Budík

 Čas je zvláštní, ale budík, který jsem měl na stolku u postele, byl ještě zvláštnější. Už jsem jej asi půlhodinu pozoroval. Zpožďoval se za hodinu asi tak o deset minut, vteřinová ručička neuměla překonat kritický bod mezi tři čtvrtě a celou a pokaždé jí to zabralo o trochu víc času, než by mělo. Před několika hodinami se ale stalo něco zvláštního. Budík se zpozdil natolik, že jej dohnal čas z předešlého dne, a od té doby začal ukazovat zase přesně. Připomínalo to závody a budík běžce, který si špatně rozložil síly a nyní se snažil udržet stůj co stůj aspoň soupeře, který ho dohnal o jedno kolo. Ručička spěchala po vytýčené dráze, co to šlo, aby neztratila kontakt, a jak jsem její snažení pozoroval, napadalo mě, že čas není náhodný, ale naprosto pevný a dá se jej držet jako zábradlí. Podíval jsem se na nástěnní hodiny. Ba ne, teď to vypadalo, že ručička začíná opět pomalu svůj závod ztrácet.

            Přešel jsem ke stolku a vzal jsem budík do ruky. Nebylo na něm skutečně nic zvláštního. Sundal jsem kryt na baterie, ale co jsem mohl vidět? Zase jsem jej nasadil a přešel jsem s budíkem k židli. Stoupl jsem si na židli. Natáhl jsem ruku a pustil jsem budík na zem. Spadl, dvakrát se přetočil. Kryt na baterie nárazem odpadl stranou. Slezl jsem za židle a chtěl jsem si budík znovu prohlédnout, ale pak jsem si uvědomil, že dělám hlouposti místo toho, abych se věnoval tomu, čemu je třeba.

            Posadil jsem se tedy ke stolu, budík jsem nechal budíkem a pokračoval jsem v psaní referátu, který jsem měl přednést za týden na jedné konferenci. Bylo to o vypadávání souhlásek ve finštině. Základní myšlenka byla jasná. Věděl jsem dokonce, čeho chci dosáhnout, a matně jsem tušil, jak. Bohužel jenom matně.

            Díval jsem se na příklady, které jsem měl. Pak jsem začal listovat v literatuře, ale bylo tam totéž, co už jsem několikrát četl. Vrátil jsem se k příkladům a snažil jsem se na ně lépe soustředit. Tužkou jsem si podtrhával problematická místa, i když jsem věděl, že jsem tohle dělal už stokrát a nikam mě to nedostalo. 

            Znovu jsem se podíval na budík. Ukazoval pořád přesně. Kdybych měl čas, zjistil bych, co za tím vězí. Kdybych měl čas... Posadil jsem se na zem a díval jsem se, jak vteřinová ručička poslušně běhá dokola. Takhle tu marním minuty. Pak jsem budík položil na stůl, převlékl jsem se a šel jsem spat.

            Druhý den ráno mě probudilo zvonění. Chtěl jsem vypnout zvonek na budíku, ale nebyl tam. Zvonil to telefon. Přeběhl jsem do obýváku a zvedl jsem jej. Na druhé straně se ozvala moje máma. Hned, jak se představila, jsem si vzpomněl, že mi moje domácí říkala, že mě včera několikrát sháněla. Vzpomněl jsem si taky, že jsem domácí řekl, že jí hned zavolám, ale pak jsem začal řešit referát na konferenci a úplně jsem na to zapomněl.

            Zeptal jsem se mámy, proč mě sháněla. Chtěla to říct, ale místo toho se jen trhaně nadechla, pak sluchátko zapraskalo a bylo v něm ticho. Nevěděl jsem, co se to děje. Ale nevypadalo to, jako by spojení vypadlo. Čekal jsem asi půl minuty a poslouchal jsem, jak pravidelně dýchám. A pak jsem to zaslechl. Kromě mého dechu byl v sluchátku nepatrně slyšet i pláč. Máma plakala. Plakala a určitě se otočila pryč, abych to neslyšel. Došlo mi, že se stalo něco vážného, ale proboha, proč to říkám, samozřejmě, muselo se stát něco vážného. Pak už začala zase mluvit. Nebo aspoň chtěla, ale pletl se jí do toho vzlykot, takže tomu bylo sotva rozumět. Táta včera umřel, v pondělí bude mít pohřeb, řekla.

            Položil jsem telefon a přešel jsem zpátky do pokoje. První, co mě napadlo, bylo, že na žádnou konferenci nepojedu. Sebral jsem všechny papíry, na kterých jsem se snažil něco říct, zmačkal jsem je a hodil do koše. Pocítil jsem úlevu. Zdálo se mi, že bych ji neměl cítit, ale co jsem měl dělat? Začal jsem se balit na cestu domu. Do batohu jsem si dal dvě knihy a náhradní oblečení. Pojedu v obleku.

            Pak jsem seděl na židli a čekal jsem, až budu moct jít na vlak. Otec mi umřel. Seděl jsem na židli a najednou jsem zjistil, že už kdovíjak dlouho bezmyšlenkovitě pozoruji budík. Zkontroloval jsem, kolik ukazuje. Svůj závod s časem už znovu prohrál, měl ztrátu necelé dvě hodiny. Stoupl jsem si k němu. Vzal jsem jej, přešel jsem s ním k židli, vylezl jsem na ni, natáhl jsem ruku a pustil jsem ho z výšky. Budík spadl a nárazem v něm prasklo přední sklíčko. Neprasklo úplně, ale když jsem se na něj podíval, viděl jsem čáru, která vedla od horního kraje skoro až do středu. Znovu jsem vylezl na židli a znovu jsem natáhl ruku, ale dlaň jsem nerozevřel a zůstal jsem tak stát. Zemřel m otec. Včera mi zemřel otec, a já tu teď, o necelých dvacet čtyři hodin později ani nepláču, ani necítím smutek ani nevzpomínám, místo toho všeho rozbíjím budík, který jen nemá takovou vytrvalost jako čas. Čas je zvláštní.

---