Žena - zvíře

Tam na vrcholu starobylých měst

sedí ti rozsochatí sudí.

Z věží dál do krajin táhnou svými výkřiky

tu temnou plachtovinu těžkou.

Ještě někdy zvedáš oči?

Ano? (ironický smích)

- Pokaždé je uvidíš. A co ještě. Povídej ...

Temné kříže

a hřeby kovají se ve sklepeních.

Zástupy ve tvých městech strojí se a řadí

a hranice z mrtvých stromů

všech tvých slov čeká

na toho posledního kluka, který ještě v spěchu snídá

ale s pusou od povidel už se taky těší ...

Je to pořád dokola, viď?

Obrovské kolo se točí

a příčky jsou ze tvých a jejich vydloubaných očí

- už tenkrát v dávnověku pustých skal.

Zval tě sem někdo?

Zval?

Přišla tenkrát nastrojená delegace

samý brokát, šperk a úsměv vynucený.

Pečeť z vosku, který vydrží tak malý žár ...

Pozvali tě sem

Asi ses těšila... Těšila ses, viď?

Taky ses bála ... hmmmm, byla jsi pořád tak malá

jen s maličkými džbánečky pod paží, moc ti to slušelo ...

Jak to bylo dál ... povídej... Brečíš? Budu pokračovat, chceš?

Místo k tančícím šlas do hluboké kobky bez vody a bez chleba.

A zbrojnoši se o tvé tělo střídali (ty jejich tváře zůstali tam,

hluboko, ale všechna bolest, samota, ponížení, strach a hnus - všechno se to vešlo do tvého maličkého těla)

A když ses vrátila, bylas zdivočelé zvíře - jenom napůl žena.

A trhalas jim maso a jejich krev jsi pila ...

- místo něhy, kterou nechápavě čekali ...

A když tě znovu a znovu přibíjí a upalují

znovu a znovu křičíš o pomoc a nerozumíš ...

A vidíš cestu ven?

Když podíváš se nahoru? Na vršky kostelů?

Na vršky starobylých měst?

...

Tak pojď domů...

Pojď....