Tajemství mého života (část 4.)

Byli jsme v lese.
“Leidro?”, oslovil jsem ji, ale sotva se na mne podívala.
“Fajn. Chci jenom vědět, jak se odtud dostat domů, žít si zase svůj poklidnej život. Že mě nesnášíš, je jasný jak bezmračná obloha. Tak to neztěžuj sobě i mně.”
Zastavila se. Stoupla si přímo naproti mně a - políbila mně. Tak tohle jsem nečekal, ale ne že bych ji snad odmítl, právě naopak.
“Hezky”, uteklo mi zaskočeně. Leidra pokračovala dál v cestě jakoby nic. Začíná se to vyvíjet dobře.


Přiblížili jsme se k nějaké osadě. Z kopce byly vidět jen kulaté doškové stříšky.
“Máš nějaké peníze?” zeptala se mne moje společnice. Vytáhl jsem peněženku a přepočítal skrovné papírky.
“Třicet osm amerických dolarů” chtěl jsem se pochlubit svým bohatství jak milionář novou vilou, ale pak mi to došlo.
“Chceš založit ohýnek?” V hlavě mi už ale plynuly jiné myšlenky. Kde sehnat peníze, které určitě budeme potřebovat? Pracovat, nebo krást? Obě možnosti se mi příčily asi stejně, a při mé manuální šikovnosti skýtala ta druhá lepší možnost výdělku. Taky jsem
mohl prodat těžký meč, o který jsem se víc opíral, než aby se dalo říct, že jsem ho nesl. Na druhou stranu, když jsem ho dostal, asi ho budu potřebovat. Zatímco jsem v duchu vyřazoval další možnosti a na seznamu mi čím dál víc svítily ty první dvě, Leidra se úplně klidně přehrabovala v mojí peněžence! Chystal jsem se jí k tomuhle něco
říct, ale k mojí radosti našla něco, co mne od práce zachránilo. Starý, dávno zapomenutý a nepotřebný přívěsek tvaru luku se šípem.

“Myslíš, že najdem někoho, kdo nám to vymění za peníze?” optal jsem se opatrně, aby mi mou radost nezkalila tak rychle. Věrna svému stylu mi neodpověděla, jn se mnohoznačně zatvářila.

Vešli jsme do vesnice. Lidé na nás zírali jak na návštěvu z kosmu. Možná mi jen opláceli mé vyjevené oči. Nevěřil bych, že takové místo může existovat. Vypadalo to tu jak ve středověké vesničce. Prosté dřevěné domky kulatého půdorysu se k sobě tiskly a vytvářely tak tři řady jakýchsi dlouhých ulic. Několik málo domečků vybočovalo. Mezi tím vším pobíhala zvířata, v dálce se zelenala pole a kopec, z nějž jsme právě sešli. Přímo uprostřed ulice si v trávě hrála skupinka dětí, které však již kvůli stmívání rodiče sháněli domů.

Země pod našima nohama přímo sálala klidem a jakýmsi zvláštním nádechem, který jsem nedovedl rozluštit.

“Co je tohle za místo?” zeptal jsem se Leidry. Šeptem, protože promluvit na takovém místě mi připadalo jako znesvěcení, přestože se tu samozřejmě prolínalo množství jiných hlasů.

“Ankarwen” odpověděla. “Končí tady mapa. Dál už je jen ukazatel na západ.”

“Nejdřív najdeme nějaký hostinec, najíme se, vyspíme, ….. tedy, pokud nám vezmou ten přívěsek, …. no, a ráno uvidíme.” Pronesl jsem dlouho a podle mého názoru i moudrou řeč a zmrazil tak Leidře na rtech otázku Co dál?.

Šli jsme už dlouho, a vsadím se, že ani za milion bych nedokázal určit naši přesnou polohu. Vesnice, z níž jsme ráno odešli, byla zřejmě posledním kouskem civilizace. Dál už byly jen temné a tmavé lesy kontrastující s prosluněnými mýtinami. Leidra směle udávala směr, i když já přes listy ani neviděl.

“Ty se tady teda vyznáš” obdivoval jsem ji.

“Já se tady narodila”

“Tady, to jako přímo tady?” zeptal jsem se nevěřícně.

“Přímo tamhle” ukázala rukou do míst, kde jen pár cárů zetlelé látky a do výše čnějící kůl naznačovaly, že tu kdysi mohlo stát stavení.

“Tak už víš, proč jsem sem nechtěla chodit. Vždycky si totiž vzpomenu…” Sklopila hlavu. Vyčkával jsem. Zvedla oči a kromě slz v nich měla i jakýsi mrazivý nádech.

“… na ten strašlivý masakr. Celou vesnici tehdy dávno vyvraždili, kdo neutekl, ten se nezachránil. Beze smyslu, bez důvodu. Kvůli nějaké hloupé válce.”

Odlesk slunce vytvořil na jejích vlasech zvláštní zlatavou auru. Vypadala, jako by měla svatozář. Setřel jsem jí stopy slz ze tváří.

“Kdo?” zeptal jsem se, protože jsem cítil, že v téhle chvíli bych měl něco říct, ale nic inteligentnějšího mne nenapadlo.

“Vypadali jako lidé, ale byli mnohem, mnohem mocnější … a hrozivější.” S těmito slovy se jí vrátila dřívější rozhodnost a bojovnost. Prudce vyrazila dál, snad chtěla toto místo opustit co nejrychleji. Snažil jsem se ji dohonit, ale šlo to ztěžka. Síla negativní energie a možná i magické moci, jež obklopovala toto místo, mne neustále nadnášela několik kroků nad zemí.

Začal jsem tušit, že jsme už u konce. Přímo uprostřed rozjímáni v poloběhu jsem narazil do vzduchu. Náraz nebyl prudký, ale přesto mne odpéroval několik kroků nazpět. Nahmatal jsem tenoučkou bariéru. Ruku jsem jí prostrčit nemohl. Zvláštní bylo, že Leidra jí normálně prošla. Proč na ni účinky tohoto místa nepůsobí. Byla sem přece vázaná její minulost, její vzpomínky, ne moje!

Leidra zpozorovala mou marnou snahu dostat se dál.

“Jsme na místě” řekla jen.

“Nechápu to. Měli jsme přece dojít do nějaký budovy.”

“Danieli, je ještě spousta věcí, které nevíš.” Přiložila mi ruku ke spánku. Dílem okamžiku se tenká stěny změnila v silnou kamennou zeď. A zůstala jí i poté, co ruku odtáhla.

“Chrám…” vykoktal jsem, neschopen si za nic na světě vzpomenout na jeho jméno. Kývla.

Měla pravdu, že je ještě hodně věcí, které nevím, a to hlavně o ní.

“Jak jsi to dokázala?” zeptal jsem se, když jsme stáli uvnitř a pokoušeli se zapálit pochodně.

“To ne já. Tohle místo je zvláštní.”

“Jako každej správnej chrám má magickou moc?” nadhodil jsem napůl ironicky. Zavrtěla hlavou.

Byli jsme v lese.
“Leidro?”, oslovil jsem ji, ale sotva se na mne podívala.
“Fajn. Chci jenom vědět, jak se odtud dostat domů, žít si zase svůj poklidnej život. Že mě nesnášíš, je jasný jak bezmračná obloha. Tak to neztěžuj sobě i mně.”
Zastavila se. Stoupla si přímo naproti mně a - políbila mně. Tak tohle jsem nečekal, ale ne že bych ji snad odmítl, právě naopak.
“Hezky”, uteklo mi zaskočeně. Leidra pokračovala dál v cestě jakoby nic. Začíná se to vyvíjet dobře.


Přiblížili jsme se k nějaké osadě. Z kopce byly vidět jen kulaté doškové stříšky.
“Máš nějaké peníze?” zeptala se mne moje společnice. Vytáhl jsem peněženku a přepočítal skrovné papírky.
“Třicet osm amerických dolarů” chtěl jsem se pochlubit svým bohatství jak milionář novou vilou, ale pak mi to došlo.
“Chceš založit ohýnek?” V hlavě mi už ale plynuly jiné myšlenky. Kde sehnat peníze, které určitě budeme potřebovat? Pracovat, nebo krást? Obě možnosti se mi příčily asi stejně, a při mé manuální šikovnosti skýtala ta druhá lepší možnost výdělku. Taky jsem
mohl prodat těžký meč, o který jsem se víc opíral, než aby se dalo říct, že jsem ho nesl. Na druhou stranu, když jsem ho dostal, asi ho budu potřebovat. Zatímco jsem v duchu vyřazoval další možnosti a na seznamu mi čím dál víc svítily ty první dvě, Leidra se úplně klidně přehrabovala v mojí peněžence! Chystal jsem se jí k tomuhle něco
říct, ale k mojí radosti našla něco, co mne od práce zachránilo. Starý, dávno zapomenutý a nepotřebný přívěsek tvaru luku se šípem.

“Myslíš, že najdem někoho, kdo nám to vymění za peníze?” optal jsem se opatrně, aby mi mou radost nezkalila tak rychle. Věrna svému stylu mi neodpověděla, jn se mnohoznačně zatvářila.

Vešli jsme do vesnice. Lidé na nás zírali jak na návštěvu z kosmu. Možná mi jen opláceli mé vyjevené oči. Nevěřil bych, že takové místo může existovat. Vypadalo to tu jak ve středověké vesničce. Prosté dřevěné domky kulatého půdorysu se k sobě tiskly a vytvářely tak tři řady jakýchsi dlouhých ulic. Několik málo domečků vybočovalo. Mezi tím vším pobíhala zvířata, v dálce se zelenala pole a kopec, z nějž jsme právě sešli. Přímo uprostřed ulice si v trávě hrála skupinka dětí, které však již kvůli stmívání rodiče sháněli domů.

Země pod našima nohama přímo sálala klidem a jakýmsi zvláštním nádechem, který jsem nedovedl rozluštit.

“Co je tohle za místo?” zeptal jsem se Leidry. Šeptem, protože promluvit na takovém místě mi připadalo jako znesvěcení, přestože se tu samozřejmě prolínalo množství jiných hlasů.

“Ankarwen” odpověděla. “Končí tady mapa. Dál už je jen ukazatel na západ.”

“Nejdřív najdeme nějaký hostinec, najíme se, vyspíme, ….. tedy, pokud nám vezmou ten přívěsek, …. no, a ráno uvidíme.” Pronesl jsem dlouho a podle mého názoru i moudrou řeč a zmrazil tak Leidře na rtech otázku Co dál?.

Šli jsme už dlouho, a vsadím se, že ani za milion bych nedokázal určit naši přesnou polohu. Vesnice, z níž jsme ráno odešli, byla zřejmě posledním kouskem civilizace. Dál už byly jen temné a tmavé lesy kontrastující s prosluněnými mýtinami. Leidra směle udávala směr, i když já přes listy ani neviděl.

“Ty se tady teda vyznáš” obdivoval jsem ji.

“Já se tady narodila”

“Tady, to jako přímo tady?” zeptal jsem se nevěřícně.

“Přímo tamhle” ukázala rukou do míst, kde jen pár cárů zetlelé látky a do výše čnějící kůl naznačovaly, že tu kdysi mohlo stát stavení.

“Tak už víš, proč jsem sem nechtěla chodit. Vždycky si totiž vzpomenu…” Sklopila hlavu. Vyčkával jsem. Zvedla oči a kromě slz v nich měla i jakýsi mrazivý nádech.

“… na ten strašlivý masakr. Celou vesnici tehdy dávno vyvraždili, kdo neutekl, ten se nezachránil. Beze smyslu, bez důvodu. Kvůli nějaké hloupé válce.”

Odlesk slunce vytvořil na jejích vlasech zvláštní zlatavou auru. Vypadala, jako by měla svatozář. Setřel jsem jí stopy slz ze tváří.

“Kdo?” zeptal jsem se, protože jsem cítil, že v téhle chvíli bych měl něco říct, ale nic inteligentnějšího mne nenapadlo.

“Vypadali jako lidé, ale byli mnohem, mnohem mocnější … a hrozivější.” S těmito slovy se jí vrátila dřívější rozhodnost a bojovnost. Prudce vyrazila dál, snad chtěla toto místo opustit co nejrychleji. Snažil jsem se ji dohonit, ale šlo to ztěžka. Síla negativní energie a možná i magické moci, jež obklopovala toto místo, mne neustále nadnášela několik kroků nad zemí.

Začal jsem tušit, že jsme už u konce. Přímo uprostřed rozjímáni v poloběhu jsem narazil do vzduchu. Náraz nebyl prudký, ale přesto mne odpéroval několik kroků nazpět. Nahmatal jsem tenoučkou bariéru. Ruku jsem jí prostrčit nemohl. Zvláštní bylo, že Leidra jí normálně prošla. Proč na ni účinky tohoto místa nepůsobí. Byla sem přece vázaná její minulost, její vzpomínky, ne moje!

Leidra zpozorovala mou marnou snahu dostat se dál.

“Jsme na místě” řekla jen.

“Nechápu to. Měli jsme přece dojít do nějaký budovy.”

“Danieli, je ještě spousta věcí, které nevíš.” Přiložila mi ruku ke spánku. Dílem okamžiku se tenká stěny změnila v silnou kamennou zeď. A zůstala jí i poté, co ruku odtáhla.

“Chrám…” vykoktal jsem, neschopen si za nic na světě vzpomenout na jeho jméno. Kývla.

Měla pravdu, že je ještě hodně věcí, které nevím, a to hlavně o ní.

“Jak jsi to dokázala?” zeptal jsem se, když jsme stáli uvnitř a pokoušeli se zapálit pochodně.

“To ne já. Tohle místo je zvláštní.”

“Jako každej správnej chrám má magickou moc?” nadhodil jsem napůl ironicky. Zavrtěla hlavou.