Úroveň čtvrtá – Díky za všechny tvé vzpomínky

                Výtečné ráno. Nemohl jsem skoro ani dospat. Probudil jsem se do krásného slunného dne, čtvrtka, 14. Května. Měl jsem spoustu nových otázek, které mě napadli během noci, když jsem snad samou radostí nemohl zamhouřit oko. Rozhodl jsem se nejít do školy. Řekl jsem si, že bych musel bejt úplně padlej na hlavu jít do školy, když mam takovou možnost nabírat zkušenosti nového života. Navíc byl krásnej den, takže by se mi ani nechtělo sedět v šedivej místnosti s tabulí. Vstal jsem a kromě těch normálních věcí jsem šel okamžitě do garáže pro auto. Potřeboval jsem nutně několik informací. Hlavně ty o mě a o Russel, které jsem chtěl od Scotta. Russel měla mít narozeniny a já o ní vůbec nic nevěděl. Jediný kdo mě mohl zachránit, byl opravdu Scott. Počkal jsem si na něj před školou v autě. Hned jak mě zmerčil, zamířil ke mně. „Sedni si, Scotte.“, řekl jsem a nastartoval motor. „My nejdem do školy ?“, zeptal se s nevinným úsměvem. „Ne nejdeme. Času je málo, Scotte a paměť se mi nevrací.“, bylo mi špatně ze sebe samotného, jakým způsobem jsem Scottyho obelhával, ale neměl jsem jinou možnost. Nastartoval jsme motor a odjeli jsme pryč od akademie. Za cíl jsem schválně vybral Střední školu aplikovaných věd, kam jsem obyčejně chodil. Tam jsem zastavil, abych měl rozhled na vycházející lidi z hlavních dveří. „Co bys rád slyšel jako první, Nicku ?“, zeptal se Scott. „Povídej mi i Russel. Hlavně o ní chci vědět.“, řekl jsem celý natěšený. „No o ní toho zase tolik nevím. Co bys rád.“, řekl Scott a sklonil hlavu. „Třeba jak jsem jí dostal.“, řekl jsem věc, která mě skutečně zajímala od našeho prvního setkání nejvíce. Krom toho jí Scott decentně nakousl. „Jasně, jasně. Ten příběh mam nejradši. Nedokážu pochopit tvojí taktiku, nicméně je funkční.“, řekl Scott a usmál se.

                „Když to začalo, teprve jsme začínali chodit na akademii. Moc jsme se neznali. Potkals jí několikrát na chodbách školy, ale nic výraznýho. Ani si tě nevšimla. Potom začali zimní lekce v tanečních, do kterých jsme se přihlásili. Náhoda tomu chtěla, že ona tam chodila taky. Bohužel ani tam se nedělo nic. Sice už bylo trošku vidět, že tě zná od vidění ze školy, ale jinak nic. Tancoval si tenkrát s  tou malou, ukecanou. Byl to taky fajn kus, ale její frekvence slov nešla nikomu moc pod vous. Jenže tam tě to zasáhlo. Když si jí viděl v těch šatičkách. Jako panenka. Pamatuju si to jakoby to bylo včera, jak mi říkáš, že musí bejt tvá i kdyby to bylo poslední co uděláš. Tvůj postoj jsem moc nechápal. Já už jsem věděl co byla zač. Byla nedobytná a tohle přízvisko jí zůstalo až do té doby, kdy začala chodit s tebou. Vem si to. Celý dva dlouhý roky. Samozřejmě že flirt a bokovky provozovala, ale tohle je něco jinýho, to sám dobře víš.“, řekl postupně Scott. „Jasně, to vím. Pokračuj dál prosím.“, odpověděl jsem rychle zaryt do Scottovo vyprávění. „Potom si jí začal psát a volat. Takovej tajnej ctitel. Fakt staromódní, ale jak se později ukázalo, účinný. Nejdřív vůbec netušila, kdo jí furt otravuje, než si jí dal tu indicii s fotkou. Jo, fotka z taneční. A zrovna si tam byl tak strašně, alespoň jsi to pořád říkal dokola. Pak ses konečně začal nacházet i když ti to moc rychle nešlo. Byli jste spolu několikrát na diskotéce, v různých klubech a podobně, ale vždycky jenom jako známí ze školy. To uplynulo spoustu času a tys to začal pomalu vzdávat. Dělals to tak vždycky. Šel si do něčeho až když si instinktivně cítil, že můžeš uspět. V tomto případě tě si to necítil a proto si se s tím tak táhnul. Ale cítils to správně a udělals to správně. Odmlčel ses a uzavřel do sebe. Snažil ses jí co nejvíc vyhejbat a nebylo to pro tebe jednoduchý. Bylo to nejhorší období, co jsem s tebou zažil. Pak ale přišlo několik změn, které tě přinutili k poslednímu útoku. Všechno se začalo dařit. Tvýho tátu povýšili a začli se sypat penízky. Tobě stouplo sebevědomí, protože si zjistil, že nemáš zrovna nejhorší postavení ve společnosti vrstevníků. Ten návrat k normálu byl výbornej. Rád na to vzpomínám. Od tý doby si všechno řešil svérázně a podle svého. Tvůj vlastní názor, který sis utvořil, byl pro tebe jedinou věcí, která měla moc, tě táhnout vpřed. Dodnes si na to vzpomínám. Nazvals to ‘Útok vnější proměnou‘. Udělal si ze sebe něco, cos nebyl a šel na věc. Boss na první pohled v pohodě. Drahý hadry, nagelovaný vlasy a černý brejle. Zavolals jí, že jí chceš jenom vidět, jestli by nepřišla na náměstí k chrámu. Váhala, ale slíbila, že přijde. Přišla a nemohla tě poznat. Stál si k ní zády a až po chvilce ses ohlédl. Pozdravils, sundal si ty hustý brejle a sjels jí dvakrát pohledem od zdola nahoru a obráceně. Koukala tak divně, ale tebe to nerozházelo, nasadil sis zase ty brejle a řekl si triumfální větu: ‘Jsem moc rád, že jsem tě viděl.’ Když ses otočil, řekla: To je všechno ? V tu chvíli si měl v ruce trumfy. Otočil ses zase na ní a zopakovals jí, že už si jí viděl, a že jestli si vzpomíná, tak sis ani nic jinýho do telefonu nepřál. Stála tam tak zaraženě, když jsi simuloval odchod. Bylo to buď a nebo. Když už si od ní byl pár metrů a ona tam pořád stála, se vší vážností ses otočil, podíval se na ní a pomalu se k ní vrátil. Pak si řekl, že když už jste se takhle mile setkali, jestli by někam nechtěla jít. Jelikož stále nebyla schopna moc mluvit, odtáhl si jí do nejbližšího slušnýho klubu. Tohle rande skončilo se slušnými vyhlídkami, ale tys byl rozhodnut počkat, než ona zavolá první. To se stalo. A tak si jí dostal. Všichni skládali poklony a úctu. Bojovals dlouho a statečně. Získal si, to co sis zasloužil.“, převyprávěl Scott a odfoukl si. Usmíval jsem se. Strašně dobře se to poslouchalo. Byl jsem king. Ale když jsem si uvědomoval, že mi právě řekl, jak Ron Berger sbalil holku, do který jsem se dokázal za 5 minut zamilovat, bylo mi trošku na nic. Uvědomil jsem si, že Ron Berger má oproti mě strašně moc. A já jsem mu to teď vzal. Z jedný strany jsem mu záviděl a z druhý mě mrzelo, že jsem ho o to nechtěně obral. Začalo mi docházet, že by bylo správné dostat se zpátky do normálu a začít znovu. Znovu si všechno vypěstovat, tak jako to má Ron Berger a možná ještě líp. Měl jsem vlastně trumfy v kapse. Jednoduše jsem se dozvídal všechno o Bergerově životě. Scott mi toho vyklopil mnohem více. Všechno se to hodilo a já se jen modlil, že to Scott moc nepřeháněl a nenechával se unášet vyprávěním. To člověka pořádně rozpálí. Jak tam tak sedíme v autě všiml jsem si povědomého člověka vycházejícího ze školy. Byl to Ron Berger. Motal se tam způsobem, který jsem důvěrně znal. Prostě jako já. Žil nevědomky můj život a já najednou ucítil lítost. Vlastně nebylo o co stát. Žít můj život bylo spíš za trest. „Vidíš támhle toho týpka ?“, šťouchl jsem do Scottyho. „Jo vidim. Kdo je to ?“, řekl Scotty. „To je Ron Berger. Znáš ho ?“, zeptal jsem se, abych se opravdu ujistil. „V životě jsem ho neviděl. Nějakej tvůj kámoš ?“, zeptal se Scotty. Chtěl jsem odpovědět jinak, ale Scott by to nestrávil. „Ne. Není to můj kámoš.“, řekl jsem namísto odpovědi, kterou ve mně cosi zastavilo: „To je mé druhé já.“ Nebo dokonce první…

                Odvezl jsem Scotta zavčasu domů, abych ještě stihl vyzvednout Russel ze školy. Rozhodl jsem se na ní hrát odvážněji, když teď lecos vím. Zmerčila mě takřka okamžitě, když vyšla z budovy a zamířila ke mně. Už z dálky jsem viděl ten její neodolatelný úsměv. Vzpomněl jsem si útržkovitě na to jak jí Ron dostával a uvědomil jsem si, že bych se asi zbláznil. Mít jeho nervy, šlo by všechno úplně jinak. Jenom ten její úsměv se mnou dokázal dělat strašný divy. Stáhnul jsem demonstrativně okýnko. Demonstrativně říkám proto, protože jsem měl stáhnutou střechu. Následoval polibek na uvítanou. Byl jsem připraven, ale stejně to se mnou mávalo. „Ahoj lásko.“, špitl jsem. Usmála se ještě víc, obešla auto a sedla si. „Nebyls ve škole.“, řekla. „Scott mě přemluvil.“, zalhal jsem s úsměvem na rtech. „Kdybys alespoň nekecal.“, řekla Russel a usmála se taky. „Tak kam to bude ?“, zeptal jsem se s výrazem šedesátiletýho taxikáře. „Do ráje.“, řekla a nasadila se sluneční brýle. Nejdřív jsem si myslel, jestli neměla s Ronem nějaký takovýhle znamení, ale potom jsem se rozhodl pojmout to ryze po svém. Nastartoval jsem vůz a rozhodl se Russel odvézt na místo, který jí nemohl Ron Berger nikdy ukázat…

Úroveň pátá – Můj první večer s tvojí láskou

                To místo jsem měl strašně rád. Chodili jsme tam s klukama ještě jako malí caparti, když jsem bydlel ve vsi za městem. Objevili jsme to náhodou. Bylo tam nádherně. Obzvlášť jsem si toho všiml, když jsme tam jednou spali pod stanem. Večery včetně západu slunce jsou tam nezapomenutelné. Přesně tam jsem Russel teď vezl. Sám jsem se divil, jakej se ze mě stal přes noc romantik, jestli se tomu tedy dá tak říkat. Russel se mě samozřejmě celou cestu ptala, kam vlastně jedeme. Ale já jí kromě toho, že jedeme za město, nic jiného neřekl. Když jsme tam dorazili, hned ten první pohled byl překrásnej. Už dlouho jsem tam nebyl a bylo to znát. Stanuli jsme na skále nad malebným údolím, kterým protékala řeka. Nádherné panorama. Usedli jsme do trávy a chvilku se jen tak tiše kochali tím okolím. Potom jsme se podívali na sebe a začali se líbat. Obloha začala červenat a slunce začalo zapadat za horizont. Na okamžik nezapomenutelně paprsky osvětlili krajinu. „Chci se tě na něco zeptat, Russ.“, řekl jsem a přemýšlel co ode mě očekává za záludnou otázku. Samozřejmě, že jsem nic záludného nechystal. Jen taktika. „Tak se ptej.“, řekla a podívala se na mě. „Naši by rádi, abys se mnou a s nima zítra zašla na golf.“, řekl jsem. „To je otázka ?“, řekla Russel a usmála se. „Ne, není. Chci se tě zeptat, kdy chceš oslavit svoje narozeniny.“, řekl jsem a s napětím očekával odpověď. Nevěděl jsem, kdy ty narozeniny má, takže jsem ani jinak hrát nemohl. Russel se rozesmála: „Nechám to na tobě.“ Přesně to jsem chtěl slyšet. Domluvil jsem to na sobotu u mě doma. Cože ? Jo. Jasně, že jsem na to myslel a dokonce by to možná i klaplo, ale já jsem zatím nebyl připravenej. Přišlo mi to nějaký divný a ani nevím proč. Snad proto, že jsem si to prostě nezasloužil. To co stálo za mnou byla zásluha Rona Bergera a ten rozhodně měl mnohem větší podíl než já. To co jsem udělal já, se dalo smést pohybem malíčku ze stolu života. Řekla, že je to nádherné místo. Přisvědčil jsem. Ještě jsme tam tak chvilku seděli, než oblohu polila úplná tma a potom jsem Russel odvezl domů. To už jsem naštěstí věděl, kde zhruba bydlí. Řekl mi to nepřímo Scott, když mi ráno vyprávěl minulost mého druhého já.

Úroveň šestá – Ariadnina nit – Nová realita

                A byl tu pátek. Pátek 15. Května. Víkend na krku, což jsem hodnotil pozitivně. V sobotu jsem měl naplánovanou oslavu Russel narozenin a dneska jsme měli jít oba na golf s našima. Přišlo mi to trošku takový divný, to je pravda, ale myslím, že to byla otázka zvyku. Jestliže se z Bergerova života přeneslo i tohle, byla na to zřejmě Russel zvyklá a Ron taky. Takže to pro mě znamenalo, hrát dál podle pravidel. Tentokrát jsem do školy šel. Nechtěl jsem vzbuzovat ani nejmenší pozornost a už vůbec jsem nechtěl dělat Ronu Bergerovi špatný jméno, když si ho tak pěkně vypěstoval a já mám teď možnost si to vyzkoušet. Vyzvedl jsem Russel hned po škole a jeli jsme rovnou do golfovýho klubu. Začal mluvit na téma, že nikdy golf nehrála a že se na to docela těší. Já jsem jen řekl, že je to dobrej sport, takovej nenáročnej. Samozřejmě jsem o golfu věděl asi tak, jako Číňan o arabštině. Prostě nic. V životě jsem ho nehrál a upřímně jsem se trochu obával průběhu tohoto odpoledne. Sršel jsem univerzálními větami. Když jsme tam dorazili, rodiče už tam byli. Stáli u malého vozíku a otec vybíral hůl, kterou zahraje příští odpal. „Ahoj tati, ahoj mami. Jsme tu.“, řekl jsem ještě na dálku. „Buďte zdrávi, mládeži. Jdete akorát.“, řekl otec a matka začala mávat. Připadalo mi to vcelku komický. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Musel jsem se pousmát. „Ahoj Russel.“, řekl táta. „Dobrý den.“ „Dovol, abych ti popřál k narozeninám, Russel.“, řekl táta a máma se samozřejmě ke gratulacím přidávala. Chvílemi jsem si opravdu připadal jak v „béčkovém“ americkém filmu. Byli věci, které bych Ronu Bergerovi rozhodně vytkl, ale dalo se to vcelku přežít. Ten zbytek to hravě kompenzoval. Jak jsem tak koukal kolem, všiml jsem si, že u plotu zaparkovalo auto, které jsem už znal. Byla to Billie. Viděl jsem jí vystupovat. „Ehm, asi bych mohl zajít pro něco k občerstvení.“, řekl jsem a jal se odcházet do klubové chaty, která zároveň sloužila i jako vstupní brána do klubu a na hřiště. Nikdo nic nenamítal, takže jsem přidal do kroku, abych Billie zastihl. Bylo mi jasné, co chce, ale nemohl jsem dopustit, aby se dostala až k Russel a rodičům. Nedokázal jsem předvídat její chování v těchto chvílích. Střetli jsme se v hale. Pozdravil jsem jí. „Ahoj Nicku, asi něco mám. Myslím, něco důležitýho.“, řekla celkem rozrušeně, takže se tomu dalo věřit. „Tak povídej.“, nechával jsem se celkem chladně překvapit. „Našla jsem člověka, který ví víc, než my oba dohromady. Napsal knížku „Nová realita“ a sám prožil to co prožíváme my dva. Detailně to zkoumal a popsal právě ve své knize.“, vysvětlovala. „A ta kniha ?“, řekl jsem se zájmem. „Nikde jsem jí nenašla. Prej se vůbec neuchytila. Nikdo jí nekupoval. Není se čemu divit. Něco málo jsem o ní našla v rejstříkách, ale jen útržky, které mi dali stopy.“, pokračovala. „Co navrhuješ ?“, řekl jsem, abychom se vůbec hnuli z místa. Měl jsem totiž ještě nějaké nepřímé povinnosti. „Našla jsem adresu toho člověka. Žije asi 30km od města. Navrhuju ho navštívit.“, dokončila a čekala co já na to. Přemýšlel jsem. Nevěděl jsem, jestli chci slyšet, co mi ten člověk řekne. Na druhou stranu jsem toužil po pravdě. „Dobrá. Kdy ?“, řekl jsem. „Nejlépe hned, Nicku.“, naléhala. „Podívej se, teď nemůžu. Opravdu ne. Co takhle večer. Tak kolem šestý ?“, nahodil jsem a doufal, že nebude protestovat. Chvíli mlčela a koukala a potom řekla: „Stavim se u tebe v šest večer.“ Potom jsme se prozatímně rozloučili a já se vrátil na hřiště. „Kde máš to občerstvení ?“, řekla máma a rozesmála se. „Musel jsem na záchod a úplně jsem zapoměl něco vzít.“, zasmál jsem se vlastní hrané blbosti a otočil své kroky zpátky. Partie v golfu celkem šla. Byl z nás s Russel dobrý tým. Oba jsme uměli kulový a proti mým rodičům se ani nedalo hrát. Měli to už trošku ošahanější. Já jsem hrál vlastně poprvé a Russel asi taky. Každý se hold baví po svém…

                Hodiny odbíjeli šestou večerní, když Billie zazvonila u mě doma. Pomalu jsem začínal cítit, že se blíží rozluštění téhle, pro mě pěkné a pro Billie otřesné, záhady. Nasedli jsme do auta a vyjeli za město. Čekalo nás 30km jízdy, než jsme vůbec byli schopni najít adresu, kterou Billie vyštrachala. Ani jsme to nemuseli moc dlouho hledat. Dům inkriminované osoby stál na samém předměstí. Na zvonku stál nápis: „Jack Ardon, spisovatel“. Chvilku jsme tak přešlapovali a ani nevím na co čekali, až Billie zazvonila. Netrvalo to dlouho a vylezl postarší pán s šedivými vlasy. „Co si přejete ?“, řekl a civěl na nás přes své kostěné brýle. „Ehm, jste Jack Ardon ? Ten Jack Ardon, který napsal „Novou realitu“ ?“, zeptala se Billie. „Ano jsem to já. A abyste věděli, nestojím o vaší kritiku.“, řekl a začal zavírat dveře. Opravdu nečekaný přístup, alespoň pro mě. „Moment, my jsme vás nepřišli kritizovat. Přišli jsme si pro radu.“, zapojil jsem se do hovoru. „Pro radu ? A co byste chtěli vědět od starýho blázna.“, řekl Ardon a bylo vidět, že za napsání pro nás nyní tolik důležité knížky, trpěl. „Nová realita, pane Ardone. My dva. Jsme v Nové realitě a nevíme jak ven. Je to příšerná zkušenost.“, řekla Billie trošku hysteričtějším tónem. „Mluv za sebe Billie, já jsem spokojen.“, doplnil jsem. „To myslíte vážně ?“, posílal k nám Ardon od dveří nedůvěřivé pohledy. „Smrtelně vážně, pane Ardone. Tak co ? Pomůžete nám ?“, řekla Billie. Stařík se chvíli rozmýšlel a potom stroze řekl: „Pojďte dál.“ Samozřejmě jsme šli, když už jsme vážili tu cestu. Nabídl nám místo k sezení a sám si sedl naproti nám, aby na nás oba dobře viděl. „Četl alespoň jeden z vás dvou mou knihu ?“, zeptal se po chvíli. „Sháněli jsme ji, ale je to vcelku nadlidský úkol.“, odpověděla Billie pravdivě. „Budiž. Řeknu vám, co jsem zjistil o Nové realitě a potom spolu můžeme hledat další věci.“, řekl Ardon a dal se do vyprávění. „Nová realita se nedá vědecky vysvětlit. Zkušenost mi ukázala, že musí existovat něco víc, co tohle všechno řídí. To něco vyvolává i Novou realitu. Podrobuje jí lidi, které jsou vybírání patrně bez větších důvodů.“ „Něco jako bůh ?“, přerušil jsem ho. „Možná. Říkejme tomu třeba bůh. Jsem materialista. Nerad to slovo používám, ale sem se vcelku hodí. Sami mi jistě můžete říci, co se stane, pokud jste podrobeni Nové realitě.“ „Vezmu to ze svého pohledu.“, řekl jsem, „Můj život byl vsazen do života někoho jiného. Jednoduše jsme byli zaměněni. Já a Ron Berger. Já žiju Ronův a Ron můj život.“ „Cože ? Vy znáte svůj protějšek ? To je úžasné. Řekněte mi. Jak se chová ? Uvědomuje si Novou realitu stejně jako vy ?“ „Vůbec. Jakoby byl v originálu. Jakoby dostal mé vzpomínky.“, odpověděl jsem. „Úžasné. Víte mám jednu takovou teorii. Bůh, nebo jak tomu tedy budeme říkat, chce ukázat své oběti cestu životem. Bohužel ne vždy se vydaří, aby ukazoval lepší cestu, než jste dosud žili.“, řekl Ardon. „To jsem si všimla.“, řekla Billie a bylo vidět, že je nervózní. „Nic se nebojte, slečno. Je to jen jakási názorná ukázka. Tak názorná, až je reálná.“ „Okamžik. Chcete říci, že tohle není realita ?“, řekl jsem a trošku jsem znejistil. „Ovšem že ne. Realita je jen jeden z dalších relativních pojmů. Jak jsem řekl. Tohle je jen ukázka. Nová realita stejně jako začala, zase pomine. Zase se vrátíte do svých starých běžných životů.“, řekl Ardon. „To je dobře.“, řekla Billie, které z ničeho nic naskočil úsměv. „A co když nechceme.“, namítl jsem. „Nejde o to nechtít zpátky do svého života, jde především o to, svůj život přiblížit Nové realitě, zamlouvá-li se vám.“, vysvětloval Ardon. „Jakým způsobem ?“, zeptal jsem se i když jsem zhruba věděl, co mi odpoví. „Na to už musíte přijít sám. To neví nikdo jiný kromě vás. Když vás tak pozoruju, hádám, že váš život byl do té doby monotónní, je to tak ?“ „Ano, to jste trefil.“, řekl jsem. „Ne. To jsem netrefil. To vím. Kdyby nebyl, věděl byste teď jak přiblížit svůj život Nové realitě. Nevíte to, protože jste se nechal unášet životem. Nebyl jste sám svým vlastním pánem. Dál už je to jen o šikovnosti. Buď zvítězíte férově nebo intrikami, takže neférově. Každopádně obě možnosti vedou k relativnímu vítězství. Tím myslím, že se dostanete z toho nudného stereotypu a začnete si organizovat život, tak jak vám vyhovuje. Možná se vám to zdá pro teď nepředstavitelné, ale to je jen dočasně. Přijdete na to, uvidíte.“, dokončil Ardon. Nechal ve mně kus mozaiky k poskládání. Když jsme odcházeli, poděkoval jsem mu. Billie se vrátila nálada, ale já byl zklamán. Mohlo mě napadnout, že to nemůže být tak jednoduchý. Všechno to co jsem měl, jsem dokázal oželit. Až na jednu věc. Russel Renevovou. Věděl jsem, že až se vrátí běžný život, bude zase s Ronem a já budu mít to samý prd, co jsem měl před tím. Také mě došlo, že ti kamarádi, co mám teď budou zase pryč a vrátí se ti minulí. Nevěděl jsem, kdy se uzavře tahle etapa s Nulovou realitou, ale měl jsem toho dost na zařizování, dokud jsem měl čas a možnost. Ovšem nejdříve mě čekala sobota s Russel a s tím spojená oslava jejích narozenin. Rozhodl jsem se jí to všechno říct. Byl jsem svině. Nechtěl jsem jí Ronovi vrátit. Nic jako „Lehce nabyl, lehce pozbyl“ jsem najednou neuznával. To už jsem se přestal unášet životem a bral jsem ho pevně do svých rukou. Něco co Ron Berger udělal už dávno a co jsem měl udělat už dávno i já. Kdyby se tak stalo, mohl jsem být přinejmenším na Ronově úrovni. Takhle jsem silně propadající. Zatím. Jenom jsem si to všechno pořád nedokázal dost dobře představit. Co se stane, až Russel řeknu o Nové realitě ? I kdyby mi uvěřila, po návratu do normálu, by si ani nic neuvědomila. Nešlo to hrát tím způsobem. I tak jsem jí to ale chtěl říct a rozloučit se s ní. To jsem ale netušil, jak strašně těžký to bude…

Úroveň sedmá – Já nejsem já, ale stejně to bez tebe nepůjde

            Přišla sobota 16. Května, den Russelin narozenin. Nebo alespoň den, kdy jsme je slavili. Neměl jsem příliš zkušeností s malými oslavami ve dvou lidech. Naštěstí jsem viděl spoustu filmů, ve kterých takovéto oslavy byly. Takže jsem tak nějak věděl, co budu dělat. Taky jsem si uvědomil čím takovéto filmové scény končí. Dokonce si možná myslíte, že jsem oslavu ve dvou naplánoval záměrně právě kvůli tomu konci. Není tomu tak. Chtěl jsem to jenom udělat tak, jak by to pravděpodobně udělal i Ron Berger. Celý den jsem strávil přípravami. Vlastně jsem to nedělal sám. Pomáhala mi Billie, která už jen čekala, než tahle realita skončí. Za tu chvíli se z nás stali dobří přátelé. Celý ten den jsem měl strašně zvláštní pocit. Snad to byla tréma, to už teď vlastně nevím. Jen vím, že to nebylo moc příjemný. Pro Russel jsem jel na osmou hodinu večerní. Celou cestu zpět se mě ptala na takový ty věci jako co chystam a podobně. Penězi jsem samozřejmě nešetřil. Vedle večeře jsem jí koupil ještě brutální kytku a nějaký bonbóny, který dohromady stály víc než to kolem dohromady. Řekl jsem Russel, aby zavřela oči, ještě než vstoupí do pokoje, kde to všechno bylo připraveno. Billie ten stůl udělala fakt profesionálně. Líp to snad už ani nešlo. Russel zazářili oči, když to viděla. Seděli jsme naproti sobě u zhruba dva metry dlouhého stolu, jedli a koukali po sobě. Byly tam vidět ty drobný rozdíly. Koukal jsem na ní jako bych jí teprve měl sbalit a ona zase jako, bychom spolu byli věčnost. Oba ty pohledy však tomu druhému jasně říkali, o co tady vlastně jde. „Chci ti něco říct, Nicku.“, řekla po chvilce mlčení Russel. Podíval jsem se na ní a čekal na pokračování. „Je to skvělej večer a díky. Díky za dnešek i za všechny ty dny, kdy jsem mohla být s tebou. Už to víš. Prostě tě miluju.“, dokončila a čekala na mojí reakci. Usmál jsem se, čímž jsem trošku povolil napětí. Ovšem potom mi zase úsměv spadl. Teď nebo nikdy. Buď jí řeknu nějakou podobnou věc, jakou teď ona řekla mě. A nebo jí řeknu prostě pravdu bez rozmyšlení a vezmu si na triko všechny ty následky, které nejdou pořádně ani odhadnout. Nevím jestli jsem se tehdy rozhodl správně, ale rozhodl jsem se jí říct úplnou pravdu. Znovu jsem se usmál. „Taky tě Russel miluju. Víc než si dokážeš představit a možná i víc, než mé druhé já.“ Už po téhle větě Russel trochu zbystřila. „Neznám tě tak dlouho jak se ti zdá a nevím o tobě tolik, kolik bych měl vědět, abych tě směl milovat. Přesto jsem dostal šanci tě mít, jako kdybych všechny ty formality před tím prostě přeskočil.“, řekl jsem a odmlčel se, abych jí dal prostor k prvním reakcím. „Nerozumím ti, Nicku. Jak to myslíš ?“, zeptala se s trošku vyplašenějším výrazem. „Jsou dvě velké pravdy. Jednou pravdou je, že tě strašně miluju a nedokázal bych bez jistoty, že tě mám žít ani minutu. Druhá a trošku složitější pravda je, že já ve skutečnosti nejsem já.“ Výraz v jejích očích se stupňoval: „Ty nejsi ty ?“ Začínal jsem nadávat sám sobě, že jsem s tím vůbec začal. Ale musel jsem to dokončit. „Já tě nesbalil. Sbalil tě někdo úplně jinej. Já jsem tu teď místo něj a žiju jeho život. Ve skutečnosti tě ani pořádně neznám.“, dokončil jsem s vážným výrazem. Russel začala panikařit. „Já už vím, co mi tím chceš říct.“ Začala trošku popotahovat. „Už mě nemiluješ a hledáš způsob jak mi to říct ?“ Teď už se rozbrečela. „Mohls to říct rovnou.“ Byl jsem zralej na sebevraždu. Že jsem radši nedržel hubu. „Tak to přece není. Vždyť jsem ti řekl, že tě miluju.“, začal jsem jí utěšovat. Nepřestávala popotahovat. „Pojď sem.“, řekl jsem a obejmul jí. Začal jsem se omlouvat. Samozřejmě jsem to nemyslel tak, jak jí to vyznělo. Jak vůbec mohla přijít na to, že jí už nechci. Taková blbost. Musel bych bejt úplnej magor. Z toho co potom udělala ona, jsem později usoudil, že ať to bylo jak to bylo, šla tvrdě za svým cílem, když to tak chtěla. Přestali jí téct slzy a ona se mi podívala do očí. Její oči říkali něco jako: „Tak schválně jestli změníš názor, až s tebou skončím.“ Nebo něco na ten způsob. Začala mě líbat. Dost vášnivě, tak jako snad ještě nikdy. Určitě už víte co se stalo. Stalo se přesně to, co se stává ve filmech s těmito scénami. Prožili jsme spolu noc plnou milování, když to řeknu slušně. Kdybych to měl vyprávět svým nejbližším, kteří to ale ve směs už ví, použil bych specifičtější slova, protože něco takového nelze omezit jen na pojem milování. Byl jsem v tom až po uši. Zamilovanej, zažranej a závislej. Ta holka se mnou dělala prostě co chtěla. Konečně mi natvrdo došlo, že mi bude jedno, až skončí Nová realita, ale nebude mi jedno, že s tím ztratím i Russel…

Úroveň osmá – Vrátím ti identitu odzvoněním sedmého dne

V neděli přijela Billie. Russel naštěstí už u mě nebyla. Určitě by si myslela bůhví co. Nepřivezla mi zrovna potěšující informace. Prý byla za Ardonem, který jí řekl, že podle jeho výpočtů se naše druhá já vrátí do původních podob přesně týden po začátku Nové reality. Moc času nezbývalo. Všechno to začalo ve středu 13. Května, tudíž konec měl být ve středu 20. Května. Dnes se psala neděle 17. Května. Najednou jsem neměl vůbec žádný čas. Chtěl jsem toho ještě tolik stihnout, ale bylo to nad moje síly. Necítil jsem se připravenej na další rychlou změnu. Moc jsem si zvykl, zvlášť teď když jsem se chtěl Russel věnovat jak to jen šlo. Po té noci jsme se cítili jako znovu čerstvě zamilovaní. Konečně mě ta její posedlost zachvátila taky. Posedlost a bláznivost. Chovali jsme se jako malý děti. Možná že jsme se tak chovali i dosud, ale teď jsme si to i uvědomovali. Šli jsme do Lunaparku. Kdo by tomu věřil. Ještě před týdnem jsem byl proti takovejmhle kravinám a teď zaplatim peníze za vstup na kolotoč, k kterýho mi možná bude špatně. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, co to s člověkem dělá, když se opravdu zamiluje. A když říkám opravdu, tak to taky tak myslím. Zamilovanej může bejt člověk několikrát, ale opravdu zamilovanej je jen jednou v životě. Stihli jsme toho za ten den opravdu hodně. Horskou dráhu, autodrom, dům hrůzy, houpací loď, vodní dráhu,  kolotoč a tak dále. Už jsme byli na odchodu, když k nám přistoupil malý na první pohled nuzný chlapec s Polaroidem. „Nechcete se nechat vyfotit ?“, zeptal se a mrkal na nás svýma velkýma hnědýma očima. Dřív bych to neudělal, ale instinkt mi radil opak. Přisvědčil jsem a usmál se. Nahmatal jsem peníze a podal mu je. Namířil na nás svůj Polaroid a stiskl spoušť. Vykouzlili jsme ten nejšťastnější pohled a úsměv, jaký jen šel udělat. Mrňous mi podal fotku, poděkoval a zmizel. Kouknul jsem se na ní a povzdechl si. Kéž by to takhle mohlo zůstat. Podal jsem jí Russel a řekl, aby si jí nechala. Schovala si jí do kapsy bundy a pokračovali jsme dál. Stmívalo se. Odvezl jsem jí domů. „Zítra mě vezmeš na naše místo, Nicku.“, usmála se, když vystupovala u svého domu. Slíbil jsem jí, že se pro ní stavím po poledni a odjel jsem. Cestou domů jsem se všiml, že jí na sedadle vypadla fotka z Lunaparku. Schoval jsem si jí k sobě s tím, že jí Russel vrátím.

Bylo pondělí 18. Května a mě se nebezpečně krátil čas. Do školy jsem vůbec nešel. Přemýšlel jsem jestli bych za včasu neměl, vídání s Russel ukončit, abych si zvykal na její nepřítomnost v normální realitě. Nešlo to. Nemohl jsem se dočkat okamžiku, kdy jí opět uvidím. Čekal jsem na ní před školou s předstihem, abych jí náhodou neprošvihl a odpočítával vteřiny, kdy vyjde z hlavního vchodu. Potom jsme strávili hezký odpoledne na skále nad údolím, které jsem Russel nedávno ukázal a které si skutečně zamilovala.