Pracovní pohádka

Malá pracovní pohádka

Na velkých prosluněných plantážích pracovalo hodně lidí. Tak dvě třetiny mužů a jedna třetina žen. Náš hrdina už si připadal nějaký upracovaný, tlačily ho boty a také se mu už rozpadaly. Tak se rozhodl, že z plantáží odejde pryč a odjede metrem. Nastoupil do metra a jel. Zarážející bylo, že čísla na stěně vzrůstaly od nuly přes jedničku a výše. Cestou přistupovali další spolucestující. Zvědavě si ho prohlíželi. Člověka zezdola tu moc často neviděli. Začali se ho ptát, jaké to tam dole je. Byli chtiví po zprávách z tak málo známého místa. Náš hrdina si teprve při těchto otázkách vzpomněl a uvědomil, že on nebyl nahoře, ale dole a že necestuje metrem dolů, ale výtahem nahoru. Tak jim vyprávěl o své plantáži a o svém Slunci, které vlastně nebylo sluncem, ale jádrem planety. I jeho přemohla zvědavost a ptal se svých spolucestujících, jaké to teď je na povrchu. Jaký je dnes povrch, když uvnitř existuje taková krásná širošírá a přesvědčivá plantáž, že si neuvědomoval, kde je? To chtěl vědět. To vám, ale dnes neprozradím, protože to je už jiná pohádka.