Úroveň třináctá – Svázané ruce

Jak už jsem řekl. Pohled na ní jsem potřeboval. Jenomže ten samej pohled mě zabíjel. To se nezměnilo. Dosud jsem s nikým o Russel nemluvil. Ani nebylo s kým,  tedy kromě Billie, ale tu jsem tím nechtěl zatěžovat. Týhle holce jsem dlužil víc, než nějaké sáhodlouhé vyprávění.

Vzal jsem auto a jel okamžitě po škole k akademii. Dobře jsem si pamatoval v kolik Russel končí, takže jsem si logicky dal menší náskok. Zaparkoval jsem jako vždycky a vylezl z auta. Byl nádhernej den. Rozhlédl jsem se po malém náměstí a hledal Russel, která v tuto dobu měla teoreticky čekat na Rona Bergera. Čekala. Ještě jsem jí neviděl, ale už jsem cítil její přítomnost. Zvláštní pocit přirovnatelný možná k mravenčení a trémě dohromady. Přejel jsem zrakem ještě jednou celé náměstí, když jsem jí zahlédl. V tu chvíli někde uvnitř mě vybouchla nálož a mě se začali zvláštním způsobem podlamovat nohy. Nebyl jsem schopnej se hýbat a chvilku jsem tam jen tak stál a ani se na ní nechtěl koukat, aby to se mnou definitivně nešlehlo. To se nakonec nestalo. Podvědomí si trošku zvyklo, i když bylo znát, že jsem jí dlouho neviděl a že mi to skutečně chybělo. Šel jsem směrem k ní a cestou tak přemýšlel, co jí vlastně chci říct a jestli jí něco vůbec chci říct. „Nech se vést citem.“, zaznělo mi v uších a já se už o víc nestaral. Došel jsem až k ní, ale cit najednou vypověděl službu, když se na mě podívala. Zase ty hluboký, modrý, uhrančivý, hypnotický oči. „Prosím tě, nevíš kolik je hodin ?“, zakoktal jsem suchým a kolísajícím hlasem. „Vždyť máš hodinky.“, řekla a kývla na mojí levou ruku. Uvědomil jsem si, že má pravdu a zároveň že jsem vylízanej idiot. „Zastavili se mi.“, zachraňoval jsem trošku trapnější situaci otřepanou větou z amerických filmů 70. - 80. let. „Aha.“, ušklíbla se, jakože rozumí a podívala se směrem k horní části budovy školy. „Ty jdou úplně přesně.“, ukázala na věžní hodiny. Podíval jsem se na ně a dělal, že si přeřizuji hodinky. Současně jsem dělal, že se směju sám své prostotě. „Někdy si připadám, jako bych neuměl číst a psát.“, podotkl jsem s lehkým úsměvem. „Proto jsme tu my, kteří to většinou dovedeme, abychom pomohli vám, kteří si nejste zase až tak úplně jistí.“, odpověděla větou, která mě silně zaskočila. Nic podobného jsem od ní nikdy předtím neslyšel. Pravda. Vždy odpovídala zajímavou formou řeči a skladbou vět, ale nikdy to nebylo tak extrémě zvláštní, jako mi to připadalo nyní. Nebyl jsem schopen reagovat a v tom to bylo. Došlo mi to, proč mluví takhle a proč jsem jí tak nikdy mluvit neslyšel. Když jsem s ní totiž mluvil naposledy, byla moje a nikoho jinýho. Se mnou mluvila normálně a ostatní utírala právě touhle mluvou. Teď je karta obrácená. S Ronem mluví normálně a já patřím mezi tu spodinu, kterou utírá zvláštním stylem řeči. Proč to dělá, pomyslel jsem si. Asi není zas až tak dokonalá, jak mi to připadalo v Nové realitě. Jenomže v tom to není. Kdyby to bylo na mě samotném, zbavím se toho trápení jednou pro vždy a prostě zapomenu. Ale to prostě nejde. Ještě je tu moje druhé vnitřní já, které funguje trochu jinak a kterému bohužel neporučíš. Takže nezbývá, než trpět a při nejlepším přetrpět. A právě ten uvnitř mě říká: „Ona je jediná a i kdyby byla nedokonalá, jinou nechceš.“ Všiml jsem si, že už jsme oba dva dlouho nic neřekli a já tam pořád tak stojím. Rozhodl jsem se přejít do protiútoku. „Vlastně tu hledám jednoho člověka a vůbec netuším jak ho v tomhle zmatku najdu. Možná bys mi mohla pomoct.“, řekl jsem okamžitě potom, co jsem si vzpomněl na Bergerova spolužáka Scotta. „A jak se jmenuje tvůj kamarád ?“, řekla Russel. „Scott. Scott Pearson.“, řekl jsem klidně a potvrzujícně pokýval hlavou. Russel se na mě pomalu podívala. „Scotta Pearsona ? Toho náhodou znám. Měl by každou chvílí vycházet.“, řekla Russel. Dalo se z toho poznat, že čeká na toho člověka, co s ním sedí v lavici. Ani jsem nic jiného nečekal, i když jsem jí říkal v předvečer konce Nové reality, aby na mě nezapomněla. Asi to nebylo tak jednoduchý. První vyšel Ron. Poznal jsem ho už z dálky. Pořád jsem si ho vybavoval, jak je v naší třídě a vysvětluje mi, že tam prostě nepatřím. Russel si ho hned nevšimla, takže mu nešla naproti, z čehož vyplívá, že musel Ron přijít až k ní. No a tam jsem taky stál já. Chtěl jsem, aby si mě všiml. Aby zjistil, kdo mu v příštích dnech půjde po krku jako chrt. Chytil Russel kolem ramen a zabrousil pohledem na mě. V jeho očích bylo najednou vidět, že o něčem přemýšlí. Nebo spíš tápe, ale na nic nepřichází. Uhnul pohledem a odešel s Russel na parkoviště. Věděl jsem, kam přesně, protože jsem vedle něj parkoval. Můžete si tipnout, co má za auto. Kdo hádá, že to samý jako já, získává bod. Má ten samej BMW ve stejný barvě. Škoda že mě to zase až tak nepřekvapuje. Šel jsem přímo za nimi s jistým odstupem. Když došli na parkoviště, Ron se tak trošku vylekal při pohledu na dva, stejný, vedle sebe parkující auta, z nichž jedno bylo zaručeně jeho. To svoje poznal podle poznávací značky, to je jasné. Ale pořád koukal i na to moje a tak trošku vypadal zmateně. Jakoby ho kousalo to, že to auto má taky někdo jinej. Zřejmě nechtěl mít stejný věci, jako někdo o kom si myslí, že je třeba pod ním. Suveréně jsem je došel a vyndal klíčky z kapsy. Odemkl jsem svůj BMW, samozřejmě dálkově. Ještě jsem se otočil na ty dva a řekl Ronovi: „Moc pěkný vůz. Líbí se mi. Tobě ne ?“ Nasedl jsem, nastartoval a vycouval. A Ron s Russel tam stáli a Ron koukal, jakoby mu někdo ukradl med ze včelína. Nechtěl jsem si sázet, ale měl jsem dojem, že si mě Russel všimla, což byl pro mě úspěch. Všechno s ní teď byl úspěch. Vlastně jsem začal úplně odznova. Viděla mě dneska poprvé. Rozhodl jsem se tuto metodu aplikovat více a používat jí co nejčastěji to půjde.

Dal jsem si za úkol, že zjistím, jestli náhodou nezůstala nějaká zvláštní spojitost mezi mnou a Russel a jak na tom vlastně s Ronem jsou. Bez toho jsem nevěděl, jak hrát dál. Neexistovalo zrovna mnoho lidí, kteří mi mohli pomoci, takže jsem se rozhodl to vzít plně do vlastních rukou.

„Zavolám jí.“, napadlo mě. Číslo jsem znal, jenomže jsem vůbec netušil, jak začít takový rozhovor. Dobře jsem znal její aroganci vůči něčemu novému. Komukoliv bych řekl, co jsem chtěl udělat, vysmál by se mi do ksichtu a řekl mi, že jsem blázen. Asi jsem ale byl, když jsem to sluchátko zvedl a to číslo vyťukal do tý číselnice. Ozvalo se: „Prosim.“ To stačilo k tomu, aby mě to odrovnalo. Stál jsem u telefonu, držel si sluchátko u ucha a nedejchal. Panebože co jsem to udělal. A hlavně. Co udělám teď ? „Tto je Russel ?“, koktnul jsem a na sucho polkl. Ozvalo se souhlasné ano. „Tím hůř sakra.“, znělo mi hlavou. Bylo ticho. „Haló ? Kdo volá ?“, ozvalo se ze sluchátka. „Šílenec. Maniak. Sexuální uchyl.“, pracoval mi mozek na plnej plyn. Samozřejmě, že tohle jsem jí tam neřikal. Neřikal jsem totiž vůbec nic. „Nevim jak to mám říct.“, řekl sem po chvilce. „A kdo by to měl vědět. Já ?“, odpověděla. Její odpověď mě ani tak nepřekvapovala. Začal jsem si zvykat. „Víš, včera jsem tě zase po určitym čase potkal a něco se ve mně probudilo.“, vysoukal jsem ze sebe tak rychle, že jsem tomu ani sám nevěřil. Chvíli bylo ticho. Vysvětlil jsem si ho tím, že přemýšlela nad tím jestli má zavěsit nebo to ještě chvilku vydržet. „Kdo jsi ? Známe se ?“, řekla netrpělivým tónem. „Ne neznáme. Alespoň myslím. Snad od vidění. Jmenuju se Nick.“, odpověděl jsem už s trošku nižším tempem. „Od vidění ? A kde se vídáme ? Všimla jsem si tě snad někdy ?“, znělo to tak povýšeně až se mi chtělo s tím telefonem praštit. Za normálních okolností bych to asi i udělal, ale věděl jsem, že v normálním životě taková není. „Náhodně. Náhodně se vídáme, ale těžko sis mě všimla. Máš přece kluka.“, řekl jsem. „To teda mam. Znáš ho ?“, řekla. „Neznám. Copak musím znát tvýho přítele, abych ti mohl zavolat ?“, řekl jsem. Nic se neozývalo. Rozproudila se mi konečně zase krev v žilách. „Chtěl bych s tebou mluvit mezi čtyřma očima. Snažím se pochopit co se semnou děje. Cítím zvláštní bolest a úzkost. Pokus se mě prosím pochopit, pomoct mi.“, vydal jsem ze sebe to nejrozumnější co mě v tu chvíli napadlo. „Hmmm. Tohle si musim promyslet. To není jen tak.“, řekla a mě bylo jasný, že jsem to zvoral. Špatná volba slov ze mě udělala psychopata místo beznadějně zamilovanýho člověka. Zmohl jsem se už jenom na „promiň“ s přiskříplým přízvukem a zavěsil jsem. To byl začátek nejhorší depky v mém poměrně krátkém životě. Najednou mi před očima zkrachovalo tolik alternativních konců, až to nebylo možné.