Dvanáct

   

 

Dvanáct veršů, co dvanáct apoštolů

defiluje okny.

Dvanáct měsíců stále se opakuje.

Mění se v roky.

Co nutí člověka své verše psát?

Co dřevěné panáky na kolotoči stát?

Dědoušci, stárnoucí mladíci

okolo ohně sedí.

Přicházím s prosíkem.

S pochopením hledí.

Pak každý jedenkrát mávne holí svou.

Myšlenky najednou v zástupech ke mně jdou.

Některé cvalem, jiné co noha nohu mine,

další zas prchají a necítí se vinné,

že přišly až volány tajemným nočním kouzlem.

Padají na papír jako kapičky rosy,

stopy své nechají, ať obuty, či bosy.

Pak dvanáct starých jinochů

promění se na sochu.

A potom jeden za druhým

opouští okna obruby.

Myšlenka která jeví se hřmotná

najednou s nimi opouští hlavu.

Slova co zářila ve tmách

pojednou ztrácí se v davu.

V hlavě je prázdno jak v  černé díře,

jen dvanáct veršů zůstalo na papíře.

---