Cesta promáčená

Je noc.

Cesta je promáčená,

ale ona musí jít.

Na ni se výhružně směje tma

a obklopuje ji,

kde jen může.

Je neklidná,

tma je roztěkaná

kouše ji a chytá.

Má prapodivné zvuky,

Které jen zvětšuje,

že nejsou vůbec slyšet.

Tma na ni přenesla svoji hrůzu

zrychluje krok.

Kolem jsou jen stromy,

vypadají jako oběšenci.

Už téměř utíká.

Její svaly jakoby tuší

a tak stále otáčí hlavou.

Ale tma se jí vysmívá

a všechno skrývá.

Najednou, silná ledová ruka

Ji chytí a otočí k sobě.

Mlčky křičí hrůzou.

Rve jí halenku.

Nemůže dýchat,

Srdce bije sotva stíhá.

Brání se rukama, nohama,

Ale ruka nepouští.

Dusí se děsem,

třese se po celém těle,

lehá si na zem ve smrtelné křeči.

Srdce již nebije.

Je den.

Cestou promáčenou

se vrací skupinka lidí.

Téměř na samém konci cesty

najdou mrtvou dívku.

Leží pod rozvětveným stromem

a objímá jednu jeho větev

zaháknutou o její halenku.