Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePeněženka
Autor
aRmida
Nalezl jsem peněženku. Uprostřed rušného velkoměsta, na zastrčeném místě, na které skoro nikdo nechodí. Co jsem na tom místě dělal já zde nechci příliš rozebírat, avšak pravdou zůstává, že mě nález peněženky značně překvapil. Asi ji někdo ztratil, pomyslel jsem si. Anebo ji sem pohodili zloději, kteří z ní vybrali všechny peníze a ponechali v ní tak možná jenom doklady. Usoudil jsem, že tato varianta bude blíž pravdě. Kdo by chodil ztrácet peněženku zrovna na takovéhle místo.
Zvedl jsem peněženku ze země. Zvědavě jsem odlepil pásek se suchým zipem a otevřel ji. K mému úžasu se uvnitř skrývala poměrně značná finanční hotovost. V samých velkých bankovkách. Udělám dobrý skutek a vrátím ji, zaradoval jsem se. Ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, nenašel jsem nic, podle čeho by bylo lze vlastníka vypátrat. Žádný doklad, průkazka, ústřižek složenky, ba ani telefonní číslo, na které bych mohl zavolat a při troše štěstí majitele peněženky najít. Zkrátka vůbec nic.
S peněženkou v ruce jsem vyrazil zatížit vahou svých kroků a myšlenek velkoměstské chodníky. Dumal jsem, co si s ožehavým obsahem své dlaně počnu. Mohl bych si peníze nechat, napadlo mě. Majitele neznám, tak to ani nebude krádež. Nebo bych je mohl dát na dobročinné účely. Chtěl jsem konat dobré skutky, tak tady mám příležitost. Ale možná by to tak majitel nechtěl. A co majitel, kdo ví, jestli bych to tak chtěl já. Musím peníze zkrátka vrátit tomu, komu patří.
Rozhodl jsem se vyřešit tento problém čistě vědecky. Co mohu o peněžence s jistotou tvrdit? Zcela jistě patří nějakému člověku. Zvířata peněženky nenosí. Dobrá. Co mohu tvrdit s menší jistotou? Asi to byl obyvatel našeho města. Nebo naše město navštívil. Proto se s jistou pravděpodobností pohybuje po jeho ulicích. Někde tu zkrátka bude.
Tvrdit cokoliv dalšího jsem se již neodvážil. Nejsem z těch, kteří poznají, zda příslušná věc patří ženě či muži. Další postup svého pátrání jsem proto svěřil náhodnému výběru. Zkrátka zavřu oči, půjdu, a až napočítám do dvaceti, otevřu oči a peněženku dám prvnímu člověku, kterého uvidím. Osoba vybraná tímto způsobem přesně odpovídá tomu, co vím o majiteli – bude to člověk zde žijící nebo procházející městem.
Zavřel jsem oči. Vykročil jsem po chodníku vstříc davu a osudu. Jedna, dvě, tři… devatenáct, dvacet! Otevřel jsem oči. Deset centimetrů před špičkou svého nosu jsem spatřil sloup veřejného osvětlení. Vedle sloupu, na dva kroky od mé pravé ruky, stál stařík v ošuntělém kabátě a s nákupní taškou na kolečkách. Zvědavě si mě prohlížel. „Copak to tu provádíte, mladíku?“ zeptal se mě s šibalským úsměvem. „Našel jsem Vaši peněženku, pane,“ odvětil jsem napřahuje pravou ruku směrem k němu. „Ale děkuju, děkuju, vidíte, ani jsem si nevšiml, že jsem ji ztratil,“ opáčil dobrácky. Vzal peněženku a aniž by se podíval dovnitř, strčil ji do své tašky a bez jediného dalšího slova se odšoural směrem k městskému tržišti.
Vydal jsem se na druhou stranu. Mé srdce zachvátil zvláštní, hřejivý pocit.