VYŠŠÍ SPRAVEDLNOST

„Pokud nám nevydáte ty, kteří pomáhají partyzánům, budete všichni zastřeleni!“ Vyštěkl ostře major Kurt Setz v uniformě SS vesničanům stojícím před zdí.

„Tady nikdo partyzánům nepomáhá.“ Řekl  starosta vesnice.

„Máte pět minut na rozmyšlenou!“ Vyhrkl  opět major.

Zavládlo ticho. Kurt Setz si zapálil cigaretu a zadíval se chladně na vesničany.

„Zabijete nevinné!“ Ozval se opět starosta.

„Čas vám běží!“ Odpověděl jim a dlouze vyfoukl cigaretový dým.

  Pět minut neuvěřitelně rychle uplynulo. Zahodil vztekle cigaretu a poručíku Gustavu Meinkelovi nařídil: „Začněte popravovat!“

„Rozkaz!“ Řekl poručík a vzápětí se před vesničany postavila řada vojáků s puškami.

Ti poté namířili zbraně.

„Pal!“ Zavelel poručík.

Zazněla salva.Vesničané se zhroutili k zemi. Jen jeden stařík zůstal stát opírajíce se o hůl. Tou začal k překvapení všech hrozit a pak vykřikl „Buďte prokleti! Trest vás nemine!“

Kurt Setz vytáhl z pouzdra pistoli a dvakrát na staříka vystřelil. Ten klesl pozvolna k zemi. Odněkud zdálky zahřmělo.

 Hořící stavení vesnice v nadcházejícím večeru ozařovala široké okolí. V dálce se na obloze blýskalo.

„Neměli bychom raději pokračovat v cestě? Fronta není daleko a každé zdržení by mohlo být nebezpečné.“ Mínil Gustav Meinke.

„Přenocujeme na tom hradě, co je támhle. Brzo ráno vyrazíme.“ Řekl rozhodně Kurt Setz a ukázal na nedaleký kopec.

  Německá jednotka zanedlouho dorazila k opuštěnému hradu. Blesky na obloze začaly hrad i celé okolí ozařovat ve skoro pravidelných intervalech.

„Pár věcí je tu určitě cennejch. Podívejte třeba na ty obrazy. Naložte je rovnou do aut.“ Rozkázal major, když procházeli chodbami hradu a svítili si baterkami na stěny.

„Má to smysl tahat s sebou tyhle věcí?“ Optal se poručík.

„Neslyšel jste!?“ Řekl ostře a zanedlouho začali vojáci nosit do aut některé vybavení hradu.

  Obloha nad hradem začala bouřit. Blesk stíhal blesk a vítr začal ohýbat stromy. Hradem začala dout meluzína. Jeden z německých vojáků na stráži uviděl na vrcholu jedné z věží stát bílou postavu, která hrozila. Zalícil hned na ní pušku a stiskl spoušť.

„Pane majore. Promiňte, že ruším, ale vojáci na stráži někoho spatřili.“ Probudil poručík majora Kurta Setze.

„Cože? Kde?“

„Na jedné z věží.“

Oba vyběhli na nádvoří. Několik vojáků vyrazilo zrovna dveře od schodiště, které vedlo nahoru do věže. Poté po točitých schodech začali běžet nahoru. K jejich překvapení nikdo na věži nebyl.

„Zdá se, že někteří z vás měli vidiny. Nikdo se sem nemohl dostat!“ Řekl naštvaně Kurt Setz.

„Opravdu tady stála postava celá v bílém. I Helmut ji viděl.“ Bránil se jeden z vojáků.

Ty dveře dole byly zamčený. Je to nesmysl!“

Náhle celý hrad byl na dlouhé vteřiny ozářen ostrým světlem blesku, během něhož se ozvala hromová rána, až se vše zatřáslo. Poté rozčísl oblohu podivný blesk tvary připomínající ukazováček a palec. Jeho konec zasáhl jednoho vojáka na hradbách. Ten vykřikl a skácel se na nádvoří.

„Hlavně žádnou paniku!“ Řekl Kurt Setz a rychle seběhl po schodech zpět na nádvoří. Tam uviděl ležet mrtvého vojáka s mírně ožehlou uniformou.

„BUĎTE PROKLETI!“ Rozlehlo se jakoby hradním nádvořím v kvílení větru.

Poručík Gustav Meinke se zadíval do tváře velitele, která byla ozářena světlem z blesku a měl pocit, jakoby umrlčí lebka na jeho čepici klapala čelistmi.

                                         KONEC PRVNÍ ČÁSTI