Úroveň desátá – Kronikářem svého osudu

Čtvrtek 21. Května. Asi jsem se zbláznil. Nařídil jsem si budíka na půl pátou ráno, i když jsem měl normálně ve zvyku vstávat až cca. o hodinu a půl dýl. Udělal jsem si k snídani ovesný vločky s multivitamínovým džusem a napustil si vanu ledovou vodou. Napadlo mě všechno, co popíralo myšlenku: „Nebuď na sebe tvrdý.“ Ale jak jinak změnit svůj život. Tvrdou prací. Říkal jsem si, že to bude těžké. Práci nesnášim. Nejdřív jsem si samozřejmě dal tu lákavou koupel. Moc dlouho jsem tam nevydržel. Za medvědího řevu jsem vylít z koupelny a foukal si teplý vzduch na omrzliny. „Možná bych to neměl tak přehánět.“, řekl jsem si a naládoval do sebe ovesný vločky. Z multivitaminu se mi vždycky dělalo špatně. Potom vylezla máma z ložnice a ptala se, co to tak brzy ráno vyvádím.  Ujistil jsem jí, že jdu do školy. „Táto, von se zbláznil.“, zamumlala a zavřela dveře. Co věci do školy ? Šel jsem je připravit. Samozřejmě že už jsem měl ty své učebnice a ne nějaké Základy obchodování, co jsem našel v tašce minule. Do města jsem šel pěšky. Měl jsem spoustu času. Venku byla ještě tma, když jsem vycházel z domu. Cesta mi vesele ubíhala a já měl čas přemýšlet o dalších postupech. Napadlo mě spousta zajímavých alternativ, ale moc z nich ji nebylo možno vůbec realizovat. Většinou to krachovalo na někom jiným, než jsem byl já sám. Když už jsem byl téměř ve městě, napadla mě spásná myšlenka. Rozhodl jsem se řídit citem. Jedině citu nejde poručit, jinak mozku a podobně poručit jde. Můžu to uvést na příkladu. Zkuste si například představit: Kolem vás je spoustu krásných žen, který se vám líbí. Ale potkáte jednu jedinou, třeba i méně okouzlující než jsou ty ostatní, ale při pohledu na ní se stane něco víc, než se stane při pohledu na ty ostatní. Uvnitř vás vybouchne časovaná nálož a na daný okamžik se vám zhroutí váš organismus. Nejste schopný nic dělat. Říkejte tomu jak chcete, protože ani já sám nevím jak to mám pojmenovat. Básníci by řekli: „Byli jste okouzleni.“ Ptám se v čem to je ? Jak je možné, že se tohle nestane, když potkáte někoho mnohem atraktivnějšího ? Nikdo nedokáže odpovědět a zároveň všichni dokážou odpovědět. Je to zkrátka něco uvnitř, co by nás mělo hnát dál, kupředu. Něco vevnitř, co by mělo řídit naše činnosti. Něco vevnitř, co nahradí všech pět známých smyslů dohromady. A tuhle taktiku jsem se nyní rozhodl pěstovat já! Co mi řekne pocit, to udělám. Nic víc, nic míň.

Dorazil jsem na tu obvyklou zastávku, kde nastupuji na městskou hromadnou a jezdím až před školu. Za určitý čas přijel i onen autobus. Nastoupil jsem a rozhlídl se. Seděl tam Tom a vedle něj bylo místo. Nechávalo mě to ledově klidným a zůstal jsem stát opodál, načež jsem čekal, na Tomovu reakci. Zavřeli se dveře a autobus se dal do pohybu. Stále jsem sledoval Toma, co bude dělat. Nezklamal mé očekávání. Začal se vrtět a koukat kolem sebe. Hledal mě. Zřejmě si myslel, že jsem vůbec nenastoupil. Za okamžik mě zmerčil a začal na mě gestikulovat. Zahrál jsem výraz člověka, který ho vůbec nezná a myslí si, že je blázen. Naučil jsem se to od lidí, když jsem byl v Nové realitě. Chtěl jsem zjistit, co Tom vydrží. Nevydržel skoro nic. Nedokážu si ho představit v Nové realitě. Asi by za ten týden utrpěl těžkou psychickou újmu. Zvedl se ze sedadla a rval se uličkou až ke mně dozadu. „Hej Nicku, tady jsem.“, halekal téměř na celý autobus. Neměnil jsem svůj výraz i když někde uvnitř jsem se už smál. „Nicku, Nicku, Nicku, ty mě nepoznáváš ?“, zarazil se Tom. Usmál jsem se. „Znám tě, Tome. Jenom dneska nemam chuť na pohádku o Counterovi a tvojí sestře.“, odpověděl jsem a čuměl z okna. „Dobře, dobře.“, řekl Tom a vypadal trošku uraženě. Tom mě při vyprávění o Counterovi naučil hodně sprostých slov, ale poslední dobou se už opakoval. Viděl jsem na něm, že má potřebu něco říct, ale nemohl přijít co, když jsem mu Countera nepřímo zakázal. Dorazili jsme mlčky před školu a vystoupili. Opět mě čekalo pět poschodí, ale tuhle skutečnost už asi nezměním J. Přišel jsem do třídy a nechal pracovat cit a instinkt. Blížil se ke mně Steve. Váhal jsem mezi slovním, či fyzickým udoláním, ale zvolil jsem to slovní. Nechtěl jsem dělat až tak nápadné změny. Přiskočil ke mně, nadechl se a stačil říct pouze: “Tvoje a…”. Potom jsem ho přerušil: “Myslíš si, že mě to zajímá, že se nad tím pozastavím ? Ty kterej umí sotva nějaký scripta v debilnim jazyku na straně klienta bude něco říkat mě, když jsem odkojenej na Céčkovém jazyce na straně hostitele ? Promiň. Nikdo se tě neptal na tvůj názor, nicméně jsme všichni strašně rádi, že ses o něj s námi podělil.”. Odlčel jsem se a dodal: “Kakáči.” Steve nebyl schopný slova a kdyby okolo nebylo tolik čumilů, možná by se šel vybrečet do kouta. Teď jsem konečně začal cítit, že beru svůj život, do svých rukou. Nevím jak to bylo s těmi webovými stránkami, kdo z nás dvou měl lepší, nebo profesionálnější. Ale poslouchat tuhle Stevovu ódu na svojí dokonalost mě už nebavilo. A ještě k tomu jsem to byl já, kdo ho zasvětil do tajů programování webových stránek. Čekal jsem, že se setkám s odporem ostatních a že budu bombardován námitkami typu: „Ty ses dneska špatně vyspal nebo co ?“ apod. Bylo to právě naopak. Steve si to podle ostatních zasloužil. Dokonce to prý chtěli někteří udělat již přede mnou. Takže jsem se vlastně setkal s decentním úspěchem. Tím to ovšem vůbec nekončilo. Hned poté co při přednášce o Mikroprocesorové technice začal prof. Ursman kreslit na tabuli blokové schéma 32bitového mikroprocesoru začal na mě Marty halekat, že tam nevidí a začal si obkreslovat z mých poznámek. Na tom ještě není nic špatnýho. Ale začal mě buzerovat s tím, že to snad schválně zakrejvam a že píšu jak prase, protože nemůže přečíst slovo „paměť“ apod. Nevydržel jsem to. „Marty, nic proti tobě nemám. Ale řeknu ti na rovinu jednu věc. Lezeš mi s tím na nervy. Pořiď si brejle, když tam nevidíš“, řekl jsem. Marty se na mě měřivě podíval. Asi nevěřil, že jsem něco takového mohl říct právě já, kterému do té doby bylo všechno jedno. Ujistil jsem ho lehkým: „Dotazy ?“ Podrbal se rukou na bradě a zapřemejšlel. „Vlastně to není šptanej nápad.“, řekl. Druhý den opravdu přišel s výmluvným lístečkem, že je čekatelem na brýle šité tzv. na míru. Měl jsem radost sám ze sebe. Byly to maličkosti, ale čím jiným jsem měl začít ? Tímto způsobem jsem vyřešil základní nedostatky, které mi vadili. Zavedl jsem si zvláštní stránku se dvěma sloupci. Jeden měl nadpis: „Ron Berger“ a ten druhý „Já“. Pod Ronem Bergerem byli napsány všechny vlastnosti a skutečnosti, které jsem o něm objevil v Nové realitě a kterých jsem zároveň chtěl dosáhnout i já. Postupně jsem je zaškrtával od těch jednoduchých až po ty nejsložitější.

Po škole jsem potkal Billie. Tradičně jsem k ní nastoupil do auta. „Měla si pravdu. Zatím to všechno skvěle funguje.“, řekl jsem. „To je dobře.“, odpověděla a nastartovala motor. „Udělal jsem si tenhle list papíru s těmi věcmi, kterých bych rád dosáhl.“, řekl jsem a strkal jí pod nos cár se dvěma sloupci. „Hmmm. To je zajímavý. Doufám, že to zas moc nepřeháníš.“, řekla a usmála se. „Možná jo, ale čert to vem.“, dodal jsem. „Co je na řadě ?“, zeptala se. „Samostatný byt.“, řekl jsem. Tenhle bod jsem byl i schopný přeskočit, ale když se ptala, tak jsem ho klidně zmínil. „To je fakt dost těžký, zařídit si jako student vlastní bydlení.“, řekla a nevěřícně se na mě koukla. „Já vím. Tenhle bod chci stejně přeskočit. Vlastně tu takových bodů je víc. Je to závislý na penězích a těch zas až tak moc v naší rodině není.“, řekl jsem. „Budeš muset něco vypustit. Nejde se úplně přiblížit k životu Rona Bergera.“, řekla Billie. To mi přišlo divný. Ardon přece říkal, že Nová realita mi ukazuje, jak bych mohl žít, kdybych chtěl. To už jsem Billie nezmínil. Chtěl jsem na něco přijít sám, když to půjde. Billie mi zastavila před domem. Měl jsem celý den před sebou a nechtěl jsem ho mrhat seděním u počítače a vymýšlením nějakých nových aplikací, které stejně nikdo nebude používat, protože už je jich takhle mraky. Takže jsem jí pozval dál. Zvláštním způsobem se na mě podívala, ale potom pozvání přijala. Rozhodl jsem se jí ukázat náš dům. Byla z bohaté rodiny a já jsem čekal, že nebude moc nadšená z vybavení našeho domku. Ale na druhou stranu nepatřila k takovým lidem, kteří sociální rozdíl dávají znát. A jestli to někdy dělala, tak jí to Nová realita docela určitě odnaučila. Ukázal jsem jí postupně kuchyni, obývací pokoj, ložnici a další pokoje. Na konec jsem jí vzal do otcovi dílny. Asi jsem to tady ještě neříkal. Můj otec byl vyučený truhlář a práci se dřevem nadevše miloval. Samozřejmě to bylo znát všude kolem. „Kdo dělal tenhle nádhernej model ?“, zeptala se Billie. „To je Bartolomějská noc ve staré Paříži. Dělal jí táta.“, řekl jsem. „Tvůj otec ? Je to nádhernej kousek práce.“, řekla jako znalec a já se usmál. „Baví ho to. I nábytek v domě dělal on.“, dodal jsem jakoby nic. „Prosím ?“ „Nábytek, že dělal taky on, říkám.“, zopakoval jsem pro úplnost. „Živí se tím ?“, zeptala se Billie. „Ne, neživí. Dělá to pro svoje potěšení. Jeho dílo vidělo nanejvýš pár příbuzných. Nikdo jiný kromě tebe.“, odpověděl jsem. „Proč ? Tohle by mohlo vynášet spoustu peněz.“, řekla Billie s jiskrou v oku, která měla zažehnout plamen mého úsilí. „Myslím, že na to ani nikdy nemyslel.“, dodal jsem.

Ještě chvíli jsme se o tom bavili a potom jsem jí zase vyprovodil. Zbytek dne jsem strávil v hledání alternativních budoucností, v čemž jsem si v poslední době našel velkou zálibu. Život se mi od tohoto dne začal měnit. Ne tak rychle jako přišla Nová realita, ale za to vcelku znatelně. Okolí mě začalo chápat jinak než před tím, což mi rozhodně vyhovovalo. Postupně jsem zaškrtnul další věci, které mě život Rona Bergera přinesl. To nejznatelnější mělo teprve přijít…