Má paní

Smutná jako obloha
co třese se před bouřkou
něžná jako paprsek
co pohladí na jaře vločku poslední
chladná jako kámen
při němž všechna srdce ztěžknou

krásná jako věrnost
vzácná jako černá růže
ještě chvíli dovol mi bože líbat jí
ještě chvilku chci být ji blíže

nevinná jako mládě
co dává lásku beze slov
skrývá se v zrcadlové síní
kde políčen je na ní lov

s vinou jež si sama dává
se mnou má i nemá ráda
s nenávistí jejíž zrnka v dlani schová
s kapičkou lítosti jež není nová

upřímná k sobě ve jménu lži
spousta slz, které ji nepatří
a proto její krásné rty
se blíží ústům piety

s ledovostí co umí mne hřát
mně miluje i ne
s pravdou pro níž je třeba lhát
ona je to jediné

svá i přesto sama sobě cizí
ve světě tak jedinečném
objeví se a pak zase zmizí
přemítat o polibku mém

skrze duši skleněnou
můžeš spatřit její obrazy
ale nikdy ne ve skutečném rámu

její oči tě rozhází
ve světě bez lidí
si hraje s lidskou duší dámu

zklamaná jak její srdce
jež zdánlivě je stvořeno z kamene
do kterého bez svolení vytesal
kdosi její masku

chutnáš trpce a přesto sladce
vše v tobě je zlomené
a přesto není nikdo jiný kdo mi dal
opravdovou lásku

je jako píseň nejkrásnější ze všech
jejíž melodii uslyší jen vyvolení
a její úsměv nese můj život na pilířích sloupů
díky kterým je i není . . .

---