Do bezvědomí

Nevím, zda bychom se mohli milovat. Cítím u toho jen dlažbu náměstí, kaluže dokapávajícího deště, špínu ve vlasech a v doteku a na jazyku, prostor a dav. Cítím, jak tě odstrkuji k sobě, jak uhýbám do tvého náručí, jež se chvěje odporem, vede nehty do zarudlých rýh na mé tváři. Cítím zuřivé proťaté obličeje, tvá ústa vyplivující můj, do tebe vpadlý, jazyk, zkřivená pod chutí mých slin, mé oči příliš pozdě skryté před pohledem na zžabenou studenou kůži tvého břicha už před slabinou, cítím své ruce dotekem ulepené do dávení. Cítím tvé zuby, jak se ženou mými rty, cítím svou hruď, když opouští vzduch, odtahuje se od sklouznutí přiložených bradavek, cítím tvé pohlaví zaplavující se kaší hlenu, semknuté, bránící se tiknutím se na můj penis, který nezadržitelně roste do jediného možného plžího směru uvnitř tebe; a propadání se do bezvědomí.

Probouzení je světlem na hvězdy a do oblohy bez něj. A jde to plochou skla, laktace dne; nebezesvětla vnesl unce aktace protineuspořádání. Je bezesvětla a svítá rozsvícením z prvních stran, a z desátých a ze stých, násobky, kroky, motory, systola křižovatky, arterioly podnikových dveří, ATP svačinových dóz, endokrinní tlampače, čití promluv, CNS, CNS v bezvědomí.

Přestal jsem se dotýkat věcí, zůstal jsem nerozhodně mezi nimi. Snažil jsem se postavit se před svět na všechna místa, z nichž jej lze pozorovat, zaměnil jsem možnost za skutečnost. Naučil jsem se krok po kroku rozpoznávat šum, abych v posledku zůstal zahlcený přísným relativizováním každého detailu. V touze po přesnosti jsem ničil vše, co, alespoň jak se mi zdálo, mátlo, naučený tikot rukou, úst, očí a myšlenek; a to s vědomím, že bez něj jako nástroje toho nejsem schopen. A v touze po absolutním sdělení jsem osaměl útěkem od ostatních.

Nutnost žít mne v každém okamžiku naplňovala, v logickém odkazu mého smýšlení, odporem k nečistotě. Poslouchal jsem řeč ostatních, díval se do ní a čerchoval jsem všechny závěry značkami přibližnosti; pokoušel jsem se držet vedle sebe maximum možných interpretací. Díval jsem se na věci a snažil se je vidět, díval jsem se do pohledu, až s ostatním vystoupil i mikrosvět možné špíny, nákazy a nemoci, možné a v pravděpodobnosti přítomné.

Poprvé jsme se potkali před šesti lety. Byl to vánoční gymnaziální večírek, od pohledu jsme se znali, seděli jsme s jejím bratrem šest let v jedné lavici, objednala víno, poslední které mi nechutnalo, měli jsme bratrem téma a od něj další. Snad jsme se zpočátku právě jen nudili, převaloval jsem po patrech kyselost, po stěnách přebíhala prasátka mozaikového glóbu umístěného u stropu vprostřed místnosti s barem, dozor pedagogů přešlapoval, studenti rychleji, mluvili jsme, dlouho, a bylo to příjemné. Nakonec mě vzala za ruku a odvedla mě domů.

Byl jsem s ní den před tím, odjel jsem, ale když jsem večer přijel domů, řekli mi, že jí chvíli nato zavolali. Pili jsme spolu odpoledne kávu. Pili jsme odpoledne kávu, ale bylo to bez vědomí. Až budu pít kávu naposled, sám, jen s ní, anafora, chci o tom vědět, chci se existence toho účastnit. Nechci nechat věci dotikávat po pružinkách. A tak jsem jel ráno z města zpět na vesnici vypít s ní kávu.

Vymluvil jsem se na paměť, cosi jsem tady zapomněl. Řekla, že ví, přijel jsem se na ni naposled podívat; a zapomněla možná naposled. Mohl jsem jen zavrtět hlavou a nechat projít hlasivkami neartikulovaný nesouhlas a povzbuzení, sednout si ke stolu, naproti její židle, ovinout dlaněmi, prsty oblost a vtlačit teplu šálek, naproti jejímu s tureckým vzorem. Snad jsme i o něčem mluvili, nechtělo se odejít. Jako by se to dalo s kávou, beze slov, tiše, rozpačitě, protáhnout k nekonečnu. Ale naproti všemu má přítomnost ostatní nepřeklenula, sebeironie.

Nevím, jak se večer možná naposled uložila do postele, jak se jako vždy a možná naposled přikryla dekou, jak možná naposled vztáhla ruku k vypínači, aby bylo beze světla lampy; ještě že uslzené oči ze sebe vidět nejsou. Nevím, jak ráno vstávala, jak zcela jako vždy a možná naposled ustlala postele, jak možná naposled zavřela dveře domu. Nevím, jestli se otočila, když se auto rozjíždělo, jestli viděla v rukou možná naposled všechny pohyby, nevím jestli slyšela, jak možná naposled předříkává ranní cestu do koupelny, jestli cítila, jak se možná naposled dotýká lemů blůz visících z ramínek, nevím, jak volila, ne ve výsledku, ve vědomí, kterou z nich vzít, možná naposled. Nevím, jak jednu možná naposled vzala do rukou, jak ji možná naposled přidržela za límec, aby mohla vsunout ruku do rukávu, jak možná naposled našla za zády druhý, jak možná naposled prošla prsty látkou, jak možná naposled prostředníček, prsteníček, ukazováček, malíček, palec pohladila vnitřní stranu lemu rukávu, jak možná naposled přidržela látku níže u lokte a stáhla přes šířku pěsti lem k zápěstí a možná naposled malíček, prsteníček, prostředníček, ukazováček, palec pustila látku a svěsila ruce.

Žiji na čtyřech místech, ve městě, na venkově, u Bí a v práci. Vynechám-li poslední, protože zde je pohyb, nesetrvávám až na výjimečné stavy na jednom více než jeden a půl dne. Nedokážu zůstat a nedokážu v krátké době nepřijet. Odpočívám cestou. Jako stálá výbava postačí batoh nebo taška, blok s poznámkami a čistými listy, pero, několik knih, několik dílů nezbytného náhradního oblečení, holicí strojek, nabíjecí zařízení k mobilnímu telefonu, mobilní telefon, doklady, peněženka, klíče, náramkové hodinky, hřeben, jelení lůj a přívěšek.

Když se ráno probudím a sejdu, připraven na cestu, dolů na nádraží, čekám pod světelným ukazatelem, v kotoučích ze světel nadkolejních lamp, ovíjím dlaní, prsty oblost a vtlačuji teplu šálek. Zde v tuto hodinu … v pět třicet pět jednou z pravidelných linek … kolem tváře, homonymně, slyším hovory … sedm zastávek do Kateřinek … zde v tuto hodinu … v pět třicet pět jednou z pravidelných linek … dveře se zavírají … k bezvědomí. Komunikují, rozmělňují tisíc slov tisku, rádia, televize, obecného, na deset tisíc stejných, komunikují. A pak mají ještě domovy, alespoň oddělené.

Podruhé jsme se viděli za rok, na stejném vánočním gymnaziálním večírku, při stejné atmosféře, mezi podobnými lidmi, s příčinami a důsledky. Čekal jsem na něj dlouho a netrpělivě. První tři měsíce po předchozím/prvním jsem na ni myslel často. Několikrát jsme spolu mluvili telefonem; více jsem volával jejímu bratrovi a připouštím motivovanost toho jednání. Každý takový hovor přiblížil v dálkách rozkmitané hranice jejích návratů k mému přemýšlení. Po, myslím, poctivém určení musím říci, že myšlenka na ni se v prvním měsíci po setkání vracela vždy po dvou až třech minutách. Jistě, že došlo k oslabování, jen občasná telefonní spojení navracela stav ve zmenšené síle nazpět a čekání v posledních dnech před večírkem opět zjitřovalo myšlení znatelně. Oslabování bylo nevyhnutelné, amplitudy jsem přibližoval vědomě; ale nejsem renesanční, abych popisoval, jak afekt a frustrace dráždí mozku centra slasti.

První setkání jsem si téměř celé pamatoval nazpaměť. Byly to dlouhé trsy hovorů, hlas, občas jsem ztrácel svou dikci na úkor podvědomého napodobování její, barvy, v té chvíli reprodukovaná hudba. Čtyři hodiny čistého záznamu. Jsem uvyklý tomu, že má paměť je v dlouhodobé perspektivě, krátkodobou mám velice slabou a pomalu se zhoršuje, pevná; míra retence v tomto případě mne přesto překvapuje. Musím přemýšlet nad biologickými aspekty takového stavu, jiné nejsou. Existuje slovo, kterým se taková lidská dějství, přes svou rozmanitost, postihují řečí.

Změnila se. Přišla s několika viditelnými kilogramy navíc, myslím, že se dalo mluvit o nadváze. Vidím to teď, přestože jsem si toho tehdy téměř nevšímal. Až nyní, když se probírám fakty, stopuji příčiny z důsledků, to musím vzít na zřetel; a paměť je stále ostrá. Zřejmě jsem převrstvil mnohé interpretace, ale pokouším se to překlenout. Nedokážu stále určit, zda jsem podlehl cestou chemie, nedokážu to, čeho jsem u každé jiné ženy schopen. Při mém hledání příčin, uhranutí biologickým determinismem, je tato neurčitost mystikonosná.

Opět jsme dlouho mluvili. Sedli jsme si do zátiší, vím že to bylo intimní, sdílné. Měla autoritativní rodiče, uzavřené ve vzdělání jen a pouze diplomu, ambiciózní, sveřepé, bratr byl kvintesencí popové generace. Nejen že tam neměla s kým mluvit, nechtěla tam žít. Byla sama, tak jak ji znám dodnes. Cítila vždy pocit nesourodosti světa a sebe, toužila po odchodu a myslím, že nikdy nevěděla kam, ale jen a pouze odkud. Zdála se sobě na nesprávných místech, v jiném čase. Sršela neochotou k světu, ze kterého vyrazila meditací, reinkarnačními bludy a tao rezignací. Byla přesvědčená. Možná, že vycházíme ze stejné pozice; ona chce odstoupit jediným krokem prosvícené duše, já chci sémanticky rozložit sémantiku v absolutní nástroj.

V tu noc jsme tančili. Jistě že hovor neustal, ale ruce byly v bocích a rty po ušních lalůčcích. Vím, že mě to vzrušilo; zažil jsem, v její přítomnosti, první, a poslední, erekci.

Jsem snad schopen vmyslet se do sebe. Nebo … ne … nevím které lsti neobcházím, některé účelně míjím. Věřím, že jen a pouze autoreflexe může dovolovat vhled. A u ní jsem v naprosté neurčitosti. Jsem schopen propracovávat se k odpovědím cestou intelektu, a takto lze naleznout alespoň nějaká řešení. Když se dívám do její tváře, na oblost ňader, vinutost boků, jsem naprosto bez kompetencí. Jestli pak mé myšlení, v náznacích toho, není jen cestou v sémantických kruzích. Bojím se, v náznacích toho, nejen že biologii nemohu překročit, ale více.

Lidem stále něco vystupuje z hlavy. Jejich víra nutí věci k pohybu, i jejich touha, jejich chtění vstupuje do svalů a železnatí. A barví vzduch náladou a tuší za pět minut na vzdálenost husích tahů neštěstí. A nejvíce láska, přemisťuje návaly zeminy a ničí mostní konstrukce. Naproti tomu to však bude prvek železa, co způsobí chtění, i hora, jedině ona, zapříčiní milování.

Vinit člověka pro přirozenost, se svým záměrem, v mé pozici z antropocentrismu je paradoxní. Existuje-li důvod, proč nazvat miliardy rozličných citových hnutí jediným slovem, je ekonomický.

Mluvívali jsme spolu vždy alespoň tři čtvrtě hodiny, pak už mne vyháněla do práce. Mluvím velice málo, ve městě, na vesnici, u Bí; návštěvy byly bezezvuké. Mluvil jsem málo, ale přece více než mi bývá zvykem, povídali jsme o věcech, které bych slovy dříve neuchopil, zdálo by se mi jich k tomu příliš mnoho. Včerejší večeře, dnešní počasí, doktorova ranní nervozita; tady jsem se navracel do konkrétna. Konkrétno se zde zpředmětňovalo. Sdílení smyslu, společný výraz předních stran sem obtížně se prokulhávajících z trafiky, a vlny obraz zvuk znesmyslněné, kolektivní žití a umírání individua, tady spíš ticho. Byli jsme zde z celku, na jediné žíle, v jediném tepu. Na vštěvu u stolu riliz a celku na kůře, do vědomí možná naposled a s napínáním k nekonečnu teď.

Objednal jsem si u kováře přívěšek, nechal jsem si jej nakreslit a donesl jsem mu i předměty/originály/modely. Na jedné ze stran hrot inkoustového pera, přechází v tělo pera až k dalšímu úžení, k hrotu druhé strany v injekční jehle. Vprostřed do povrchu vyleptaný znak z písmen E, T a P.

Sedím u Bí, ozval se silný tupý náraz, a poté dvě sekundy ticha. Otevřely se dveře, Bí, její matka, běží, schody dolů, z prvního patra do přízemí. Bylo to před dvěma dny, když zaznělo podobně, když se rozhodla, Fana, počkala, až všichni odejdou, až zmizí z domu, překonat prostor mezi kuchyní a toaletou, sama, bez pomoci. Našli ji na zemi, pohmožděnou, rezignovanou, a pomočenou. A teď pláč, úzkostné hlasy, a pak mě volali. Cesta ze schodů, staccato kroků, raději rytmus, Bí a její matka, Fana, sedí na zemi, zády ke mně, u topení, krev, temná, sytá krev, na koberci, na příčkách topení, na stěně, temná, sytá, teplá. Stojím nad tím, ruce v pěst, sleduji zpomalené pohyby dvou žen, plátno k obličeji, omýt jej, usušit, překrýt, pohyby v rozmazaných trajektoriích, pojď nám ji pomoct zvednout.

Pamatuji se, jak sedím opět nahoře, ruce v pěst, poslouchám, jak si Bí myje ruce, už jsem to udělal několikrát, hledím na Bí, sleduji zda na ní neulpěla krev, vím, že zůstatky nemohu vidět, sedím a přemýšlím, co udělám, až se mne bude chtít dotknout, až mne bude chtít políbit. Sedím a přemýšlím nad Fanou, nad, paneboženeníjinéhoslova, přestárlým tělem, nad tím, jak se snaží zapojit se zpět, do organizace, protože je na rozhraní, jak nemohoucně zápasí sama se sebou, před tím, než se tikot rozplyne k entropii. Ta zoufalá snaha nenechat protrhnout slupku povrchového napětí bubliny antientropie, lpění na účasti, od začátku do konce jediná hrůza, a stojí se nad ní se zaťatými pěstmi, nad ní, temnou a sytou a ještě teplou.

Neviděli jsme se poté dva roky. Prošel jsem po druhém setkání podobným procesem jako po prvním, ale časem jsem se od ní zcela odřízl; použití telefonu již nepřicházelo v úvahu. Zůstalo mi i s telefonáty asi deset hodin společného času, a dnes to není více než čtyřicet, deset vjemy přetížených hodin a touha a odpor a nejistota.

Každé naše setkání napravuje chyby, doplňuje výklad, ale v soulehlých oblastech idea překrývá surovost reality. Miluji ten obraz a použiji to slovo, protože jsem v situaci, v níž se používá, s vědomím, bez vědomí, v deterministické skrumáži účasti, ale. Při zření k výtvoru materie reality a formy imaginace nevím, zda takto nemiluji jen a pouze sebe.

Snažil jsem se zapomínat, vydal jsem se svou cestou, našel jsem Bí. Propadl jsem se později pod přetíženou psychikou, pod tou, kterou stvořila Lily, protože nebudu tvrdit, že jsem před tím existoval, k minulosti před ní se nebudu vracet a nemusím ji hájit; změnil jsem matku. Zažil jsem dokonce citovou krizi, zcela mimo ni, v nedokonané nevěře Bí, tu, která vedla ke konečnému zkratu. V této chvíli funguji, už delší dobu, a nabaluji další psychózy. A scházím se s Lily, mnohem častěji než dříve.

Jedu k Jeren, tramvají, nade mnou pavilon ve skořepině kouřového skla. Označil jsem lístek, přiložil jej na držadlo; dotýkám se tak plochy jen palcem levé ruky, další dva prsty jsou podloženy papírem jízdenky. Je teplo, lidé jsou upocení, nezkouším myslet, kdo všechno se dotýkal, vím že. Vystoupím, cestou do kopce jdu kolem nemocniční zelené zahrady zeleniny, na křižovatce zatočím ke klinice kůže, jdu dál, kolem lékárny a překročím práh, teď už dýchám jen nosem, vstupem clony, jdu po schodech nahoru do druhého patra, zazvoním a čekám, až mi sestra umožní vstup. Zazní zvuk zařízení zámku, vezmu za kouli u dveří, otevřít je nesnadné, na levé ruce zbývají malíček a prsteníček, malíčkem otevřu nádobu s rouškami, nasadím si jednu, dojdu ke dveřím pokoje, použiji desinfekční prostředek přitlačením na dávkovač a, opět malíkem levé ruky, otevřu dveře pokoje a sednu si k riliz na vštěv.

Jednou mne vyprovázela ke dveřím oddělení, v levé ruce pojízdný stojan s infuzemi, plný, přetížený, roušku u úst. Hledal jsem rozloučení, slíbil jsem pro zítřek návštěvu, otevřel jsem dveře a naposledy se otočil, abych ještě očima odpovídal nashledanou. Couvla přede mnou, před zející dírou otevřených dveří, tisknouc roušku pevně u úst. Já jsem stál na prahu, vprostřed, na hranici čistoty a špíny, sterility a života, skleněného vzduchu a plápolavých nemocí; rychle jsem odskočil a zavřel dveře, ještě jsem ve skle dveří našel její oči. Došel jsem po schodech k východu budovy, po propusť pavilonu prostorou volnou vlání vzduchu. Bála se, strašlivě se bála.

Bylo to naposledy, kdy jsem se díval na televizi, když jsem viděl tu upoutávku. Používám video, chci-li vidět určitý film, případně počítač, poslouchám hudbu, rádio nikdy nezapínám a nikdy nečtu tisk. Nemám dostatek síly vzepřít se tváří v tvář tomu přepisování, nevím, co do mne jde, co se na mne nabalí, ne jen ve významu, v nerozpoznatelných mikrodílcích řeči. Dostávám zprávy, nedostačující minimum, od blízkých; tady jsem snad schopen nějaké kritiky.

Po dvou letech bez ní jsme se sešli v baru, zavolal jsem jí a domluvili jsme na pozdní hodinu; čekala pod orlojem, hubená, promrzlá, a tak jsme šli k nejbližšímu teplu. Bylo to dlouhé povídání, řekla mi o sobě za tu dobu bez nás, i já jsem řekl sebe. Žila teď s ním, od té doby co já jsem s Bí, a jinak to byla ona. A byli jsme, já, snad ona, rozpačití. Mluvili jsme, a pak už jsme se hádali. Začala tím naše dlouhotrvající rozprava o protějšcích, obhajovali jsme se, věděli jsme proč jsme s kým, znali jsme kompromisy toho. A slyším to její nakonec je láska moc, která je mi, která je nám, dána a budeme s ní zacházet a žít.

Nikdy jsem před ní sebemenším náznakem nedal najevo cit. Kontroloval jsem s ní každou hlásku, každý sval ve tváři a pro těch několik chvilek, které jsme spolu strávili, to nebylo obtížné; nemohla vědět, že jsem s ní žil každý den od našeho seznámení, skutečně netušila. A řekl jsem tehdy jsem tě miloval a není zde sebemenší síla, jíž se mnou můžeš hnout, nemáš tu moc. O několik minut později se rozloučila a odešla. Bylo jí to tak nepříjemné jako mně, že jsem jí miloval?

Bouřka přišla rychle, zatáhlo se, bylo bezesvětla, zesílil vítr a padly první kapky deště. A hned poté už vítr trhal s lemy šatů a ztratil jí vlasy a pomočil. Mohla sedět na židli a cítit, jak se vítr prodírá kůží, jak voda prosakuje póry. Viděla, jak okolí prostupuje do ní a rozpouští bezvládnost organizace, jak jí strmé prsty prostoru vypouští v zneuspořádání.

A pak už mohla k transplantaci. Možná naposled několik prahů, místo vštěv yhl, jednoduchý, z umělé hmoty, místo riliz steace, bílý, neporušený vláskem bezesvětla. Jde se tam stejnou cestou, oddělení se projde, na konci dveře, úzká chodba a východ na kovový můstek mezi plochou kouřového skla a stěnou pavilonu. Byla v pátém pokoji, za pátým oknem. Když jsem přišel, ležela na posteli, nahá, s táhlými modrými, fialovými fleky po celém těle, v rukou dvou sestřiček, ruce, nohy, celá visela v kostech. Balili ji do prostěradla, sráželi teplotu. Nadzvedávali ji lehce, bez odporu kladli její údy po loži. Podívala se po mě jen letmo, oči žily, prosvítaly. A pak přiběhla třetí sestra a odkázala mne ven, abych přišel za hodinu.

Byla připravená, posadili ji na yhl, dali jí do ruky sluchátko telefonu, sedl jsem si naproti ní na připravenou židli a musel jsem mluvit. Dole pode mnou tepna silnice, vazy tramvajových kolejí, zrychlený tep odpoledne. Vidím před očima, jak pokládám sluchátko a stoupám na parapet okna, jak tluču na sklo, biji pěstmi do hranice sterilního pokoje, za mnou žije organismus protirozpadání, a všechno se mísí a v tom všem hrůza entropie, strach, buším do stěn toho mezisvěta, za zády magistrálu smrti a divý hon bakterií, virů a metastáz. Vidím to místo, kde se mohu ukrýt v bezpočítání prstů, dokonalou čistotu. Přestávám rozeznávat hranici entropie a antientropie, jen se propadám vřískotem s hlavou utíženou jen po zastavení. Jeden okamžik, když se na ni dívám a ona nadzvedává víčka, pohmožděná neunesitelná víčka zůstat ve vědomí a kroky v hlavě poskakují po dlaždicích nanosekund, neuklouznout, zůstat, mluvit. Odešel jsem brzy.

Nevěřím ve svobodnou vůli a nevěřím, že do sebe lidé vidí; zříkají se autoreflexe, je diferenciace úkonu a podvědomá nepodmíněná cesta vpřed. Nechci sémantickou osu, v níž individualita znamená variaci. Nechci s pěti miliardami kusadel rozmělňovat deset celosvětových informací denně. Nechci se ohlušovat v planetárním chorálu. Nechci postoupit málo ze svých možností funkci gigantické měňavky, nesmrtelně úspěšné. Pár z nich se zve blázny a zpívají o ovečkách a chodí si prý pro ně, zpěváky, s kazajkami. Směji se tomu třesem, když sedím na zemi v klubíčku, otáčím hlavou kolem sebe a čekám skok špíny prostoru a náhlou smrt v přesném vpichu entropického bodce. Bí mi podává sklenici vody, mám ruce za zády a ona mi lije průsvitnost na rty a do úst; polykám, protože jsem už dva dny nic nepil a nejedl. A to jen proto, že jsem se chtěl pro vhled z toho všeho odpojit.

Mluvívá o něm, o nutnosti přivázat se k někomu na zemi, vzpomínám při tom na Bí, jak mi dává pít, o tom, že se tak může přežít; nechat se ukonejšit celkem a nenechat si prostor.

Vypijeme každý dva pohárky absintu, hoří na lžičce nad vřícím cukrem, ona mi před očima křiví obličej a ruce zasáhne do mých, spíše tam nejsem, když říká já pořád čekám, až mne někdo najde. Dívám se tupě do rukou a vidím jizvu, látka blůzy, na každé čtyři. Dnes vím, že jsou z poslední cesty od něj, když vyprázdnila svůj obsah jeho prostředkování a osaměla. Přežila návratem, a pak už jen ležela většiny dní vláčná na posteli, oči napínala do televize, ráno vstávala, večer usínala dokonale utlumená. Znám to za sebe; učí mne tak Bí. Kdyby zde nebyla, svět bez ní, nebyl by k snesení; vinu ty ruce do svých, dokud si je nevezme.

Když jsem přišel k pátému pokoji po můstku za skořepinou byl prázdný. Ke kachlíkům stěn se vbělilo čisté lůžko, rovné, napnuté, yhl a vštěv u sebe po normále. Stál jsem tam dlouho, myslel jsem všechno, než někdo zaklepal na okno, sestřička, ukázala k telefonu, tak je to při vědomí, pomalu uchopit, všechny prsty po sluchátku, palec, prsteníček, prostředníček, ukazováček, malíček, nadzvednou ze stojanu a tón, k uchu, přeložili jsme ji na oddělení, už nepotřebuje tuhle ochranu.

Miluji tě, Lily. Jsi jediný důvod proč zůstat. Pustíš-li balónek z úchytu země, zažije příliš krásnou cestu, než se rozbije na klenbě nebe, nebo o plachtu šapitó. Nevím, zda ti nenabízím cestu k další sebevraždě. Nevím, zda nenabízím sobě žízeň a hlad a schizofrenii přesinterpretace.

Když jsem tenkrát objevil ty ruce, nabídla jsi je sama, chtěla jsi, propadl jsem se odpovědností a neochotou obejmout něco takového; teď to chci všechno. Zmítám se v odporu a v touze, Lily, nedostávám od sebe odpověď, stejně tak od tebe, jen touhu laskat s reflexem dávení a neochotu přestat. Došel jsem k názoru, ve kterém jsi jen a pouze ty protiargumentem. A jsem příliš u světa a ty mi dáš moc přetvořit. Plníš šest let mého života, každá myšlenka je promísená tebou, každé slovo, které jsem kdy napsal, prochází tvou dělohou. Mám těch pár neuronů a tělo a dokážu s tebou alespoň tomu kráčet po hranicích. Došel bych snad chápání jednoho elementárního problému čistě, a to by bylo vykoupení. Opusť tu tichou smrt, kterou žiješ, a jestli mám tu moc být tím, kdo tě najde, přijď. Chápu, cítíš-li nás ještě o vědomí negativněji než já; pak pro nás nikdy nebude nic, než stálé občasné setkávání pro vzpomínky na šílenství. Ze svých pozic bych to chápal více než dobře.

Nechci rozbourávat stávající. Je to pro mne konstrukt produktivity, nechci a nemusím jej s tebou vnímat. Chci minout plachtu šapitó a prodloužit cestu, chci překročit cokoliv mi stojí v cestě, abych mohl být s tebou. Chci jen stálost, která dá čas, chci s tebou dlouhá pole samoty, chci nekončící hovory a hádky, chci se s tebou milovat a chci se vedle tebe probouzet, chci tě vidět spát. Chci začátek dokonalé nevěry, nebo odchod jednou provždy; nezáleží na tom jak. Protože neznám cestu dál, protože věřím, že se pak nějaká objeví. Chci s tebou na tisíc chvil zmizet, abych doloupl nevědomí; a protože tě miluji. Snad je zde z toho jen třicet tisíc rafinovaných znaků milostného dopisu.

Sedával jsem tam a četl jí. Nasbíral jsem povídky, přinesl je, usadil jsem se na židli, předříkal jsem a ničil jsem u toho cokoliv negativního, každou tmu. Vyráběl jsem světy idealizace, krásy a štěstí; chtěl jsem pro ni rehabilitaci ráje, přetížil jsem Polyanin princip. Stavěl jsem jí louky a lehký vítr a draky dětí strýčka Einara, oblohy modra, řeky s oblázky a pstruhy a borovicemi v březích. Chtěl jsem ji zpátky pro tento svět, ještě před tvým ne, Lily.

Vidím její oči, udivené, ukazuji z okna a mluvím k počasí a k listům stromů, dívá se a žasne; a vidí? Toto je místo bezezvyku, dokonalost bezšumu. Toto je absolutizace mých cílů. Toto, zmítání se na posteli mezi kovovými zábranami, vzlykání z exilu a ze samoty, slzy v očích z nenacházení jediné opory. Dokázala to, uskutečnila přede mnou maximum toho, co chci. Jsem zuřivý, křičím do sebe, vedu se šílenstvím; zemřela za čtyřicet šest dní potom, co odešla.

Vědomí nedosáhneme, cesta vprostřed je loutková, vybral jsem bezvědomí, a pomstu za ně. Studoval jsem roky lingvistiku a našel jsem, co jsem potřeboval. Sedával jsem dlouho do noci nad knihami, pod oblohou hvězd, svítily jasně na cestu, a rozhodoval jsme za sebe. Teď volím všem. Volím entropii, rozpadání. Nenechám člověka všechno znormalizovat. Jde dál, je neúprosný v cestě a jednou vystoupí na nebe a hvězdy zhasnou. Přizpůsobí sobě všechno, dovede všechno do jediného bodu. Velký třesk konce, pojistka kosmologických konstant, mechanismus návratu a opakování. Hvězdy nade mnou chrlí zmar a jsou posledními spojenci, Lily, až já vím, co je to samota. Budu stát pod tou mohutností a vystoupím k nim; jediným aktem terorismu. Vybral jsme si.

Vzpomínám na poslední setkání, jak jsi seděla naproti mně, astenická, anorektická, tvé ruce jako Jereniny, úzká stébla kostí a kolínka jizviček vraždy. Byla jsi do Jeren oděná, viděl jsem v tobě Jeren, jak tluče ztracená do mříží postele, jak vzlyká před světem, u nějž nerozeznává tvary, protože ona šla každým vjemem nepošpiněná nutností volby v paradigmatu. Lily, byla jsi mou metou, vše se v tobě slilo, byla jsi katalyzátorem, který znamenal maximum v tvorbě, přeuspořádání; byla jsi ty, nešlo-li vykročit. Budu navždy bez tebe a připomínám si tak pravidlo, že biologie vede. Chtěl jsem jít cestou středu, destrukce i tvorby, tebou.

Má-li být život jen absurdní hrou ve lsti rozumu, jsme-li v principu existence ramenem, kterému je dána iluze vhledu, jelikož přináší růst, má-li lidská antientropie pohltit vesmír, volím. Nechci hrůzu z konce, kterou se systém dostává do vyšších příček efektivity. Nechci tu teplou nutnost přidržet se cesty, být součástí celku. Viděl jsem staré ženy, jak do posledních sil vědomí bojovaly o tu náhražku. Viděl jsem ženy, jak se třásly před bodlinou mého přívěšku, které se s tím bily a bály se a milovaly tak jako já. Viděl jsem ženu, jak se snaží opustit antientropii a končí v náručích ošetřovatelů manželů položivá a apatická. Viděl jsem ostatní, jak udělají vše, aby šli směrem, který udává cosi nezákonitého nade všemi, jenže společného. Cílem je stimulace center slasti v mozku, jenž je uzpůsoben a pracuje tak dobře a tak zle, jak jen může. Nevystoupíme a odměna bude podbízivá a bez hodnoty. Jediné, co ucítíme cele, je hrůza z rozpadání a chci-li nás toho ušetřit, musím jít entropií.

Napsal jsem tento text s lingvistickou nadstavbou. Jazyk se vyvíjí, je nástrojem lidského přemýšlení, krom jiného, jež je však v menšině, a tak dovoluje organizaci. Narodil se slabý a nedokonalý a cestou změn vyrostl. Lze sledovat zákony jeho ontogeneze. Znám nyní některé změny, které proběhly, a vím, co způsobily. Jsem přesvědčen, že jsem nalezl klíč k návratu.

Tento text je infekcí. Zvolil jsem několik inovací, pozorovatelných a skrytých, které v zasazení do jazykové komunikace celku způsobí rozklad. Bude-li umožněna většímu množství lidí recepce této povídky, stane se destrukce nezadržitelnou. V průběhu několika desítek let, nejvýše stovek, klesne lidská kognitivní potence k bezvědomí, absolutnímu. Můžou hledět na letadla v mrakodrapech, budou stejně tupí v tomto případě. Promění nástroj mé cesty ve vlastní fetiš; postarám se o to, o cestu do bezvědomí.