4. prosince 2002 - středa

4. prosince 2002 - středa

V roce 1993 jsem četl román Patriska Suskinda nazvaný Parfém - Příběh vraha. Pojednává o parchantovi Grenouillovi, který je obdařený neuvěřitelně kvalitním čichem. Tehdy mě kniha zaujala popisem separačních metod používaných v 18. století, ale dnes jsem si na ni vzpomněl, když jsem hned v několika třídách po sobě psal písemku a chodil učebnou zleva a zprava, dopředu a dozadu.

Myslím si, že na chlapa mám docela slušně vyvinutý čich (učím, že ženy jsou na tom lépe než muži, proto zdůrazňuji, že na chlapa). Když si trochu zafandím, jsem schopen i se zavřenýma očima poznat, u koho ve třídě právě stojím. Jsou týpci, kteří si mění ponožky jednou týdně, jsou jedinci, kteří se při písemkách nechutně potí. Někteří čpí prostě stále.

Od 14 let výše lze po velké přestávce snadno odlišit kuřáky od nekuřáků. Dívky v terciích na sebe začínají lít litry voňavek, kluci se k nim přidávají tak ve kvartě po Vánocích, když obdrží od rodičů svou první kolínskou.

Třicet lidí, v jejichž těle vystresované nadledvinky pumpují do krve další a další adrenalin, vytvoří během desetiminutovky takovou expozici pachů, že člověka až zamrzí neschopnost vytvořit si kvalitní sbírku čichově-paměťových stop. Třeba bych už podle hmotnostního zlomku močoviny v potu odhadl, jak se zkoušený dlouho připravoval, a nemusel bych to z něj složitě páčit. Škoda, že mě Suskind motivem o pár desítek let předběhl. Určitě by mě bavilo dále rozvíjet, co by mohl učitel s čichem motýlího samce ve školství špatného i dobrého vykonat.

Mám v tomto směru i jeden hříšek. Kdysi jsem zkoušel studentku a ta ukrutně voněla. Nebyla to její vlastní vůně, ale nějaký parfém. Žádná vtíračka, prostě něco, co se jemně šíří vzduchem, je to vyrobeno z  pachových žláz ondatry pižmové, koňské moče, pár jiných sraček, ale ve výsledku to je odzbrojující oblbovák.

Naštěstí nic neuměla, a tak jsem si ji mohl příští hodinu vyzkoušet znova. Dokonce jsem se rozhodl neformálně zjistit, co že to používá za kosmetiku, abych ji mohl zakoupit své vlastní ženě. A ouha! Použila tentokrát jinou vůni.

Ale byla připravena, což mě jako pedagoga samozřejmě zajímalo nejvíce.

Během vpisování známky do studentského průkazu jsem se přesto (s  badatelským výrazem ve tváři) optal na značku parfému a přiznal jsem, že uvažuji o jeho koupi Šárce k Vánocům.

Podívala se na mě schovívavě, vyslovila mě neznámé jméno a pak dodala: „Ale šedesát marek do toho asi nevrazíte, co?"