Moje jméno je Nick Svanson. Bydlím na odděleném předměstí jednoho celkem velkýho města v menším rodinném domku se svými rodiči. Takový normální život. Nic zvláštního. Studuju na střední škole se zaměřením na výpočetní techniku. Na mém jménu vlastně ani moc nezáleží. Klidně bych se mohl jmenovat jinak a stejně bych to pořád byl já. Proč tohle všechno říkám ? No to je jednoduchý. Chci se s vámi podělit o něco, čemu dodnes sám nerozumím. O něco co se mi opravdu stalo, i když to vypadá spíš jako vystřižené ze snu. Nechci abyste si mysleli, že jsem nějak věřící nebo něco takovýho. Jsem ateista, ale nikomu většinou nevyvracím jeho názory. Můj názor je tak složitej, že nemá cenu se s ním někomu svěřovat a diskutovat o něm. Ovšem to co se mi stalo, do mého názoru tak nějak nepasuje. Vlastně nepasuje ani do žádného jiného názoru, o kterém jsem zatím slyšel. Možná jednou se ke mně dostane takový názor, který mi vysvětlí to, co se mi stalo. Toho dne se ale spíš nedožiju. A nedožije se ho ještě pěkných pár generací po mě. Kdybych to měl charakterizovat několika slovy, řeknu „prostě změna“. Ale celý je to moc složitý, takže vám to řeknu pěkně od začátku…

Úroveň první – Běžný den

                Co je to běžný den ? To je jakýkoliv obyčejný, všední den v mém životě před již zmíněnou „prostě změnou“. Nic o co byste stáli. Navíc když žijete s rodiči, kteří vám připadají, jakoby vám nechtěli dát za žádnou cenu pokoj. Jenže jinak patří běžný den do celkem bezstarostného života, kde nemusíte nic dělat a stejně nějak jste. Ale zpátky k tomu, jak vlastně takový běžný den vypadá. Běžně. Ráno vstávám s pocitem, že jsem minulý den něco promeškal. Věci do školy si připravuju na poslední chvíli právě to ráno. Potom do sebe hodím něco k snídani, prohodím několik univerzálních vět s rodiči, kteří se chystají vydělávat na studujícího synka. Rozhovory netrvají dlouho a většinou dokážu už předvídat odpovědi na mé otázky. Tedy kromě matky, která na mojí otázkou skoro vždy odpoví otázkou svojí, takže to ve finále vypadá, jako kdybych si odpovídal vlastně sám. Když tohle všechno přetrpím, odebírám se obyčejně do koupelny, udělat ze štětin vlasy a z ospalého ksichtu obličej. Pak přehrabu dokola svůj šatník, kde se snažím vybrat to nejlepší, co tam Ježíšek nadělil. Ve finále to vypadá tak, že každý den mám na sobě prakticky něco jiného. Později jsem samozřejmě poznal, že tím potlačuji svojí osobnost, ale v této době mám ještě stále problém najít sám sebe. Potom opouštím domov s klíčem v ruce a hledám po kapsách peníze na dopravu do města. Od nás z předměstí jezdí spousty lidí, většinou středního a pozdního věku. Znám prakticky všechny a jako dobře vychovaný syn vedoucího provozu jedné běžně prosperující firmy, všechny zdravím. Oplácí mi buď milými úsměvy, nebo pozdravem. Mám dobře vytypovaný ty lidi, který mě pozdraví a ty, kteří se na mě jenom zašklebí. Vím dopředu kdo, co a jak udělá. Při nástupu do autobusu si samozřejmě ještě vyslechnu nějakou inteligentní pasáž ze sbírky pořekadel a moudrostí mozku místního řidiče. Dostanu se do centra v poměrně slušném čase, protože zmíněný řidič je bývalý policista, má spoustu známých a s přestupky typu „jízda na divoko“ nemá nikdy problém. V centru přestupuju na autobus městské hromadné dopravy. Vždy přesně na ten, co jede v 7.45. V něm totiž vždycky sedí Tom, kterej mi drží místo. Jsme tak domluvený. Vždy přistoupím a zeptám se: „Je zde volno ?“ a on mi odpoví: „Bohužel. Držím zde místo kamarádovi.“, načež ho pozdravím a sednu si.  Tak je to vždycky. Už se z toho stal takový obyčej. Bereme to jako běžnou věc. Během cesty si mi Tom postěžuje, že jeho ségra je úplně blbá, když se tahá s tím debilem Counterem, kterýho nadevše nesnáší. Vždy vypráví co by mu nejradši udělal a každý den najde něco novýho, což se mi na něm líbí. Potom vystoupíme a jdeme spolu do třídy. Tam také moc změn nenajdu. Hned u dveří mě zastaví Steve, který do mě bez pozdravu hned začíná hustit své argumenty o tom, že moje webové stránky se s těmi jeho nedají vůbec srovnat a vždy to doplní slovem „kakáči“, čímž mě, jak jsem pochopil, asi oslovuje. V zadní části třídy hrají Svěrač s Klouďákem fotbal, Paul se jako vždycky vrtá v třídnici a hledá co by z ní mohl vyčíst, aby to potěšilo ostatní a bylo jim to ku prospěchu. No a konečně i Marty, který vedle mě sedí v lavici většinou přemejšlí nad vylepšením své klasifikace a potom mi vypráví nějakou svojí oblíbenou scénu z animovaného seriálu. Těch pár hodin v tomhle zvěřinci přežiju, najim se a potom se odebírám na autobus, který mě zase odveze domů. Vracím se mezi 16. a 17. Hodinou, unavenej událostmi. Moc času už mi nezbývá, takže většinou usedám k počítači a něco řešim. Potom jdu spát. A začíná mi nový ráno. Stejný jako včera a úplně stejně. Jen jeden rozdíl v tom je. Vždy je o den víc než včera.

                Takže teď už víte jak vypadá můj běžný den, na čemž budu v dalších úrovních stavět. Nepočítám víkendy. Ty jsou tak trošku proměnný, ale většinou je buď trávím sám, nebo s lidmi o kterých už jsem tady mluvil. Tohle všechno sice znělo stereotypně, ale vlastně si ani nebylo na nic stěžovat. Co mi chybělo ? Na to jsem přišel až dýl…

Úroveň druhá – Přechodný den

                Tohle všechno se mělo změnit. Nikdo mě ale nevaroval, takže jsem se nemohl psychicky připravit. Na tohle osud prostě nehraje. Něco vám přihraje ať jste připraveni nebo nejste. Psalo se úterý 12. Května. Očekával jsem samozřejmě den běžný, ale bohužel. Byl odlišný i když ne zrovna nějak výrazně. Spíš detaily. Ráno jsem se vzbudil celkem svěží. Aby taky ne, když jsem si přispal. Rodiče už doma nebyli a autobus mi ujel. Běžné úkony jsem tedy trošku uspíšil a šel stopovat kolemjedoucí, kteří by mě vzali do školy. Ono když zaspíte, tak to není důvod k panice. To je pořád ten běžný den. Zaspání, to se stát může. Ale ono toho bylo trošku víc. Jak tak stopuju, zastavilo mi černý auto s hodně mladou holkou za volantem. Sedl jsem si samozřejmě dopředu. Tak nějak jsme se dali do řeči, i když se mi z počátku nechtělo konverzovat. Vylezlo z ní, že se jmenuje Billie. Hrozný jméno pro holku, zvlášť pro takovou. Nebyla špatná. Dokonce nebyla ani průměrná.Hezká je to správný slovo. Pak pronesla větu, která mě dost zaskočila: „Vypadáš, jako by ti dneska ulítli včely.“ Ani jsem nad tím nemusel moc přemýšlet. Měl jsem možnost říct někomu svůj problém. Rozpovídal jsem se. Řekla mi, že je to strašně zvláštní, že mě potkala. Prej má stejný problém jako já. Samozřejmě mi řekla podrobnosti. Nevim. Podle mýho žila dobře, ale jí to nevyhovovalo. Namítl jsem, že nemusí chtít měnit svůj život, když nemá proč. Jenomže jí to prostě nevyhovovalo. Nemohl jsem to pochopit. To už patřilo do mého názoru. Nikdo nemůže říct, že někdo druhý žije lepší život, dokud si to sám nezkusí. Typický příklad je s u mých rodičů. Říkají jak se úžasně bavili, když byli ve stejných letech jako já a nepotřebovali k tomu prostředky co máme my. Nedokážou pochopit, jakým způsobem se bavím já. Je by to nebralo. Podle mě je to něco jako generační nemoc. Oni říkají, že žili lepší životy než žije naše generace. Jenomže naše generace to necítí. Ale já jsem sám přesvědčen o tom, že přesně to samé, co teď říkají oni mě o způsobu života, budu jednou říkat já svým dětem. A oni zase svým. A tak dál. Nikdy nemůžou být dva životy stejné. Sečteno, podtrženo, plyne z toho, že každý sám žije svůj život, který je pro něj nejlepší a žádný lepší pro něj ani nemůže existovat. Tento názor se ve mně však objevil až po prožití toho, co vám tu vyprávím, takže nebudu předbíhat. Billie mě vysadila na autobusové zastávce, kde obyčejně nastupuju. Bylo přesně 7.45 a právě přijížděl můj obvyklý autobus. Takže všechno zase v normálu. Nastoupil jsem a sehrál s Tomem naše obvyklé divadlo. Přisedl jsem si. „Tak co je novýho, Tome ?“, zeptal jsem se a těšil na nějaké nové mučení věčného nepřítele Countera. „Ani se neptej, Nicku. Všechno je v prdeli.“, odpověděl, „ségra si příští měsíc bere toho kripla Countera.“ Mlčel jsem. Tohle byla pro Toma každopádně novinka, kterou určitě těžce nesl. Soudil jsem tak z jeho vyprávění, která mi dosud podával. Potom začal lehce nadávat, jak ho nenávidí, a tak dále. Čímž se vrátil do normálních kolejí. Když jsme dorazili do třídy, nic se nedělo. Všichni si hleděli sami sebe, dokonce i Steve. Den utekl pěkně. Domů jsem se vrátil jako obvykle a den jsem taky jako obvykle zakončil. Malá odchylka od „běžný“, byla trošku znát, ale nic to nemělo na to, co se dělo dál…

Úroveň třetí – Nejdelší den a element chaosu

Ráno jsem se probudil ve svěží podobě. Hned jak jsem otevřel oči, připadal mi dům nápadně prázdný. „Snad jsem zase nezaspal.“, pomyslel jsem si. Šel jsem se podívat. Nikde nikdo, jen já. Zkontroloval jsem hodiny, ale ty nenasvědčovali tomu, že jsem zaspal. Všechno vypadalo normálně. Šel jsem si ještě připravit věci do školy, ale zjistil jsem, že jsem to už asi udělal včera večer. I když jsem si na to nevzpomínal. Najedl jsem se a opustil domov s klíčem v ruce. Jal jsem se hledat drobné na autobus a zarazil se. Mám nečí peněženku v kapse džísky. Otevřel jsem jí, abych zjistil čí je. Byla v ní moje občanka a celkem slušné množství peněz. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že je moje. Samozřejmě kromě občanky. Přemýšlel jsem, čím to může být, že si na svojí peněženku nepamatuju. Tok myšlenek mi přerušil přijíždějící autobus. Vyndal jsem tedy papírovou bankovkou a zaplatil s ní jízdenku. Místo nenápadného pořekadla mě řidič seřval, proč mu tam takhle po ránu nosím tak velký peníze. „Asi nemá svůj den.“, pomyslel jsem si, což nyní, když to píšu, zní jako recese, protože jestli tady neměl někdo svůj den, tak jsem to byl já. Prošel jsem uličkou, kde jsem pozdravil známé lidi, ale oni mě nějak neregistrovali. Na městskou jsem dorazil včas. Trošku jsem ještě popřemýšlel o té peněžence, ale na nic výchozího jsem nepřišel. V 7.45 přijel můj autobus i s Tomem. Nastoupil jsem zadním vchodem a viděl ho sedět vedle sebe s volným místem. S jistotou jsem k němu zamířil. „Je zde volno ?“, začal jsem jako vždycky. „Bohužel, držím zde místo známému.“, odvětil Tom a já si s úsměvem na rtu sedl. „Ahoj Tome.“ „Neslyšels ? Držím tady místo kamarádovi.“, řekl znovu a já trošku zbystřil. „A já jsem kdo ?“, řekl jsem ironicky. „To já nevim.“, řekl. „Je ti něco, Tome ? Nějak se mi nezdáš ve svý kůži. To bude zase tím Counterem co ? Je to k podělání, že si ho tvoje ségra bere.“, řekl jsem. „Co to sakra meleš ? Já jsem úplně v pohodě. A vůbec. Odkud znáš moje jméno, ségru a Countera ?“, řekl Tom. Začal jsem pomalu ale jistě nervóznět. „To jsem já Nick, Tome. Chodíme spolu do třídy. A Countera znám z tvých vyprávění typu: „Je to strašnej debil, chudák ségra.“ No a včera si říkal, že si ho ségra bere příští měsíc.“, odpověděl jsem rozhodně. „Counter ? Kdyby to byl debil, tak se postaram o to, že si ho ségra nevezme. Counter bude náhodou dobrej švára. Jak vůbec víš, že si ho příští měsíc ségra bere ?“ „Vždyť ti to říkam. Včera si mi to říkal.“, řekl jsem. „To není možný. Já tě vůbec neznam. Vidim tě poprvý. Nemoh jsem ti to říct.“, řekl Tom a ve mně už se začalo dít něco divnýho. „Podívej se Tome nech toho. Měl jsem trošku divný stávání a nemam zrovna náladu na nějaký srandičky.“, řekl jsem, což byl můj poslední argument. „Když si myslíš, že si dělam prdel, tak si to klidně mysli dál. Mě je to jedno. Já tě prostě neznam.“, řekl Tom a tím mě úplně vyřadil. Už jsem nevěděl co říct. Mezitím jsme dojeli ke škole. Oba jsme vystoupili, což bylo normální. Tom ale fakt vypadal jakoby mě nikdy neviděl. Šel do marketu koupit něco k svačině. „Necham ho vycukat.“, řekl jsem si a šel jsem rovnou do třídy. Přemýšlel jsem, co se asi Tomovi stalo, ale nic mě nějak nenapadalo. Vylezl jsem všech pět poschodí a vstoupil do třídy s pozdravem a úsměvem, že vidím zase starý známí. Nikdo na mě nereagoval než se otočil Steve. „Co je ?“, pronesl divnym tónem. Nechápavě jsem se na něj podíval. „Nějaký přání ?“, řekl. „Nemam.“, řekl jsem a pokračoval. „Tak co tu děláš ?“, řekl opět Steve. Otočil jsem se a začal se trošku usmívat s pocitem toho, že jsem obětí nějakého třídního žertu. „Tak fajn pánové. Dostali jste mě, ale už toho nechte. Mam divnej den a nemam náladu…“ „Ty si zkouřenej nebo co ?“, řekl Marty. Zarazil jsem se. „Tak co je ? Vy taky máte pocit, že mě neznáte ? Taky mě vidíte poprvý jako Tom ?“, řekl jsem už trošku ostřejším tónem. „Vystih si to přesně.“, řekl Steve. „Tak moment, moment. Proč neznáte vy mě, když já znám vás ?“, řekl jsem. „Ty znáš nás ?“, řekl Paul. „No jasně. Ty se například pořád hrabeš v třídnici, Paule a tady Steve dělá lepší webový stránky než já. A Marty. Vedle Martyho sedim.“, řekl jsem, abych je přesvědčil. „Vedle Martyho sedí Ron.“, řekl Paul a hned mi podstrkoval třídní knížku. Kouknul jsem se do soupisky a opravdu tam nebyl nikdo jako Nick Svanson. Jen tam byl místo mě nějaký Ron Berger. Až teď jsem si začal uvědomovat, že se tady od rána děje něco divnýho. Bez dalších slov jsem opustil třídu a přemýšlel o tom co se děje. „Fajn. Nikdo mě nezná, pravděpodobně mám cizí peněženku a místo mě chodí do školy nějakej Ron Berger.“, zrekapituloval jsem si mojí situaci ke dni 13. Května. Byla jedna možnost jak si toho Rona Bergera ověřit. Všechny střední školy ve městě měli jednotný server, na kterém byli soupisky studentů jednotlivých škol. Zamířil jsem do informačního centra školy a připojil se. Našel jsem si soupisku naší třídy. Skutečně tam žádný Nick Svanson nebyl. Místo mě tam byl ten Ron Berger. Byl jsem zmatenej. „Kam tedy patřím já ?“, říkal jsem si. Dal jsem vyhledávat jméno Nick Svanson. Počet nalezených záznamů byl: jeden. Otevřel jsem ho a objevila se soupiska jedné třídy na Obchodní akademii. Tam bylo moje jméno i s mým datumem narození. Nedokázal jsem si vysvětlit, co se stalo. Kdybych si nepamatoval nějakou výměnu za Rona Bergera, tak by mě snad starý známí znali ne ? Ale v tomhle případě to bylo jinak. Nenabízela se mi žádná jiná možnost. Otevřel jsem svůj bágl s věcma do školy a podíval se na knížky. Nic, co bych znal. Samej marketing, účetnictví a podobný předměty. Už jsem o tom nepochyboval. Akademie odtuď byla půl hodiny cesty městskou dopravou. Sedl jsem na nejbližší spoj a jel tam. Chtěl jsem tomu přijít na kloub. Dorazil jsem na místo. Naštěstí jsem to místo trošku znal, protože jsem párkrát šel kolem. Vlezl jsem do hlavních dveří a rozhlídl se po dlouhé chodbě. Na zdi visela nástěnka ze soupiskami studentů. Já měl chodit do třídy D, která byla až no konci chodby. Tam jsem došel ještě poměrně dobře, ale vejít dovnitř pro mě bylo velmi obtížné. Nicméně jsem se nakonec vzmužil, zaklepal a vstoupil. Neúspěch byl možný, ale něco mi říkalo, že jsem se dovtípil správně. Zavřel jsem dveře a pozdravil nevýrazně profesorku. „Á Svanson dorazil. Takže píši do třídní knihy: příchod 8.30. Podrobnosti si samozřejmě vyřiďte s třídním profesorem, Svansone. Posaďte se.“, řekla profesorka a ze mě opadl neklid. Rozhlédl jsem se po třídě. Sedělo tam 29 nových tváří. Vedle jednoho týpka bylo volné místo, takže jsem k němu zamířil a sedl si. „Zdar Nicku, co tě zdrželo ?“, řekl ten týpek. „Měl jsem příšerný ráno.“, řekl jsem a podíval se na jeho sešit s jmenovkou Scott Pearson, ležící na lavici a připojil ještě oslovení: „Scotte.“ Ta třída byla plná ženskejch, jenom já se Scottem jediní dva chlapi. To byl zásadní rozdíl proti mojí bývalý škole. O přestávkách jsem potkal spoustu dalších lidí, kteří se usmívali a zdravili mě, což jsem jim náležitě oplácel. Byli to lidi, které jsem viděl poprvé v životě. Samozřejmě včetně Scotta. Docházelo mi co se tady vlastně děje, ale nenacházel jsem pro to jediné logické vysvětlení. Moje osoba byla zaměněna s osobou Rona Bergera. On měl všechno co jsem měl já a já měl zas všechno co on. Jen jsem nevěděl v jakém množství. „Málem jsem zapomněl. Ráno se na tebe ptala Russel.“, řekl mi Scott najednou při asi třetí hodině. „Russel ?“, zopakoval jsem to jméno. Nikoho takového jsem neznal a teď o něm zřejmě budu muset mluvit. „Russel Renevová. Když řeknu Russel, která se ti asi tak může vybavit.“, plácal se do čela Scott. „Samozřejmě Russel Renevová. To je jasný. Co říkala ?“, improvizoval jsem jak to šlo. „Ptala se, jestli nevím kde jsi. Nedal si jí vůbec vědět, co je s tebou a ráno ses tu neobjevil.“, řekl Scott. Pečlivě ale rychle jsem si připravil odpověď. „Kdybych měl každýmu dávat vědět, že jsem měl strašně divný ráno, asi bych tu ještě nebyl.“, řekl jsem, ale vynechal jsem úsměv, abych viděl, jak bude Scott reagovat. „Přece jenom je to tvoje holka. Měls to dát vědět alespoň jí, když ne mě.“, řekl Scott a mě se sám od sebe vyrazil dech. Tak tohle nevim jak ustojim. Berger má trošku pestřejší paletu života a schopnosti mojí improvizace na to asi nebudou stačit, pomyslel jsem si. Rozhodl jsem se zapojit taky trošku taktiku univerzálních vět. „Prej na tebe bude čekat jako obvykle, že už budeš vědět.“, řekl Scott a ve mně hrklo ještě víc. „Jo. Dík za vyřízení, Scotte.“, řekl jsem. Asi si to půjdu hodit, říkal jsem si v duchu. Přemýšlel jsem, jak se vyhnout trapasu. Bohužel to nešlo řešit jinak, než náhodu okamžiku, což se mi ani v nejmenším nelíbilo. Vyučování skončilo. Jak jsme tak šli tou chodbou napadlo mě, jak se z toho všeho alespoň trošku dostat. „Scotte ? Víš proč jsem dneska přišel pozdě do školy ?“, řekl jsem zákeřně. „Špatný ráno. To mývám taky.“, řekl Scott. „Ne tak docela. Zachvátil mě zmatek.“, řekl jsem. „Zmatek ? Co tím myslíš ?“, řekl Scott. „Něco se muselo stát přes noc. Zjišťuju, že si spoustu věcí, co jsem dřív věděl, nepamatuju.“, řekl jsem a čekal na odpověď. „Chceš říct, něco jako částečná amnesie ?“, řekl Scott. „Jo. Asi jo. Já nevim. Byl jsem s tim ráno u doktora. A ten neví. Dokonce zpochybnil mojí pravdomluvnost. Takže jsem musel do školy.“, řekl jsem a cítil se jako ta největší potvora. „A co s tim budeš dělat ?“, řekl Scott. Na to jsem čekal. „Právě bych potřeboval malou pomoc od tebe. Znáš něco z mojí minulosti, mohli bychom si o tom trošku popovídat. Co já vim. Třeba to pomůže.“, řekl jsem a s napětím očekával Scottův verdikt. „Pro mě za mě. Klidně. Proč ne. Rád rekapituluju tvojí minulost. Na všechno jdeš podle svýho a nenecháš se unášet životem. Jdeš mu po krku. A ta minulost podle toho taky vypadá. Věř mi, že mam některý ty historky fakt rád.“, řekl Scott a zasmál se. Zasmál jsem se taky. Zavládl ve mně pocit vítězství. Ten však po další Scottovo větě ustál. „Támhle jí máš.“, řekl a kývnul směrem ven ze dveří ke kašně, na kterou bylo vidět. Teď jsem měl pocit, že se mi chce na toaletu. Tenhle pocit asi všichni znáte. To se vám udělá tak divně, až to musíte jít ze sebe dostat. Naštěstí je to jen psychická záležitost. Podíval jsem se tam pořádně. Všechny obavy, že se mě třeba nebude zamlouvat ze mě spadly jediným pohledem. Lepší jsem snad ještě nikdy neviděl. „Bože to je kus.“, ujelo mi a Scott to samozřejmě slyšel. „To máš pravdu, Nicku. Je to nejlepší kus co znám. Udělal sis jméno, když si jí sbalil. To se nikomu strašně dlouho nepovedlo. Byla nedobytná. Nadělal sis spoustu obdivovatelů, ale i nepřátel. Není se čemu divit.“, řekl Scott. „To opravdu není.“, přisvědčil jsem a dál se kochal pohledem na ní. Začal jsem si věřit po tom co mi Scott řekl. Tohle zahraju, řekl jsem si. Ale čím víc jsem se přibližoval, měl jsem větší trému. Už jsem byl pár metrů od dveří, když si mě všimla. Začala se usmívat a dívala se mi do očí. Tohle jsem nemohl vydržet. Začal jsem se taky usmívat, prostě z ničeho nic. Se zalíbením jsem si jí prohlížel. Byla krásná. Menší, štíhlá blondýnka s vynikající postavou, hlubokýma modrýma očima, který jí dokonale ladili s tím jejím džínovým kompletem. Polejval mě pot. Teď už nás dělil poslední metr, když konečně udělala taky krok mě naproti. „Tak mladej pán chodí pozdě do školy.“, řekla Russel. „Přijde na to.“, řekl jsem, „ujel mi…“ Chtěl jsem zalhat, ale ještě než jsem to stačil doříct přitiskla se ke mně a naše rty se setkali. Scott to později nazval jako přivítání. Já jsem to hodnotil jako absolutně nejlepší věc pod Sluncem. „Říkals, že přijedeš autem a někam vyrazíme.“, řekla Russel, když se ode mě odtrhla. Sakra, první problémy, pomyslel jsem si. „Byli nějaký problémy, takže to nevyšlo, promiň. Co kdybychom to odložili.“, řekl jsem. „Proč ne. Holky dneska dělají nějakou dámskou jízdu a chtějí, abych tam byla.“, řekla Russel a zadívala se mi do očí. Co jsem mohl říct. Ovládala mě pohledem. „Tak tam běž. Mě to nevadí. Alespoň si dneska něco zařídím.“, řekl jsem a usmál se. Následoval další polibek, ještě lepší než ten uvítací. Řeknu vám, že je strašně těžký v takovýhle chvíli držet orgasmus. Nicméně jsem to ustál. „Měj se, Nicku. Zejtra po škole.“, řekla Russel a ještě si vynutila jeden polibek na rozloučenou, než odešla. A já tam tak stál a čuměl, úplně skoprnělej jako ta socha vedle mě a kašny. To co se v uplynulých několika minutách stalo se mi ještě nikdy s nikym nestalo. Nerad jsem si to přiznával, ale ta holka mě začal brutálně moc přitahovat. Z té ztuhlosti mě probudil až Scott, který do mě jemně šťouchnul. „Seš pohybu schopnej ?“, zasmál se Scott. „Sám nevim.“, řekl jsem. „Hele, už musim, tak zdary zejtra.“, řekl Scott a odešel. „Čau Scotte. Zejtra mi řekneš všechno co víš o mě a o ní.“, řekl jsem spíš pro sebe tak tiše, že to ani nemohl slyšet. Když jsem se z toho dostal a zrekapituloval náš rozhovor, zjistil jsem, že mám auto. Rychle jsem pospíchal domů. Cestou jsem se hlasitě dělil o svojí radost s okolím, které mě často vnímalo jako blázna. Ale mě to nevadilo. Poprvý v životě mě to strašně bavilo. Byl jsem ve svý kůži. Strašně jsem se těšil, až otevřu garáž a uvidím své auto. Typoval jsem různé značky a abych pravdu řekl trefil jsem se. Když jsem otevřel garážová vrata, stál tam. Tmavě modrá metalíza, kabriolet, jeden z posledních modelů BMW. Byl nádherně čistej a nableskanej a všechno se v něm odráželo. Neodpustil jsem si ho ještě trošku přeleštit. Otevřel jsem svoji novou peněženku a začal se v ní přehrabovat. To co jsem hledal, tam opravdu bylo. Řidičák, techničák i pojištění. Došlo mě to. Bydlím sám. Bez rodičů. Mám vlastní dům, vlastní auto a konečně i vlastní život, který opravdu můžu žít sám. A co vlastně teď dělají moji rodiče ? Kde bydlí ? Najednou mě napadlo spoustu nových otázek. Trošku jsem zapřemýšlel a napadla mě jen jedna možnost. Otec vždy mluvil o jedné vilce v milionářské čtvrti, do které se jednou prý s maminkou přestěhují. Navíc to byla příležitost na projížďku v tom krasavci v mojí garáži, takže nebylo co řešit. Nastartoval jsem a snažil se jemně odpíchnout. Bohužel se mi můj závěr moc nevyvedl, takže jsem poznal pravou sílu motoru pod kapotou. Cestu jsem znal dobře. Otec se tam tudy často jezdil dívat na ten dům, aby mu dodal inspiraci. Já jsem ho samozřejmě doprovázel. Cesta doslova běžela. Svezeníčko jedna radost. Zaparkoval jsem před vilou a vystoupil. Stále jsem si nebyl zcela jist. Zkontroloval jsem jmenovku na zvonku. „Jack & Kate Svansonovi“ Trefa přímo do černého. Zazvonil jsem a tak trošku se obával dalších událostí. Otevřela moje matka. „Ahoj Nicku, táto, Nick je tady. Pojď dál chlapče.“, řekla mezi dveřmi. Neváhal jsem a vešel. „Ahoj mami.“, řekl jsem ještě než jsem k ní došel. Vešel jsem dovnitř. Bylo to tam přesně jak jsem čekal. Luxusem tady nikdo rozhodně nešetřil. „Ahoj táto.“ „Buď zdráv, Nicku. Jak se máš ?“, řekl táta a znělo to jako by to všechno snad organizoval on. „Nejlíp jak to jenom je možné.“, řekl jsem. „Vážně ? Tak se pochlub. Co je nového ?“, řekl máma a znělo to stejně jako od táty. Tihle dva se k sobě prostě hodili. „Nového ? Snad všechno.“, řekl jsem bez přemýšlení a bylo mi jedno v tu chvíli, jak si to vyloží. „Co dělá Russel ?“, řekl najednou táta, čímž mě malinko zaskočil. Bylo mi jasný, že se musím naučit ovládat své překvapení a zaskočení. Čekalo na mě na každém rohu. „Russel se má dobře. Chtěl jsem jí dneska někam vzít, ale potom jsem si řekl, že se stavím u vás.“, řekl jsem a tak nějak jsem ani moc nelhal. „To je od tebe pěkné. A co ty její narozeniny. Už máš něco vymyšleno ?“, řekla máma. Tentokrát jsem svoje zaskočení málem nezkorigoval. Přemýšlel jsem nad tím, co mi ještě víc může ztížit mojí pozici. „Ještě přesně nevím, mami. Snažím se vymyslet něco, jak by se řeklo, na úrovni. Ale asi to vyhraje klasická oslava ve dvou.“, řekl jsem a trochu se začervenal. Taková premiéra. Ani jsem nevěděl kdy přesně ty narozeniny má. „Vlastně je dobře, že ses stavěl. Pozítří, tj. v pátek jdeme hrát golf. Rádi bychom, abyste šli s Russel s námi. Taky bychom jí rádi popřáli.“, řekl táta a přejel hadříkem po jedné ze svých golfových holí. „Proč ne. Hned zítra to Russel řeknu.“, odpověděl jsem. Ještě jsem se trošku porozhlíd po domě a potom jsem s rozloučením odešel. „Takže nejen já si polepšil.“, řekl jsem si. Vypadá to, že tahle zvláštní věc postihla i mé rodiče. I když se vlastně není čemu divit. Zatím jsem nevěděl jak a kde jsme na to všechno vzali peníze, ale později jsem se to dozvěděl. Jel jsem domů. Už se trošku stmívalo. Byl jsem už v ulici, která navazuje na naší, když jsem potkal povědomé auto s řidičem, který mě za volantem zdravil, když jsme se míjeli. Byla to Billie. Počkat, ona mě zdravila. Že by znala Rona Bergera ? Je to možné, ale ta druhá možnost je zajímavější. Zadupnul jsem brzdy a otočil vůz. Rozjel se za ní a zastavil uprostřed silnice tak, aby nemohla jet dál. Vystoupil jsem z vozu a pomalu šel k jejímu. Otevřel jsem dveře. „Dobrý den, slečno. Račte znát jak Nicka Svansona, tak i Rona Bergera ?“,řekl jsem jasnou otázku, z které bylo poznat jak je ona na tom. „Žádnýho Bergera neznam, Nicku. A vůbec nemam chuť se teď s někým o něčem bavit.“, řekla a snažila se zavřít dveře. „O to víc mě to zajímá, Billie.“, zareagoval jsem a vyklopil všechno co se stalo za tu dobu co jsme se viděli naposledy. Potom mluvila ona. Byla na tom stejně. Stalo se jí to samé co mě. Jediný rozdíl v tom byl. Já si to skvěle užíval a už bych neměnil zpět, ale ona to měla naopak. Bůhví proč to tak bylo. Ten večer jsme se dohodli, že se pokusíme s tím něco dělat. Moc nadšený jsem z toho nebyl, ale bylo mi líto jí. Když najdeme způsob jak z toho, může přece klidně jít. Já to chci takhle žít dál. Večer jsem usnul s pocitem toho, že ten den byl užitečnej, ne jako ty předešlý. Nejvíc ve mně nechal Scott, který mi řekl, že tenhle život co mam, jsem si vlastně udělal sám. Naučil mě tak jedné věci. Nesmím se nechat nést životem. Musím se snažit nést já jeho podle svých představ. Asi jedině tak dokázal Ron Berger, to co já mam teď možnost zkusit. Úsilím a vytrváním. Později mě o tom Scott přesvědčil ještě jednou a vlastně nejen on…