Jak to chodí

Mžouravý podzimní slunce svítilo na jedno zapadlý nádraží. Na jedné straně kolejí bylo podél trati rozseto několik dřevěných a cihlových domků. Okolí těchto pozůstatků minulosti bylo odkryto pohledům zvědavců dík opadanému listí a tráva spálená mrazem dávala nahlédnout až na samou zem. Na zemi se povalovaly zbytky oděvů, novin a všelijaký jiný svinstvo. V týhle části už žili jen krysy a podobný zvířata. Ne že by se obyvatelé protější strany nedali nazvat krysama, ale jejich minulost nasvědčovala tomu, že bývali slušnými lidmi. Připomínali ty staré polorozpadlé domky, stejně jako oni byli kdysi upravení, hodni pohledu, ale dnes jsou si souzeni. Jsou předurčeni nést stejný osud. A tak tu žijí v hodnotné symbióze. Bezdomovci, nádražní pakáž a trosky domků. Samotná nádražní budova byla zšedlá a občas s opadlou omítkou, architekt se zřejmě nechal inspirovat renesancí. Pod jedním z iónsky zdobených ocelových sloupků seděl mladý muž. Slunce bylo nízko a svítilo i pod loubí. Paprsky mu příjemně vyhřívali černý kabát. Seděl tak už od časného rána. Od té doby již slunce rozehnalo mlhu, válející se jak bílá peřina na kolejích, po kterých ještě neprojel jediný vlak. Všude bylo hrobové ticho.

Připadalo mu, že je snad sám v celém okolí. Přihnul si z placatice. Hergot, pomyslel si, eště před chvílí si byla plná a teď už meleš z posledního? Co to je za bordel? Žádnej vlak za celý ráno. To sem zvědavej, jak si vedou, sami ve stavení kdesi v kopcích. Vlastně ani neví kde je, šel přímo za nosem a nádražní cedule je tak zašlá, že nejde přečíst. Určitě po mně ani nevzdechly, bodejť by jo!

Včerejší večer mu zabil poslední iluze o lidech. Nekompromisně poslal na smrt ideu, že se dá věřit lidem nejbližším.

Zničeho nic se kolem objevilo pár lidí. Svitla mu kapka naděje. Že by konečně něco jelo? Jeho okolí se bavilo tichým šepotem. Občas na něj spadl nevraživý pohled. Za všeobecného ticha se k němu dobelhal stařík. Mohlo mu být tak kolem osmdesáti, oblečením zapadal do místní společnosti. Ztěžka se k němu posadil.

"Tak co mladej, seš tady novej, co? Zprávy vo tobě se šířej po celym vokolí."

"Jenom projíždim, jaký zprávy o mně? Sem tady jenom chvilku"

"Tady tudy nikdo neprojíždí. A po vokolí se nemůžeš upšouknout aby vo tom do hodiny nevěděl každej"

"Jak nikdo neprojíždí?" okolí je začívalo sledovat stále víc a víc.

"Tak jak to dneska vidíš?" Ignorace jeho otázky ho zneklidňovala.

"A co jako mam vidět?"

"Nedělej blbýho. Nemáš něco k pití? Už půl hodiny sem nepil."

"Jo, jistě. Poslužte si." Z náprsní kapsy vytáhl lesklé tělo placatky.

Stařík se zaklonil a zhluboka se napil. "Mám lepší. Dopij to ty, je to přece tvoje."

Sáhl pro placatku a dopil její obsah.

"Pak musíš jít ke mně, natankuju ti jiný bumbáníčko" pravil děda s jiskrou v oku.

"Jak pak, musím odjet vlakem co teď pojede."

"Nikam nepojedeš, teď pojede někdo jinej. Každej jednou pojedem, neboj"

"Ale já musím teď, musím se dostat do Prahy."

Bylo slyšet přehazování výhybek. Chystal se vstát. Děda ho zadržel. Sám sobě se divil, že se mu nepokouší vysmeknout. Nevládl svému tělu. Teď již seděl klidně a pozoroval okolí. Napadla ho jiná myšlenka. Jak se možný, že sou všechny koleje orezlý, jako by po nich nejel v posledních dvaceti letech vlak? Proud jeho myšlenek přerušil známý rachot přijíždějícího vlaku. Vlak ale ještě nebylo vidět. Na kolejích, které nebyly v blízkosti nádraží a které vedly do dáli se stále válela mlha.

"Tak komu to pojede dneska, ach jo." pravil děda v očekávaní věcí příštích.

Vlak už byl vidět. Byla to dieselová lokomotiva a vypadala tak na rok padesát. Rudá hvězda zdobila její čelo. Nezpomalovala.

Vtom z útrob nádraží vyběhla žena, tak třicátnice. Byla celá zkrvácená, s potrhaným oblečením, s fanatickým šílenstvím a zápalem v očích. Otočil se směrem k ní a periferním viděním spatřil, že se jednomu muži vyvalily oči a rozšířily zornice. Žena doběhla až před vlak. Potkala se s ním v perfektním načasování v průsečíku obou drah a bez váhání pod něj skočila. Vlak stále supěl těžkopádně dál, bez jediného náznaku nějaké kolize, bez brždění. Prostě odjel v dál po těch zrezlých kolejích. Nechápal chladnost lidí, nikdo nevstal, nehnul brvou. Co se to děje?! Tady skočil člověk pod vlak a nic se neděje.

„Zavolejte sanitku! Tak co je lidi, ste snad slepý!!“, vstával aby se doběhl podívat, zda je ještě možné něco udělat pro záchranu lidského života. V jeho krvi pulzoval adrenalin. Děda ho opět zadržel, tentokráte silněji. Divil se, jak se v tom staříkovi bere taková síla. Když se již trochu uklidnil, podíval se na místo nehody, kde očekával hrůznou podívanou. S ještě větším zděšením zjistil, že tam nic není. Nikde žádná krev, žádný náznak, prostě nic. Jak je to možný, když viděl srážku na vlastní oči? V hlavě mu pulzovala krev. Snažil se si vysvětlit co se stalo. Než si stačil odpovědět. Uslyšel přijíždět jiný vlak. V oblaku mlhy, před nimi zastavila lokomotiva. Byla to nová lokomotiva, se kterou občas jezdíval. Onen muž s rozšířenými zornicemi pomalým jistým krokem, protikladem chování jeho i ostatních před chvílí, došel až k vagonu. Otevřelo mu divné stvoření, poloprůhledné. Kouklo se na něj, zamrazilo ho, a prohodilo s oním mužem pár slov, tedy aspoň to tak vypadalo a stvoření i muž se pak podívali směrem k němu. Dveře se zavřely. Bylo slyšet přehazování výhybky. Vlak se pomalu rozjel a po chvíli zmizel stejně tak nečekaně a rychle, jak se objevil. Seděl tam jako opařený, s udivem nad věcmi, které se právě teď staly. Ještě mu to ani pořádně nedocházelo. Nemohl myslet. Stále viděl utržky, obrazy z minulých deseti minut. Nevěděl co si má myslet. Tak tam seděl, civěl do dálky a nevnímal. Nemyslel. Jen seděl.

„Jo, jo, tak pudem mladej“ pravil stařík.

Ještě v otřesení mu odpověděl: „Co se stalo?! Nikam nejdu!“

„Tebe to eště nepustilo? Pod´ a nekecej“

„Nikam nejdu, kde je ta žena?!“

„To ti povim pak, tak už pojd´!“

Sebral se a šel. Procházeli loubím nádraží. Za sebou uslyšel hlasy. „Tak Brožek, nemusel čekat dlouho.“, To má někdo kliku.“, „Viděls jí?“, „Starej Tonda už zase mizí a bere sebou toho novýho, je to starej blázen.“ Hlasy pomalu utichali, jak se vzdalovali od nádraží. Kráčeli po prašné cestě. Nádraží a jeho ponurá atmosféra, jako by byli jiným světem. Najednou jako by se ocitli v jiné zemi. Šli po asfaltový cestě. Maj tady čistý pangejty, žádnej bordel, hezky posekaný, celý je to tady takový útulnější, jako na starejch fotkách, pomyslel si. Se známým prdláním dvoutaktu se kolem prořítil starý motocykl značky ČZ.

"Dobrý stroje, nedávno si jich pár koupil papež. To víš pětistovka," prohodil děda jen tak mimochodem.

"Nedávno? Vždyť to bylo tak kolem roku dvaatřicet!" odvětil.

"A jakej si asi myslíš, že je rok?" osupil se na něj děda.

"Je dvacátýho října dvatisícedva, to náhodou vim až moc přesně. Zejtra mi končí dovolená."

"Je sedmýho června. Taky sis trochu splet roky. Píše se rok devetenácettřicettři. Ty seš asi fakt nemocnej."

"To neni možný, eště včera byl rok dvatisícedva. Eště včera sem přijel autem z roku devadesátdevět."

"Nemáš horečku? Klidně ti ukážu noviny."

„Co to na mě hrajete!! To je Neváhej a toč, co? NA to vám neskočim. Je rok dvatisícedva, to mi nevymluvíte.“

„Asi s tebou budu muset k doktorovi.“

„Nebo je to nějaká hra, návrat do minulosti nebo jak, že jo? Zkoušíte jak se budou lidi chovat když jim řeknete ten rok a budete hrát tohle divadlo.“

„Houbeles divadlo, tak mi nevěř. Pro mě za mě.“

Mezitím došli k domku, který stál u cesty. Kolem nebylo široko daleko žádné stavení.

"Tak poď dál, i s tim tvym rokem dvatisíce. To by mě zajímalo co v tý době bude za vynálezy, když deme tak rychle dopředu." řekl děda.

Vstoupili do místnosti, kde se bydlelo. Uprostřed stál stůl a čtyři židle. V rohu byla kamna "kuchyňská linka", na protější straně stála kredenc.

"Tak se u nás posaď, nebo nám vyneseš spaní."

„Jo a tady máš ty noviny. Akorát sou včerejší.“ Přečetl si datum šestého června devatenácettřicettři.

„To vám dneska natiskne každej, to není důkaz.“

Děda pustil radio. Neznělo zrovna moderně, nehledě na prskání.

„No a co, normální vysílání. Pustili ste do éteru akorát dobový písničky.“

Na stůl dopadly dvě skleničky. Děda do nich nalil cosi z neoznačené lahve. Vzduchem byl cítit ethanol.

"Jen se napij a až do dna."

Otočil do sebe obsah skleničky. Ucítil v hrdle pálení srovnatelné s pitím denaturovaného lihu.

"Píše co? To víš domácí. Sám jí pálim. Je z trnek co staly u cesty. To je takový cestářský polepšeníčko. Něco prodam a něco spálim."

Hlavou mu pořád vrtalo, zda je to pravda. Fantazie a mysl pracovali na plné obrátky. Všechno to vypadá tak staře, radio, nábytek, prostě vše. A co ty vlaky, co to má všechno znamenat. Je to jako ze špatného snu. Děda mu opět nalil. Bez váhání to do sebe kopl. Cítil stoupání tepla a tlak v hlavě. Sklenička míjela skleničku. Probral se až ráno. Byl št´asten, že se probral z toho špatného snu. Radost mu kazila akorát bolest hlavy.

„Moc to nepřeháněj s tim pohybem, včera byl krušnej večír. Nechceš po mně něco?“ spatřil dědu a hlava ho bolela stále víc a víc.

Opět seděli na nádraží. Mělo tutéž ponurou atmosféru. Jak je možné, že tady je podzimní počasí a jinde je léto? Ptal se sám sebe.

"Co to má znamenat tady to všecko?" zeptal se dědy

"Nevim, každej den se tady sejdem. Ani nevim proč a nač. Když se s těma lidma bavíš, tak ti většinou začnou vyprávět svý životní příběhy. Většinou samý žalostný případy. To je samá zhrzená láska, tady zase nějaká velká křivda v práci a podobně. Před tejdnem tady byl nějakej Slánskej, vytahoval se jak je slavnej. Vůbec sem ho neznal. Ale jinak fajn chlapík. Ozvala se písnička, prej internacionála, kdosi zařval strana jde vpřed a pár chlápků jako vždycky naběhlo pod vlak. Divnej patron to byl. Jo a kde sem skončil? Aha už vim. No a každej den jak tady sedíme, tak dycky někdo nebo něco vyběhne z nádraží a šine si to pod tu hroznou mašinu s červenou hvězdou. Občas je vidět ten dotyčnej v posledním vagonu nalepenej na skle a jakoby ho snad mučili, nebo co. Pak se přiřítí ten druhej vlak. Nevim proč má na sobě napsáno CD, co já pamatuju tak český mašiny značili CSD. Fakt nechápu na co ty vlaky jezděj. Zadná pára, to mi vrtá hlavou asi nejvíc. Je to prostě divný. Kdosi z nás do něj naleze a vodjede. Lidi přicházej a mizej. Já sem tady spokojenej, pohodovej život. Nic mi neschází. Sem zvědavej kdy pojedeš ty. Ted´ sem si tak vzpomněl, že se sem někdo vobčas z toho druhýho vlaku vrátí. Prej administrativní chyba. To samý je u toho prvního vlaku. No a jeden z toho druhýho povídá: “Jestli si někdo myslí, že ten druhej vlak jej jako záchrana a odměna za protrpěný, tak se mýlí, dámy a pánové. Je to snad horší než v tom prvnim. Jestli by bylo po mym, tak bych zůstal tady.“, jo přesně todle řek, tak nevim.“

„To je jak Scifi nebo co, tohle není možný, tomu nevěřim. To se nemohlo stát.“

Vlaky přijely přesně podle jízdního řádu.

Po pár měsících se skupinka opět sešla, doplněná a ochuzená o pár jedinců, na nádraží. Děda i on byli mezi nimi.

„Tak kdo dnes?“ povídá.

„Co kdo, ale jak! Minule to vypadalo na kulku.“

Vtom se z nádraží vyřítila ona. Bezpečně ji poznal. Jak by mohl zapomenout. Miloval ji jako nic na světě. Dokonce i ted´ si uvědomil, že ji stále ještě miluje. Byla krásná, ale měl ji rád i pro něco jiného. Viděl jak ted´ ty dny co byli spolu. Postupně se mu vybavovali jako vzpomínka na včerejší flám. On a ona, minuty štěstí a minuty nadějí. Bláznivých snů, co měli změnit svět. A pak uviděl ten den. Jeli spolu na chatu, kterou si pučili od známých a která stála samotná v kopcích, odříznutá od civilizace nedozírnými lány lesů, polí a luk. Bývalo tady krásně. Pak se objevil on. Zpočátku ho rád uvítal, byl to přece jeho přítel, ale záhy poznal pohnutku jeho přítomnosti. Nebylo to asi poprvé a po chvíli, po snaze zamaskovat co se dá, vyšlo vše najevo. Připadal si jako odstavený na vedlejší kolej a vlak jede dál a mizí v dáli. Měl pocit prázdnoty, který hrozil obrovskou implozí. Připadalo mu, že to nemůže vydržet, že vybuchne. Obrovský tlak v jeho hrudi. Ne, nechtěl se zabít, chtěl být sám. Vydal se na procházku. On a placatice, vstříc lesům a polím zahalených v husté tmě. Jediné co svítilo byl měsíc v úplnku.

Bez pohnutí vběhla pod vlak. Přijel druhý vlak. Otevřely se dveře a bytost na něj kývla. Loudavým krokem došel k vagonu.