Pesimista

Nával chladnějšího větru dával znát, že letošní podzim nebude patřit k nejteplejším. Postava zahalena stínem se přesto vydala jako už tolikrát předtím přes pole na místo, které mu poskytovalo klid. Nebylo moc lidí, kteří zde chodili. Snad jeho přátelé. Dáli se to tak říct.

Pojem přátelé pro něj už neznamenal to co předtím. Nevěděl, jaký význam vlastně toto slovo má…

Bota na jeho noze se zaryla do namoklé zeminy, jíž přepadl déšť před několika hodinami. Očividně to ani nepostřehl. Pokud by jej měl někdo možnost pozorovat z bezprostřední blízkosti viděl by, že jeho oči směřují pouze k rozbitému posedu. Bývávalo to značení nejvyššího bodu, ale koho by to zajímalo. Ani vzdálené zavití psů, které vyděsil hučící vítr, nenarušilo tok jeho myšlenek.

Po nestabilním žebříku se vykodrcal nahoru. Nebylo to vysoko, neměl se čeho bát. I když proč by se bál. Výšky ho netížili. Není to tak dávno, co stál na blízkém železničním mostě a přemýšlel, zda-li to má smysl. Neudělal ten poslední krok. Zas tolik mu život neublížil, aby se ho bez boje vzdal a takhle se odevzdal neznámu. Tohle nemohl být jeho osud.

Chlad prostupující jeho tělo nic neměnil. Stál na tom místě stejně jako mnohokráte předtím. Sledoval světla vesnice pod ním. Neměl ji rád, ale přesto lepší místo neznal.

Jen z těží se mu podařilo zapálit sirky, aby od nich zažhnul cigaretu. Podařilo se mu to, však to nedělal poprvé.

Oči. Říká se o nich, že jsou studnice do duše. Snad tomu tak není. Ale pokud ano. Jeho oči byly prázdné. Takové podivné. Tunel bez konce. Muselo to tak být – neměl ji.

Kouř od úst mu nedodával žádný pocit, nevěděl proč to vlastně dělá. Bylo to už jen podmíněný reflex. V podstatě vždy pohrdal lidmi šťastných až s kouřem. Odjakživa pesimista On za to nemohl, tohle nedokázal změnit – nikdy ani nechtěl.

Když se jeho cigareta ztenčila na polovinu, uhasil ji. Neměl k tomu příliš vážný důvod, prostě chtěl. Už dávno nereagoval na podněty toho, co mu naznačoval rozum. Dlouhý čas si žil jak ho napadlo a dělal jen vše z náhlé impulsivnosti.

Kroky postavy počali směřovat k silnici. Jistě ještě nemířil domů. Dnes se tam příliš rychle vracet nebude. Dopis ze školy už dorazil domů. O tom nepochyboval. Jak dlouho je pryč. Ano od rána. Nepotřebuje jídlo ani tekutiny. V tuto chvíli nepotřebuje nic. Je spokojený s tím jak se cítí. Spokojený, i když by všechny okolnosti naznačovali opak.

Všechny vlákna osudu slibovali skvělou budoucnost. Úspěch ve všem do čeho by se pustil. On se rozhodl jinak. Nechtěl se řídit daným. Chtěl to tvořit.

Telefon zazvonil znovu. Věděl, že je to jen tak nepřejde. Proč jim to nedojde. Stejně se domů vrátí - možná. Svírajíce v ruce křečovitě mobilní telefon nemohl uvěřit vlastním očím. ONA?!

Zahodil jej. Nepotřeboval jej nikdy, ale vždy jej bláhově měl u sebe, kdyby po něm byla sháňka. Teď už jej nenajdou.

V hlavě měl jen svůj plán. Má? Říkal si, že to nakonec neudělá. Teď se mu však zdálo, že není proč rozmýšlet se. Kráčel dál - za svou vlastní existencí.

Přemítal pořád dokola vzpomínky na dosavadní život. Zdálo se že byl šťastný. Přátelé, na které každý záviděl. Kde kdo by takové chtěl. Jemu se to podařilo. V jednu chvíli se to však zhroutilo. Ani nevěděl proč. Oni se k němu vraceli. Snažili se jej kontaktovat. Možná se jim i vyhýbal.

Co se vlastně tenkrát stalo. Byl pátek třináctého. To si pamatoval. Tehdy se to vše rozmlžilo. Celý den se hroutil – život s ním. Najednou mu bylo vše jasné. Nedokáže to dál…

V ruce svíral lístek se svobodou. Ani nevěděl kam vlastně jede. Nejdál na kolik měl peníze.

Teď už navždy ztratil důvěru. Nebylo čemu věřit.

Možná kdyby - tehdy…