Úroveň šestá – Ariadnina nit – Nová realita

                A byl tu pátek. Pátek 15. Května. Víkend na krku, což jsem hodnotil pozitivně. V sobotu jsem měl naplánovanou oslavu Russel narozenin a dneska jsme měli jít oba na golf s našima. Přišlo mi to trošku takový divný, to je pravda, ale myslím, že to byla otázka zvyku. Jestliže se z Bergerova života přeneslo i tohle, byla na to zřejmě Russel zvyklá a Ron taky. Takže to pro mě znamenalo, hrát dál podle pravidel. Tentokrát jsem do školy šel. Nechtěl jsem vzbuzovat ani nejmenší pozornost a už vůbec jsem nechtěl dělat Ronu Bergerovi špatný jméno, když si ho tak pěkně vypěstoval a já mám teď možnost si to vyzkoušet. Vyzvedl jsem Russel hned po škole a jeli jsme rovnou do golfovýho klubu. Začal mluvit na téma, že nikdy golf nehrála a že se na to docela těší. Já jsem jen řekl, že je to dobrej sport, takovej nenáročnej. Samozřejmě jsem o golfu věděl asi tak, jako Číňan o arabštině. Prostě nic. V životě jsem ho nehrál a upřímně jsem se trochu obával průběhu tohoto odpoledne. Sršel jsem univerzálními větami. Když jsme tam dorazili, rodiče už tam byli. Stáli u malého vozíku a otec vybíral hůl, kterou zahraje příští odpal. „Ahoj tati, ahoj mami. Jsme tu.“, řekl jsem ještě na dálku. „Buďte zdrávi, mládeži. Jdete akorát.“, řekl otec a matka začala mávat. Připadalo mi to vcelku komický. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Musel jsem se pousmát. „Ahoj Russel.“, řekl táta. „Dobrý den.“ „Dovol, abych ti popřál k narozeninám, Russel.“, řekl táta a máma se samozřejmě ke gratulacím přidávala. Chvílemi jsem si opravdu připadal jak v „béčkovém“ americkém filmu. Byli věci, které bych Ronu Bergerovi rozhodně vytkl, ale dalo se to vcelku přežít. Ten zbytek to hravě kompenzoval. Jak jsem tak koukal kolem, všiml jsem si, že u plotu zaparkovalo auto, které jsem už znal. Byla to Billie. Viděl jsem jí vystupovat. „Ehm, asi bych mohl zajít pro něco k občerstvení.“, řekl jsem a jal se odcházet do klubové chaty, která zároveň sloužila i jako vstupní brána do klubu a na hřiště. Nikdo nic nenamítal, takže jsem přidal do kroku, abych Billie zastihl. Bylo mi jasné, co chce, ale nemohl jsem dopustit, aby se dostala až k Russel a rodičům. Nedokázal jsem předvídat její chování v těchto chvílích. Střetli jsme se v hale. Pozdravil jsem jí. „Ahoj Nicku, asi něco mám. Myslím, něco důležitýho.“, řekla celkem rozrušeně, takže se tomu dalo věřit. „Tak povídej.“, nechával jsem se celkem chladně překvapit. „Našla jsem člověka, který ví víc, než my oba dohromady. Napsal knížku „Nová realita“ a sám prožil to co prožíváme my dva. Detailně to zkoumal a popsal právě ve své knize.“, vysvětlovala. „A ta kniha ?“, řekl jsem se zájmem. „Nikde jsem jí nenašla. Prej se vůbec neuchytila. Nikdo jí nekupoval. Není se čemu divit. Něco málo jsem o ní našla v rejstříkách, ale jen útržky, které mi dali stopy.“, pokračovala. „Co navrhuješ ?“, řekl jsem, abychom se vůbec hnuli z místa. Měl jsem totiž ještě nějaké nepřímé povinnosti. „Našla jsem adresu toho člověka. Žije asi 30km od města. Navrhuju ho navštívit.“, dokončila a čekala co já na to. Přemýšlel jsem. Nevěděl jsem, jestli chci slyšet, co mi ten člověk řekne. Na druhou stranu jsem toužil po pravdě. „Dobrá. Kdy ?“, řekl jsem. „Nejlépe hned, Nicku.“, naléhala. „Podívej se, teď nemůžu. Opravdu ne. Co takhle večer. Tak kolem šestý ?“, nahodil jsem a doufal, že nebude protestovat. Chvíli mlčela a koukala a potom řekla: „Stavim se u tebe v šest večer.“ Potom jsme se prozatímně rozloučili a já se vrátil na hřiště. „Kde máš to občerstvení ?“, řekla máma a rozesmála se. „Musel jsem na záchod a úplně jsem zapoměl něco vzít.“, zasmál jsem se vlastní hrané blbosti a otočil své kroky zpátky. Partie v golfu celkem šla. Byl z nás s Russel dobrý tým. Oba jsme uměli kulový a proti mým rodičům se ani nedalo hrát. Měli to už trošku ošahanější. Já jsem hrál vlastně poprvé a Russel asi taky. Každý se hold baví po svém…

                Hodiny odbíjeli šestou večerní, když Billie zazvonila u mě doma. Pomalu jsem začínal cítit, že se blíží rozluštění téhle, pro mě pěkné a pro Billie otřesné, záhady. Nasedli jsme do auta a vyjeli za město. Čekalo nás 30km jízdy, než jsme vůbec byli schopni najít adresu, kterou Billie vyštrachala. Ani jsme to nemuseli moc dlouho hledat. Dům inkriminované osoby stál na samém předměstí. Na zvonku stál nápis: „Jack Ardon, spisovatel“. Chvilku jsme tak přešlapovali a ani nevím na co čekali, až Billie zazvonila. Netrvalo to dlouho a vylezl postarší pán s šedivými vlasy. „Co si přejete ?“, řekl a civěl na nás přes své kostěné brýle. „Ehm, jste Jack Ardon ? Ten Jack Ardon, který napsal „Novou realitu“ ?“, zeptala se Billie. „Ano jsem to já. A abyste věděli, nestojím o vaší kritiku.“, řekl a začal zavírat dveře. Opravdu nečekaný přístup, alespoň pro mě. „Moment, my jsme vás nepřišli kritizovat. Přišli jsme si pro radu.“, zapojil jsem se do hovoru. „Pro radu ? A co byste chtěli vědět od starýho blázna.“, řekl Ardon a bylo vidět, že za napsání pro nás nyní tolik důležité knížky, trpěl. „Nová realita, pane Ardone. My dva. Jsme v Nové realitě a nevíme jak ven. Je to příšerná zkušenost.“, řekla Billie trošku hysteričtějším tónem. „Mluv za sebe Billie, já jsem spokojen.“, doplnil jsem. „To myslíte vážně ?“, posílal k nám Ardon od dveří nedůvěřivé pohledy. „Smrtelně vážně, pane Ardone. Tak co ? Pomůžete nám ?“, řekla Billie. Stařík se chvíli rozmýšlel a potom stroze řekl: „Pojďte dál.“ Samozřejmě jsme šli, když už jsme vážili tu cestu. Nabídl nám místo k sezení a sám si sedl naproti nám, aby na nás oba dobře viděl. „Četl alespoň jeden z vás dvou mou knihu ?“, zeptal se po chvíli. „Sháněli jsme ji, ale je to vcelku nadlidský úkol.“, odpověděla Billie pravdivě. „Budiž. Řeknu vám, co jsem zjistil o Nové realitě a potom spolu můžeme hledat další věci.“, řekl Ardon a dal se do vyprávění. „Nová realita se nedá vědecky vysvětlit. Zkušenost mi ukázala, že musí existovat něco víc, co tohle všechno řídí. To něco vyvolává i Novou realitu. Podrobuje jí lidi, které jsou vybírání patrně bez větších důvodů.“ „Něco jako bůh ?“, přerušil jsem ho. „Možná. Říkejme tomu třeba bůh. Jsem materialista. Nerad to slovo používám, ale sem se vcelku hodí. Sami mi jistě můžete říci, co se stane, pokud jste podrobeni Nové realitě.“ „Vezmu to ze svého pohledu.“, řekl jsem, „Můj život byl vsazen do života někoho jiného. Jednoduše jsme byli zaměněni. Já a Ron Berger. Já žiju Ronův a Ron můj život.“ „Cože ? Vy znáte svůj protějšek ? To je úžasné. Řekněte mi. Jak se chová ? Uvědomuje si Novou realitu stejně jako vy ?“ „Vůbec. Jakoby byl v originálu. Jakoby dostal mé vzpomínky.“, odpověděl jsem. „Úžasné. Víte mám jednu takovou teorii. Bůh, nebo jak tomu tedy budeme říkat, chce ukázat své oběti cestu životem. Bohužel ne vždy se vydaří, aby ukazoval lepší cestu, než jste dosud žili.“, řekl Ardon. „To jsem si všimla.“, řekla Billie a bylo vidět, že je nervózní. „Nic se nebojte, slečno. Je to jen jakási názorná ukázka. Tak názorná, až je reálná.“ „Okamžik. Chcete říci, že tohle není realita ?“, řekl jsem a trošku jsem znejistil. „Ovšem že ne. Realita je jen jeden z dalších relativních pojmů. Jak jsem řekl. Tohle je jen ukázka. Nová realita stejně jako začala, zase pomine. Zase se vrátíte do svých starých běžných životů.“, řekl Ardon. „To je dobře.“, řekla Billie, které z ničeho nic naskočil úsměv. „A co když nechceme.“, namítl jsem. „Nejde o to nechtít zpátky do svého života, jde především o to, svůj život přiblížit Nové realitě, zamlouvá-li se vám.“, vysvětloval Ardon. „Jakým způsobem ?“, zeptal jsem se i když jsem zhruba věděl, co mi odpoví. „Na to už musíte přijít sám. To neví nikdo jiný kromě vás. Když vás tak pozoruju, hádám, že váš život byl do té doby monotónní, je to tak ?“ „Ano, to jste trefil.“, řekl jsem. „Ne. To jsem netrefil. To vím. Kdyby nebyl, věděl byste teď jak přiblížit svůj život Nové realitě. Nevíte to, protože jste se nechal unášet životem. Nebyl jste sám svým vlastním pánem. Dál už je to jen o šikovnosti. Buď zvítězíte férově nebo intrikami, takže neférově. Každopádně obě možnosti vedou k relativnímu vítězství. Tím myslím, že se dostanete z toho nudného stereotypu a začnete si organizovat život, tak jak vám vyhovuje. Možná se vám to zdá pro teď nepředstavitelné, ale to je jen dočasně. Přijdete na to, uvidíte.“, dokončil Ardon. Nechal ve mně kus mozaiky k poskládání. Když jsme odcházeli, poděkoval jsem mu. Billie se vrátila nálada, ale já byl zklamán. Mohlo mě napadnout, že to nemůže být tak jednoduchý. Všechno to co jsem měl, jsem dokázal oželit. Až na jednu věc. Russel Renevovou. Věděl jsem, že až se vrátí běžný život, bude zase s Ronem a já budu mít to samý prd, co jsem měl před tím. Také mě došlo, že ti kamarádi, co mám teď budou zase pryč a vrátí se ti minulí. Nevěděl jsem, kdy se uzavře tahle etapa s Nulovou realitou, ale měl jsem toho dost na zařizování, dokud jsem měl čas a možnost. Ovšem nejdříve mě čekala sobota s Russel a s tím spojená oslava jejích narozenin. Rozhodl jsem se jí to všechno říct. Byl jsem svině. Nechtěl jsem jí Ronovi vrátit. Nic jako „Lehce nabyl, lehce pozbyl“ jsem najednou neuznával. To už jsem se přestal unášet životem a bral jsem ho pevně do svých rukou. Něco co Ron Berger udělal už dávno a co jsem měl udělat už dávno i já. Kdyby se tak stalo, mohl jsem být přinejmenším na Ronově úrovni. Takhle jsem silně propadající. Zatím. Jenom jsem si to všechno pořád nedokázal dost dobře představit. Co se stane, až Russel řeknu o Nové realitě ? I kdyby mi uvěřila, po návratu do normálu, by si ani nic neuvědomila. Nešlo to hrát tím způsobem. I tak jsem jí to ale chtěl říct a rozloučit se s ní. To jsem ale netušil, jak strašně těžký to bude…