Pistolník II

Celý den mu v hlavě bzučela dětská říkanka, bylo to k zbláznění, nemohl se jí zbavit, vysmívala se mu zpoza hranic vědomí a dělala na rozumnou část jeho bytosti dlouhý nos. Písnička zněla:

       Ve Španělých na pláně prší jen.

       Radost i bolest střídá den,

       a ve Španělých na pláně prší jen.

       S krasavicí nebo ošklivcem,

       s hlupákem nebo mudrcem,

       svět je jiný každým dnem,

       však pořád stejným divadlem,

       plným dobrých i zlých jmen,

       co smyje déšť španělský jen.

       Ať s láskou nebo v poutech jdem,

       ve Španělých jak déšť padnem jen.

Věděl proč ho ta říkanka napadla. Občas se mu zdával sen o jeho pokoji na hradě a o matce, která mu zpívala, zatímco on ležel v postýlce u okna s barevnými sklýčky. Zpívala mu ji odpoledne, když si šel lehnout, a on si vzpomínal na těžké kalné deštivé světlo, které prolnulo dovnitř a spočinulo jako barevné skvrny na parapetu; cítil chlad v pokoji a teplo těžké deky, lásku k matce a jejím rudým rtům, slyšel vtíravou melodii nesmyslné básničky, její hlas a ...............cítil kouř z cigarety.