Ranní rozjímání

        RANNÍ ROZJÍMÁNÍ
Noc padá k nohám dne.
Zahaluješ mne do svého hlasu.
Kdybych byla s Tebou,
mé roztoužené rty by Ti vdechly mé svítání,
můj jazyk by byl Tvým prvým soustem,
můj pohled by nás dva utopil v hlubinách víry,
mé vlasy by Tě chtěly opojit vůní dne,
mé ruce by vmodelovaly do Tvého těla mou vášeň,
mé prsty by vpletly do Tvé mysli myšlenky na naši lásku,
mé bábovičky by vtiskly do Tvé hrudi blažené rozechvění,
mé bušící srdce by Tě rozezvučelo melodií veršů vln Jadranu,
mé nohy by posilovaly i nadále kořeny naší každodenní stability...
V tuto hodinu otevírám okno dokořán a sleduji naši lásku
rozkvétající do ospalého poupěte našeho ranního hovoru, do pulsujícího sněhobílého květu při našem odpoledním setkání,
a do plátků květů uvadlých pod tíhou naší spalující touhy jeden po druhém
před spaním.
Svým ranním hovorem se mi vléváš do duše jako bronz do formy
a vyplňuješ mne teplou řekou štěstí,
která mne na vlnách vzpomínek na Tebe
pronese dneškem
a všemi dny,
které nás ještě dělí...

Dec. 5, 2002