a přes ramena přehozený dlouhý, průsvitný šál barvy vanilkového krému.  Chvíli jsem jen stál a okouzleně na ni hleděl. Pak jsem v kapse vyhledal navštívenku, kterou jsem toho dne dostal, už ani nevím od koho, a na její zadní stranu jsem si poznamenal jméno ulice a číslo domu,  ke kterému ta terasa náležela. Ulice Santa Blanka, číslo 50.

     Zřejmě si mne nevšimla. Ani když jem na ni dlouho okouzleně zíral, ani když jsem chaoticky šmátral po kapsách ve snaze vylovit tu navštívenku. Jediné moje štěstí. Jinak by si byla nejspíš pomyslela, že jsem asi blázen a jistě by se mi pak smála. Ženy totiž umějí být nevýslovně kruté, věří-li, že si vás podmanily.

     Ve snaze uniknout jejímu poznání, zamířil jsem ihned nato raději k domovu. Dorazil jsem akorát včas na večeři.  Věren společenské výchově, které se mi dostalo už jako malému chlapci, převlékl jsem se tedy spěšně a šel s přáteli do hotelové jídelny. Večeře jsem se však toho večera ani nedotkl. A druhý den snídaně , ani oběda. A večeře také ne. Následujících pět dní jsem nebyl schopen nic pozřít, jen pít víno nebo čaj, jak jsem byl vzrušen ze skutečnosti, že vím, ve které ulici a v kterém domě objekt mé  touhy přebývá, a sklíčen tím, že nevím, jak zní její jméno, abych ji mohl vyhledat a konečně jí vyjevit své city.

     Do našeho odjezdu zpět do studeného a sychravého Londýna,  každé ráno zahaleného hustou bílou mlhou, zbývalo už jen deset dní.  Pět z nich jsem strávil hledáním toho domu.  Dalších pět jsme pak s přáteli trávili tím, že jsme se po blízkém i dalekém okolí toho domu, vyptávali sousedů, co je to za dům a jak se jmenuje rodina, která v něm bydlí.

    Čtyři, z těch pěti dní jsme se ptali marně. Lidé reagovali na naše dotazy všelijak. Někteří se nám snažili přibouchnout dveře přímo před nosem jen padlo jméno ulice a číslo domu, jiní se, zprvu tak vstřícní a ochotní, najednou se všelijak vytáčeli a vymlouvali, někteří dokonce tvrdili, že v té ulici žádný dům toho čísla není a ti, kteří s ním byli konfrontováni a usvědčení tak z vědomé lži, snažili se odtud co nejdříve zmizet, jako by jim zde hořela půda pod nohama.

     Až pátého dne vpodvečer, když už jsem to málem vzdával a hodlal si jít do hotelu sbalit a okamžitě odtud odjet domů, objevila se na ulici mladá cikánka s košem prádla. Zřejmě pradlena, svážející špinavé prádlo k vyprání, od rodin v této ulici.  Šel jsem tedy k ní, ukázal jsem na dům číslo 50 v ulici Santa Blanka a zeptal se jí, zda neví, kdo v něm bydlí.  Trochu se zarazila a podvědomým gestem se volnou rukou dotkla malého stříbrného křížku, který měla na jemném řetízku zavěšen kolem krku. Vzápětí si ale uvědomila, že nejsem zdejší a že se na ni dívám dost zmateně. Uvolnila tedy ruku z křížku a když rozpačitě odpovídala, pokusila se dokonce o chabý náznak úsměvu:

„ Nějaký starý muž a krásná mladá dáma, seňore.  Neznám je. Oni si ke mě nedávají prát prádlo.“  Pak trochu ztišila hlas a odtáhla mne kousek stranou, jakoby se bála, že by ji mohl někdo zaslechnout a pokračovala, šeptaje mi další slova do ucha:

„ Říká se, seňore, že dům je prý v moci zlých mocností a ten muž s tou dívkou že prý nejsou lidé. Já tedy nevím, co je na tom pravdy, ale něco přece musí,  když to prý říká i pan farář.“

Zvláštní, když mi tohle říkala, přísahal bych, že se nejméně třikrát rozhlédla poděšeně kolem sebe a že se celá třásla jako osika. Každopádně měla pak velmi naspěch, aby už byla z dosahu těch pomyslných zlých mocností.

     Já se jich nebál. Ale poté, co jsem si vyslechl pradleninu zvláštní výpověď, byl jsem zvědavý, co, nebo kdo v domě opravdu přebývá. Vydal jsem se tedy rovnou jeho dveřím zdobeným nádherným, vyřezávaným reliéfem pevně odhodlán, že vyzkouším každé klepadlo a zatáhnu za šňůru každého zvonku, který uvidím. Zvonek však nikde nebyl. A když jsem položil rukou na klepadlo, odhodlán zaklepat, zjistil jsem, že dveře vůbec nejsou zcela dovřené. Otevřel jsem je tedy zcela a ve spěchu a vzrušení je nechal za sebou dokořán.

     V domě by byla absolutní tma, neboť přístupu slunečního svitu okny bránily okenice, zvenku pečlivě přitlučené k okenním rámům silnými a dlouhými hřeby, kdyby v některých nemístnostech hořely ve starobylých svícnech tisíce svící. I tak zde ale bylo poměrně šero. Opatrně jsem tedy procházel celým domem a hledal známou vůni jejího parfému. Už se šeřilo a lehký větřík, povlávající jemnou krajkou záclon na oknech, způsoboval, že plamínky svíček,  házely prazvláštní a někdy až hrůzostrašné stíny, tančící po stěnách. Trochu mne to zneklidňovalo, ale nebál jsem se, byli to přece jen stíny.

    Potom, znenadání, mi jeden závan větříku, pohrávající si laškovně s kadeřemi mých vlasů, přinesl hledanou vůni vanilky a mandlí, kterou byl charakteristický její parfém. Bylo to jako uslyšet známou melodii jejíž název už jsem dávno zapomněl, jako spatřit po dlouhé době odloučení blízkého člověka.

    Vyběhl jsem za tím voňavým závanem na chodbu. Právě ve chvíli, kdy náhlý prudký poryv větru, bůh ví odkud se tu vlastně vzal, prudce přirazil venkovní dveře.  S ohlušující ránou zapadly pevně do veřejí. A, ačkoli jsem byl tehdy značně při síle a několikrát  se jsem do nich zkusil mocně zapřít, byly přiraženy natolik důkladně, že nepovolily.

     Stále jsem však ve vzduchu pociťoval vůni vanilky a mandlí. Hnán nezdolnou touhou nalézt ji, sevřít v náruči a vyznat se jí ze svých citů dříve, než budu zrána muset odjet domů, opustil jsem tedy zaklíněné dveře a nechal se vést tou zvláštní vůní.

     Vůně mne vedla vstupní chodbou k úzkému kamennému schodišti kam si do sklepních prostor domu. Ačkoli mi to tehdy přišlo dost zvláštní, vůně zde byla silnější. Popadl jsem tedy v jedné z místností jeden ze zde postavených svícnů a pustil jsem se, s rozporuplnými pocity, po tom schodišti. Vůně sílila s každým ohybem točitého schodiště a potom každým krokem, kterým jsem se blížil ke sklepním prostorám.

      V jednom okamžiku se ve tmě přede mnou něco pohnulo, ale když jsem tam opatrně posvítil svícnem, zoufale to zamňoukalo, proběhlo mi to rychlostí blesku pod nohama a uteklo to kamsi do tmy schodiště po kterém jsem přišel. Byla to velká černá kočka, kterou světlo vyrušilo vprostřed lovecké výpravy. A vyděsilo. A mne zas vyděsila ona. Vlastně těžko říci, kdo z nás byl v tu chvíli více vyděšen, jestli já, či ona.

      Vůně parfému zde byla ovšem již znát opravdu silně. Přidal jsem tedy do kroku. Po několika spěšných krocích schodiště vyústilo v dlouhé temné chodbě. Tou jsem, v mezích možností, už téměř proběhl.  Ústila do prostorného sklepení, dříve zřejmě využívaného jako hrobka rodiny, obývající zdejší dům.  Bylo zde chladno a vlhko a ve vzduchu visela těžká vůně plísně nánosů prachu, vířených mýma nohama a vůně  hořící smůly a borového dřeva  a  mísily se ve zvláštní, ne nepříjemnou směsici s vůní vanilky a mandlí, kterou voněl parfém té mé krásné dobrodinky. Zhasil jsem svíce ve svícnu a odložil jej na jeden ze zdejších sarkofágů, neboť v místnosti v mosazných držadlech na louče, zdobených zlacenými figurkami z bible, hořelo umístěných až téměř u nádherně klenutého stropu této vpravdě monumentální, sklepní kobky hořelo s praskotem a  jemným hučením osm velkých loučí, vyrobených z mohutných borových větví. Jasno tu od nich bylo jako ve dne.  Byly zde umístěny čtyři velmi staré,  a dva o něco novější sarkofágy. Ale ona zde nikde nebyla, ačkoli kolem sarkofágů byl její parfém cítit intenzivněji.

       Nevěděl jsem kde ji mám hledat, a tak jsem začal pomalu obcházet ty rakve a číst si nápisy na nich.  U nejstaršího byl nápis vtesán přímo do kamene a zub času už jej značně odrolil a učinil jej tak nečitelným. Druhý byl sice novější, ale zde se zas někdo zřejmě pokoušel dostat  dovnitř a oloupit dávno mrtvého, který zde ležel o šperky, které s ním byly pohřbeny. Víko bylo odštípané, zjevně působením násilí, a dobrá polovina ho byla odlomena a chyběla. 4ást nápisu byla pravděpodobně vtesána do kamene právě v té chybějící části a zbylá tři písmena ORA  vyvedená ve zlatě mi jméno zemřelého neprozradila. Dovnitř jsem se nedíval, ale jsem si stoprocentně jist, že tam spočívala kostra. Asi ženská, ale nezkoumal jsem ji. Další kamenná rakev nesla jméno Rodney  Reginald  de  Casto. S odštípnutým R  ve slově Rodney.  A letopočet 12. 12. 1099. Čtvrtý náhrobek  hlásal jméno Daniela de Casto.  Zde byly letopočty dva. První byl zjevně dnem, měsícem a rokem narození a hlásal číslice 21.  3. 1099 a druhý datem úmrtí a to bylo datum 2. 6. 1113.  Po přečtení toho nápisu mi do očí na chvíli vhrkly slzy. Vždyť tomu děvčátku bylo sotva  čtrnáct let! Pátý hlásal jméno Joachym Leonard de Casto a letopočet, který na něm stál  oznamoval jen rok úmrtí. Bylo to datum 28. 8. 1264. A na náhrobku stál i, do zlaté tabulky umě vytesán ozdobným písmem, nápis:

     Budete nám velmi chybět, drahý otče .

             S láskou vzpomínají dcera Juliana a syn Gregor.

       Pohladil jsem písmena toho nápisu a přistoupil k poslednímu sarkofágu. Zde mne vůně vanilky a mandlí na několik minut zcela omráčila. A pak jsem chtě nechtě musel opět uronit slzu. Na posledním náhrobku stálo, vryto do kamene znavenou rukou kameníkovou a ozdobeno poté zlacením, jméno Juliana Angelika de Casto.  A také zde byly dva letopočty. Letopočet narození oznamoval 11. 8. 1244 a letopočet úmrtí hlásal 18. 9. 1264. I zde byla zlatá tabulka s nápisem. Stálo na ní:

Drahá sestřičko, tys mne opustila a já tu teď musím dožít sám.

            Tvůj vroucně milovaný a milující bratříček Gregor, jemuž jsi svým odchodem způsobila přeukrutný žal.

     Víko sarkofágu bylo pootevřeno. A odtud vycházela ta zvláštní, známá, parfémová vůně. Ale nač potřebuje šest set let mrtvé, dvacetileté děvče parfém?

      Vrtalo mi to hlavou. A protože jsem od přírody zvědavý,  pokusil jsem se odsunout víko ještě více stranou. Bylo těžké a tak chladné, že mi mrzly ruce, než se mi to podařilo. Ale zdařilo se.

      V kamenné rakvi byla skryta ještě jedna. Vyrobená ze světlého, březového dřeva a lakovaná světlým lakem. Ta víko neměla. Opatrně, pln strachu a zvědavosti jsem nahlédl dovnitř……..

………. Nemám ani zdání, jak a kdy jsem se dostal zpět do Londýna, ale od té doby jsem už nikdy nebyl tím stejným Jonathanem Farrem, jakým jsem byl dříve. A také jsem už nikdy nedokázal zapomenout na krásnou Julianu. Na svou sladkou malou Lady Karneval. Ani na malý okamžik.

             Po celých dlouhých 246 let.