Pohádka o Moudrosti

 Velká pohádka o Moudrosti

Tento příběh začal před dávnými a dávnými časy. Osudy hrdinů protínají i dnešní současnost a celý příběh skončí na vzdáleném horizontu budoucích časů, až tam kam už oko ani mysl dnešního člověka nedohlédne.

Celý příběh začal, už ani nevíme pořádně jak. Setkáme se s osudem hrdiny nebo hrdinky. Pro přehlednost hrdinovi říkejme zatím Člověk. Na počátku příběhu to totiž byl úplně obyčejný smrtelník, jen jeho pohlaví je nám dnes neznámé.

Takže žil byl jeden Člověk, chodil mezi lidmi a hlásal, že zná Místo, kde je uložena Moudrost celého světa a až jednou bude to Místo nalezeno, tak se lidem povede lépe, protože nastane rovnovážná vláda rozumu a lásky, bez lidské zlovůle a povyšování se jednoho nad druhým.

Sám chodil po světě a hledal to Místo, které vzniklo před 10050 lety  a bylo připraveno pro správného člověka, který bude schopen přinést celému lidstvu Moudrost a naučí je s ní zacházet.

Člověk prochodil celou Zemi křížem krážem ze všech stran a stále nemohl najít to své jediné důležité Místo. Řekl si tedy, že co nelze najít na Zemi, musí najít pod zemí a začal kopat. Kopal dlouho. Tunel byl dlouhý, ale po dlouhých letech se prokopal do starobylé kamenné chodby a i v této chodbě trvala cesta ještě dlouhá léta, než konečně došel k cíli.

Když Člověk dorazil k cíli své cesty, jeho oči se rozzářily štěstím a chvilku před svým pokladem postál v posvátné bázni. Člověkův sen se splnil, Poklad Moudrosti skutečně existuje a on tu nyní před ním stojí. Přes uvědomění konce své cesty věděl, že ho čekají dlouhá studia celého pokladu a pak ještě dlouhá léta než se mu podaří vrátit se se svým Pokladem k lidem a pak se s nimi musí o svůj poklad pořádně podělit.

V tom zahlédl v postranní chodbě jakési světlo. Po dlouhé a osamělé cestě byl Člověk zvědavý, kdo tam žije a chtěl zase slyšet pár lidských slov. O svůj poklad se nebál, byl u konce své cesty, jen se mu zastesklo po lidech a tak se vydal do té tajemné postranní chodby, aby před započetím studia porozmlouval ještě s další lidskou bytostí. Když dorazil k ústí vedlejší chodby už věděl, že světlo je odleskem plamene Ohně, u kterého neseděla lidská bytost, ale jeden z Nesmrtelných. Byl to současný vládce světa. Nazvěme ho Egem.

Ego byl moudrý i nemoudrý vládce světa. V jeho duši se snoubily dobré vlastnosti se špatnými, jako je sobeckost, netolerance a hmotných statků chtivost. To vše lidstvo učil a proto na světě vzniká tolik válek a krveprolití, protože jejich vládce sám učí lidi krutosti a hlavně myšlení sám na sebe bez ohledu na ostatní lidské bytosti. Takže náš Člověk vyprávěl Egu celou anabázi své cesty.Ego mu potvrdil, že správně lidem řekl o Pokladu Moudrosti, ale že stáří tohoto pokladu je jiné než si Člověk sám myslel. Věk pokladu mu ale neprozradil.

Co se ještě musíme dozvědět o Nesmrtelných, než necháme vystoupit našeho Člověka ze šera ústí chodby blíže do světla plamenů Ohně. Nesmrtelní se od Lidí liší i navenek svou velikostí. Je to jejich poznávací znamení, jsou to vlastně z lidského pohledu Obři. Nesmrtelní obyčejným lidem neubližují, hovoří spíše s lidmi jako s dětmi.

Ale i obyčejný člověk se může stát Nesmrtelným, většinou se to stává po velmi dlouhé cestě, jejíž cíl zpravidla bývá velmi veliký a nepolapitelný. Jeden problém tu však vyvstává, že mladí Nesmrtelní se často stávají obětmi starších Nesmrtelných. Ač lidem neubližují, tak může jeden Nesmrtelný zabít druhého. Ego byl velmi popudlivý a krutý Nesmrtelný, měl rád svou samotu a svůj poněkud výbušný klid. Náš Člověk byl na cestě dlouho sám a tak nevěděl, že během své cesty vyrostl a stal se Nesmrtelným.

Když vykročil Člověk do světla, pochopil, že udělal velkou chybu. Dozvěděl se, co my už víme, že se stal Nesmrtelným. Dlouhou cestou se stal ztělesněním Moudrosti a ač ještě neměl prostudovaný svůj Poklad Moudrosti byl už Moudrostí. Ego k němu přiskočil, začal z něj trhat proužky, sežvýkal je a pak vyplivl na zem. Pokračoval dál a dál, než ho sežvýkal celého.

Moudrost ho prosila, ať jí pustí, že se chce podívat ještě támhle za tu skálu na svou cestu, jak vypadala na povrchu. Podívat se na hory, řeky, moře, vodopády, širé pláně, zkrátka všechny přírodní krásy, o které byla ochuzena dlouhou cestou pod zemí. Její srdce kromě moudrosti bilo pro přírodu. Kamarádila se se Sluncem, Větrem, Deštěm, Bleskem, Sněhem, Vichřicí i Vánicí, zkrátka se všemi živly. Cestou zdravila kameny u cesty, stromy jí po cestě šuměly na pozdrav, květiny jí mávaly okvětními lístky a zvířata jí pro radost skákala přes cestu.

Když pochopila, že Ego jí už nepustí a dokoná své dílo zkázy, začala se bránit. Kopala do něj a škrábala ho, bránila svůj život zuby nehty. Bylo už ale pozdě. Kdyby zaútočila první, Ego by podlehl jejímu útoku. Jenže jí to ani nenapadlo, protože neuměla útočit, jen se bránit. Kdyby uměla útočit, nemohla by se ani stát Moudrostí. To byl hlavní rys především Ega, být krutý a nelítostný vůči ostatním. On povýšil člověka nad vše živé i neživé a učinil ho pánem tvorstva, tedy naučil lidstvo zneužívat všechna přírodní bohatství Země bez ohledu na důsledky tohoto konání. Hlavními rysy Moudrosti byla především touha po vědění, laskavost a tolerance. Proto podlehla Ona a ne On.

Moudrost by se nemusela obávat útoku Ega, kdyby se hned vrhla na studium svého Pokladu, protože po dokončení studia by ještě více vyrostla a stala by se Obrem Obrů. Pak by se nemusela obávat agresivity Ega. Protože Obři Obrů se k Nesmrtelným chovají jako Nesmrtelní k Lidem, tedy jsou to pro ně děti. A dětem přece neubližujeme, ale učíme je. Jenže cesta Moudrosti byla v podzemí příliš dlouhá a osamělá. Protože se jí zastesklo po lidské společnosti, musela tvrdě zaplatit za svou pospolitou povahu.

Takže Ego mezitím, co si tohle vyprávíme, dožvýkal poslední proužek Moudrosti a vyplivl ho na zem. Z proužků se sestavilo tělo Moudrosti a rozpadlo se v prach. Ego se spokojeně otočil ke svému Ohni a chtěl zase v klidu k němu usednout. Během obratu ale náhle strnul hrůzou, protože z chodidel Moudrosti se staly kamenné Lavice Moudrosti. Byla to připomínka jeho unáhleného chování.

Věděl, co má teď udělat, aby napravil svou chybu. Vzal hrst prachu z rozpadlého těla a trochu vody, uhnětl nového člověka a vdechl mu život a poslal do světa. Doufal, že se jednou vrátí jako nová Moudrost. Jenže člověk se ve světě ztratil a nikdy už se nevrátil, protože ztratil paměť, nevěděl, co hledá a tak bloudí Časem a hledá pořád i dnes.

Ego vyslal do světa spoustu nových lidí z kousků Moudrosti a posílá je stále dál a dál i v naší současnosti. Jenže Oni bloudí, protože jsou bez paměti a žádný z nich se nikdy sám nevrátí k Pokladu Moudrosti a nemůže se stát novou Moudrostí. Tak prochází Časem a mohou přecházet z jednoho lidského života do druhého, protože komu byl vdechnut život Nesmrtelným, může se stále reinkarnovat do nových lidských životů. Všichni hledají něco a neví co. Každý kousek hledá to, co měla nejradši část těla, z které vznikl. Takže např. Lidé Srdce Moudrosti, hledají především lásku a když jí najdou, tak se diví, že jim stále něco chybí a že to není všechno,co měli najít a stále dál hledají a bloudí.Lidé Hlavy Moudrosti jsou na tom mnohem lépe. Ti vědí, co  mají hledat, ale neví kde. I Oni jsou postiženi těžkou ztrátou paměti.

Zastavme se teď na chvilku v současnosti, než si dopovíme, jak to vše jednou dopadne. Víme, že už uplynula čtvrtina času od doby, kdy začal posílat Ego Lidi Moudrosti mezi lidstvo. Jenže nevíme, kdy náš příběh začal. Známe jen časový údaj, o kterém mluvila Moudrost s Egem. Jde zhruba o deset tisíc let. Jestli je to celá doba, která uplyne, než se dostane na svět člověk z poslední hrsti prachu z vrcholu hlavy Moudrosti, který konečně přinese naději a sjednocení všech oživlých kousků Moudrosti. Nebo, jestli je to právě ta čtvrtina času, co už uplynula, pak by všichni lidé Moudrosti museli bloudit a tápat ještě třicet tisíc let.

Opusťme teď naší současnost a přehoupněme se přes těch dlouhých třicet tisíc let, abychom se dozvěděli, jak náš příběh nakonec skončí. Ego už pomalu ztrácí naději, že se Moudrost vrátí, když splácal posledního člověka z poslední hrsti prachu. Pak s úžasem sledoval, jak podivně se tenhle Člověk chová, protože nezamířil rovnou do světa jako ostatní kousky Moudrosti. Poslední Člověk Moudrosti usedl nejdřív do Lavic Moudrosti, kde se mu vrátila paměť a ještě získal paměť všech putujících kousků, které se směli na chvilku vrátit odpočinout do Lavic Moudrosti mezi dvěma inkarnacemi. Tím vtiskli do Lavic Moudrosti i své životy a příběhy o historii koloběhu života na Zemi.

Pak se Poslední Člověk Moudrosti vypraví do světa hledat všechny oživlé části těla Moudrosti, aby je mohl odvést zpátky k Pokladu Moudrosti, kde se opět všichni stanou jedinou bytostí a jedinou Moudrostí. Pak už se Moudrost nebude muset obávat útoků Ega, protože až se vrátí, bude menší právě o svá chodidla a zároveň stejně silná jako předtím. Pak si bude moci v klidu nastudovat svůj Poklad a zároveň chodit za Egem, když se jí zasteskne po společnosti. Pak spolu budou sedávat v Lavicích Moudrosti a kdo ví, možná trochu laskavé moudrosti pochytí Ego od Moudrosti. To už je ale jiná pohádka a stejně se tohle vše odehraje v hluboké budoucnosti a tam prosté lidské oko skutečně nedohlédne.

Jednou se Moudrost objeví mezi lidem a převezme vládu nad světem. Naučí lidstvo moudrému a laskavému hospodaření. Pak lidi nebudou parazity na Zemi a stanou se skutečnou a nedílnou součástí koloběhu života a smrti na Zemi.