Úroveň osmá – Vrátím ti identitu odzvoněním sedmého dne

V neděli přijela Billie. Russel naštěstí už u mě nebyla. Určitě by si myslela bůhví co. Nepřivezla mi zrovna potěšující informace. Prý byla za Ardonem, který jí řekl, že podle jeho výpočtů se naše druhá já vrátí do původních podob přesně týden po začátku Nové reality. Moc času nezbývalo. Všechno to začalo ve středu 13. Května, tudíž konec měl být ve středu 20. Května. Dnes se psala neděle 17. Května. Najednou jsem neměl vůbec žádný čas. Chtěl jsem toho ještě tolik stihnout, ale bylo to nad moje síly. Necítil jsem se připravenej na další rychlou změnu. Moc jsem si zvykl, zvlášť teď když jsem se chtěl Russel věnovat jak to jen šlo. Po té noci jsme se cítili jako znovu čerstvě zamilovaní. Konečně mě ta její posedlost zachvátila taky. Posedlost a bláznivost. Chovali jsme se jako malý děti. Možná že jsme se tak chovali i dosud, ale teď jsme si to i uvědomovali. Šli jsme do Lunaparku. Kdo by tomu věřil. Ještě před týdnem jsem byl proti takovejmhle kravinám a teď zaplatim peníze za vstup na kolotoč, k kterýho mi možná bude špatně. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, co to s člověkem dělá, když se opravdu zamiluje. A když říkám opravdu, tak to taky tak myslím. Zamilovanej může bejt člověk několikrát, ale opravdu zamilovanej je jen jednou v životě. Stihli jsme toho za ten den opravdu hodně. Horskou dráhu, autodrom, dům hrůzy, houpací loď, vodní dráhu,  kolotoč a tak dále. Už jsme byli na odchodu, když k nám přistoupil malý na první pohled nuzný chlapec s Polaroidem. „Nechcete se nechat vyfotit ?“, zeptal se a mrkal na nás svýma velkýma hnědýma očima. Dřív bych to neudělal, ale instinkt mi radil opak. Přisvědčil jsem a usmál se. Nahmatal jsem peníze a podal mu je. Namířil na nás svůj Polaroid a stiskl spoušť. Vykouzlili jsme ten nejšťastnější pohled a úsměv, jaký jen šel udělat. Mrňous mi podal fotku, poděkoval a zmizel. Kouknul jsem se na ní a povzdechl si. Kéž by to takhle mohlo zůstat. Podal jsem jí Russel a řekl, aby si jí nechala. Schovala si jí do kapsy bundy a pokračovali jsme dál. Stmívalo se. Odvezl jsem jí domů. „Zítra mě vezmeš na naše místo, Nicku.“, usmála se, když vystupovala u svého domu. Slíbil jsem jí, že se pro ní stavím po poledni a odjel jsem. Cestou domů jsem se všiml, že jí na sedadle vypadla fotka z Lunaparku. Schoval jsem si jí k sobě s tím, že jí Russel vrátím.

Bylo pondělí 18. Května a mě se nebezpečně krátil čas. Do školy jsem vůbec nešel. Přemýšlel jsem jestli bych za včasu neměl, vídání s Russel ukončit, abych si zvykal na její nepřítomnost v normální realitě. Nešlo to. Nemohl jsem se dočkat okamžiku, kdy jí opět uvidím. Čekal jsem na ní před školou s předstihem, abych jí náhodou neprošvihl a odpočítával vteřiny, kdy vyjde z hlavního vchodu. Potom jsme strávili hezký odpoledne na skále nad údolím, které jsem Russel nedávno ukázal a které si skutečně zamilovala.

Další dny utekly jako voda. Úterý jsem trávil samozřejmě s Russel. Musel jsem si to vychutnat. Bylo to naposledy v Nové realitě a já si uvědomoval, že v normální realitě to tak jednoduchý nebude. Jak ubíhal den, upadala moje dobrá nálada. Takže večer jsem byl už totálně skleslej. Nadešel čas rozloučení, který jsem nechtěl nijak odkládat. Ani to vlastně dost dobře nešlo. „Čau zejtra.“, řekla a dlouze mě políbila. Přikývl jsem. „Nezapomeň na mě, prosím .“, zašeptal jsem do večerního ticha a otočil se. Odcházel jsem. Cítil jsem, jak mě její pohled provrtává, dokud jsem nezmizel za roh. Jako bych slyšel její myšlenky. Mojí poslední větu nepochopila. Ani nemohla a já neměl to srdce jí svůj výrok vysvětlovat. Nahmatal jsem v kapse tu fotku s lunaparku. Trošíčku jsem váhal, jestli se mám obrátit a dát jí Russel. Rychle jsem si to rozmyslel. Možná už bych nebyl schopnej se tak snadno a vědomě rozloučit. Jak už někdo chytře napsal. Její přítomnost mě zabíjela, ale zároveň jsem jí potřeboval. Sám jsem si to nedokázal odůvodnit. Bylo to něco uvnitř. Něco, co se ve mně probudilo až teď a tomu něčemu se budu muset naučit porozumět.