Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTajemství mého života (část 4.)
Autor
Apajda
“Leidro?”, oslovil jsem ji, ale sotva se na mne podívala.
“Fajn. Chci jenom vědět, jak se odtud dostat domů, žít si zase svůj poklidnej život. Že mě nesnášíš, je jasný jak bezmračná obloha. Tak to neztěžuj sobě i mně.”
Zastavila se. Stoupla si přímo naproti mně a - políbila mně. Tak tohle jsem nečekal, ale ne že bych ji snad odmítl, právě naopak.
“Hezky”, uteklo mi zaskočeně. Leidra pokračovala dál v cestě jakoby nic. Začíná se to vyvíjet dobře.
Přiblížili jsme se k nějaké osadě. Z kopce byly vidět jen kulaté doškové stříšky.
“Máš nějaké peníze?” zeptala se mne moje společnice. Vytáhl jsem peněženku a přepočítal skrovné papírky.
“Třicet osm amerických dolarů” chtěl jsem se pochlubit svým bohatství jak milionář novou vilou, ale pak mi to došlo.
“Chceš založit ohýnek?” V hlavě mi už ale plynuly jiné myšlenky. Kde sehnat peníze, které určitě budeme potřebovat? Pracovat, nebo krást? Obě možnosti se mi příčily asi stejně, a při mé manuální šikovnosti skýtala ta druhá lepší možnost výdělku. Taky jsem
mohl prodat těžký meč, o který jsem se víc opíral, než aby se dalo říct, že jsem ho nesl. Na druhou stranu, když jsem ho dostal, asi ho budu potřebovat. Zatímco jsem v duchu vyřazoval další možnosti a na seznamu mi čím dál víc svítily ty první dvě, Leidra se úplně klidně přehrabovala v mojí peněžence! Chystal jsem se jí k tomuhle něco
říct, ale k mojí radosti našla něco, co mne od práce zachránilo. Starý, dávno zapomenutý a nepotřebný přívěsek tvaru luku se šípem.
“Myslíš, že najdem někoho, kdo nám to vymění za peníze?” optal jsem se opatrně, aby mi mou radost nezkalila tak rychle. Věrna svému stylu mi neodpověděla, jn se mnohoznačně zatvářila.
Vešli jsme do vesnice. Lidé na nás zírali jak na návštěvu z kosmu. Možná mi jen opláceli mé vyjevené oči. Nevěřil bych, že takové místo může existovat. Vypadalo to tu jak ve středověké vesničce. Prosté dřevěné domky kulatého půdorysu se k sobě tiskly a vytvářely tak tři řady jakýchsi dlouhých ulic. Několik málo domečků vybočovalo. Mezi tím vším pobíhala zvířata, v dálce se zelenala pole a kopec, z nějž jsme právě sešli. Přímo uprostřed ulice si v trávě hrála skupinka dětí, které však již kvůli stmívání rodiče sháněli domů.
Země pod našima nohama přímo sálala klidem a jakýmsi zvláštním nádechem, který jsem nedovedl rozluštit.
“Co je tohle za místo?” zeptal jsem se Leidry. Šeptem, protože promluvit na takovém místě mi připadalo jako znesvěcení, přestože se tu samozřejmě prolínalo množství jiných hlasů.
“Ankarwen” odpověděla. “Končí tady mapa. Dál už je jen ukazatel na západ.”
“Nejdřív najdeme nějaký hostinec, najíme se, vyspíme, ….. tedy, pokud nám vezmou ten přívěsek, …. no, a ráno uvidíme.” Pronesl jsem dlouho a podle mého názoru i moudrou řeč a zmrazil tak Leidře na rtech otázku Co dál?.
Šli jsme už dlouho, a vsadím se, že ani za milion bych nedokázal určit naši přesnou polohu. Vesnice, z níž jsme ráno odešli, byla zřejmě posledním kouskem civilizace. Dál už byly jen temné a tmavé lesy kontrastující s prosluněnými mýtinami. Leidra směle udávala směr, i když já přes listy ani neviděl.
“Ty se tady teda vyznáš” obdivoval jsem ji.
“Já se tady narodila”
“Tady, to jako přímo tady?” zeptal jsem se nevěřícně.
“Přímo tamhle” ukázala rukou do míst, kde jen pár cárů zetlelé látky a do výše čnějící kůl naznačovaly, že tu kdysi mohlo stát stavení.
“Tak už víš, proč jsem sem nechtěla chodit. Vždycky si totiž vzpomenu…” Sklopila hlavu. Vyčkával jsem. Zvedla oči a kromě slz v nich měla i jakýsi mrazivý nádech.
“… na ten strašlivý masakr. Celou vesnici tehdy dávno vyvraždili, kdo neutekl, ten se nezachránil. Beze smyslu, bez důvodu. Kvůli nějaké hloupé válce.”
Odlesk slunce vytvořil na jejích vlasech zvláštní zlatavou auru. Vypadala, jako by měla svatozář. Setřel jsem jí stopy slz ze tváří.
“Kdo?” zeptal jsem se, protože jsem cítil, že v téhle chvíli bych měl něco říct, ale nic inteligentnějšího mne nenapadlo.
“Vypadali jako lidé, ale byli mnohem, mnohem mocnější … a hrozivější.” S těmito slovy se jí vrátila dřívější rozhodnost a bojovnost. Prudce vyrazila dál, snad chtěla toto místo opustit co nejrychleji. Snažil jsem se ji dohonit, ale šlo to ztěžka. Síla negativní energie a možná i magické moci, jež obklopovala toto místo, mne neustále nadnášela několik kroků nad zemí.
Začal jsem tušit, že jsme už u konce. Přímo uprostřed rozjímáni v poloběhu jsem narazil do vzduchu. Náraz nebyl prudký, ale přesto mne odpéroval několik kroků nazpět. Nahmatal jsem tenoučkou bariéru. Ruku jsem jí prostrčit nemohl. Zvláštní bylo, že Leidra jí normálně prošla. Proč na ni účinky tohoto místa nepůsobí. Byla sem přece vázaná její minulost, její vzpomínky, ne moje!
Leidra zpozorovala mou marnou snahu dostat se dál.
“Jsme na místě” řekla jen.
“Nechápu to. Měli jsme přece dojít do nějaký budovy.”
“Danieli, je ještě spousta věcí, které nevíš.” Přiložila mi ruku ke spánku. Dílem okamžiku se tenká stěny změnila v silnou kamennou zeď. A zůstala jí i poté, co ruku odtáhla.
“Chrám…” vykoktal jsem, neschopen si za nic na světě vzpomenout na jeho jméno. Kývla.
Měla pravdu, že je ještě hodně věcí, které nevím, a to hlavně o ní.
“Jak jsi to dokázala?” zeptal jsem se, když jsme stáli uvnitř a pokoušeli se zapálit pochodně.
“To ne já. Tohle místo je zvláštní.”
“Jako každej správnej chrám má magickou moc?” nadhodil jsem napůl ironicky. Zavrtěla hlavou.
“Většina takových staveb nikdy žádnou moc neměla. Sloužily jen k tomu, aby si bohové mohli brát své domnělé obětiny. Těžko říct, jestli je kněží využívali k oblbování lidí, nebo v jejich moc sami věřili. Moc je dána místem, ne stavbou, a jen málokdo ji umí nalézt. Ty to dokážeš, Danieli, a proto jsme tě vybrali.”
Zatímco jsem o svých dalších netušených schopnostech, třeba výtvarném talentu, do mé mysli se začaly dost neopatrně vkrádat hlasité, šílené, srdcervoucí výkřiky.
“Tady se vždycky děly podivné věci”, pokračovala Leidra, “už jen to, že tu byly tak často bouřky. Za mého dětství těžko někdo věděl, že tu stojí budova. Tak moc se sem lidé báli jít. To, co slyšíš, jsou výkřiky mučených duší zbloudilých poutníků.”
Při své řeči sotva patrně mávla pochodní, což ale stačilo k tomu, oby posvítila na zeď, které okamžitě upoutala mou pozornost. Byly na ní namalovány hrůzné výjevy, jak z laboratoře doktora Mengeleho. Psi s lidskou hlavou a lidé se psí, zvíře sešité s člověkem, zkrátka šílené pokusy všeho druhu.Dokonce i obrázkový postup. Už jen z pouhé před
stavy,co museli všichni tihle vytrpět, se mi dělalo špatně. A navíc ve mně sílil pocit, že už jsem tu někdy byl.“Odtud zřejmě byla i armáda, co zničila naši vesnici” napůl šeptla má průvodkyně.
“A já?” vykoktal jsem a doufal, že ne.
“Naštěstí ne. Tys vzniknul klasickým způsobem.” Snad poprvé za celou dobu se usmála, i když krátce.
“A jakto, že jsem…?”
“Nevím, snad hříčka přírody.”
Málokoho by asi potěšilo, kdyby se o sobě dověděl, že je hříčka přírody, ale mne v dané situaci ano.
Byli jsme v lese.
“Leidro?”, oslovil jsem ji, ale sotva se na mne podívala.
“Fajn. Chci jenom vědět, jak se odtud dostat domů, žít si zase svůj poklidnej život. Že mě nesnášíš, je jasný jak bezmračná obloha. Tak to neztěžuj sobě i mně.”
Zastavila se. Stoupla si přímo naproti mně a - políbila mně. Tak tohle jsem nečekal, ale ne že bych ji snad odmítl, právě naopak.
“Hezky”, uteklo mi zaskočeně. Leidra pokračovala dál v cestě jakoby nic. Začíná se to vyvíjet dobře.
Přiblížili jsme se k nějaké osadě. Z kopce byly vidět jen kulaté doškové stříšky.
“Máš nějaké peníze?” zeptala se mne moje společnice. Vytáhl jsem peněženku a přepočítal skrovné papírky.
“Třicet osm amerických dolarů” chtěl jsem se pochlubit svým bohatství jak milionář novou vilou, ale pak mi to došlo.
“Chceš založit ohýnek?” V hlavě mi už ale plynuly jiné myšlenky. Kde sehnat peníze, které určitě budeme potřebovat? Pracovat, nebo krást? Obě možnosti se mi příčily asi stejně, a při mé manuální šikovnosti skýtala ta druhá lepší možnost výdělku. Taky jsem
mohl prodat těžký meč, o který jsem se víc opíral, než aby se dalo říct, že jsem ho nesl. Na druhou stranu, když jsem ho dostal, asi ho budu potřebovat. Zatímco jsem v duchu vyřazoval další možnosti a na seznamu mi čím dál víc svítily ty první dvě, Leidra se úplně klidně přehrabovala v mojí peněžence! Chystal jsem se jí k tomuhle něco
říct, ale k mojí radosti našla něco, co mne od práce zachránilo. Starý, dávno zapomenutý a nepotřebný přívěsek tvaru luku se šípem.
“Myslíš, že najdem někoho, kdo nám to vymění za peníze?” optal jsem se opatrně, aby mi mou radost nezkalila tak rychle. Věrna svému stylu mi neodpověděla, jn se mnohoznačně zatvářila.
Vešli jsme do vesnice. Lidé na nás zírali jak na návštěvu z kosmu. Možná mi jen opláceli mé vyjevené oči. Nevěřil bych, že takové místo může existovat. Vypadalo to tu jak ve středověké vesničce. Prosté dřevěné domky kulatého půdorysu se k sobě tiskly a vytvářely tak tři řady jakýchsi dlouhých ulic. Několik málo domečků vybočovalo. Mezi tím vším pobíhala zvířata, v dálce se zelenala pole a kopec, z nějž jsme právě sešli. Přímo uprostřed ulice si v trávě hrála skupinka dětí, které však již kvůli stmívání rodiče sháněli domů.
Země pod našima nohama přímo sálala klidem a jakýmsi zvláštním nádechem, který jsem nedovedl rozluštit.
“Co je tohle za místo?” zeptal jsem se Leidry. Šeptem, protože promluvit na takovém místě mi připadalo jako znesvěcení, přestože se tu samozřejmě prolínalo množství jiných hlasů.
“Ankarwen” odpověděla. “Končí tady mapa. Dál už je jen ukazatel na západ.”
“Nejdřív najdeme nějaký hostinec, najíme se, vyspíme, ….. tedy, pokud nám vezmou ten přívěsek, …. no, a ráno uvidíme.” Pronesl jsem dlouho a podle mého názoru i moudrou řeč a zmrazil tak Leidře na rtech otázku Co dál?.
Šli jsme už dlouho, a vsadím se, že ani za milion bych nedokázal určit naši přesnou polohu. Vesnice, z níž jsme ráno odešli, byla zřejmě posledním kouskem civilizace. Dál už byly jen temné a tmavé lesy kontrastující s prosluněnými mýtinami. Leidra směle udávala směr, i když já přes listy ani neviděl.
“Ty se tady teda vyznáš” obdivoval jsem ji.
“Já se tady narodila”
“Tady, to jako přímo tady?” zeptal jsem se nevěřícně.
“Přímo tamhle” ukázala rukou do míst, kde jen pár cárů zetlelé látky a do výše čnějící kůl naznačovaly, že tu kdysi mohlo stát stavení.
“Tak už víš, proč jsem sem nechtěla chodit. Vždycky si totiž vzpomenu…” Sklopila hlavu. Vyčkával jsem. Zvedla oči a kromě slz v nich měla i jakýsi mrazivý nádech.
“… na ten strašlivý masakr. Celou vesnici tehdy dávno vyvraždili, kdo neutekl, ten se nezachránil. Beze smyslu, bez důvodu. Kvůli nějaké hloupé válce.”
Odlesk slunce vytvořil na jejích vlasech zvláštní zlatavou auru. Vypadala, jako by měla svatozář. Setřel jsem jí stopy slz ze tváří.
“Kdo?” zeptal jsem se, protože jsem cítil, že v téhle chvíli bych měl něco říct, ale nic inteligentnějšího mne nenapadlo.
“Vypadali jako lidé, ale byli mnohem, mnohem mocnější … a hrozivější.” S těmito slovy se jí vrátila dřívější rozhodnost a bojovnost. Prudce vyrazila dál, snad chtěla toto místo opustit co nejrychleji. Snažil jsem se ji dohonit, ale šlo to ztěžka. Síla negativní energie a možná i magické moci, jež obklopovala toto místo, mne neustále nadnášela několik kroků nad zemí.
Začal jsem tušit, že jsme už u konce. Přímo uprostřed rozjímáni v poloběhu jsem narazil do vzduchu. Náraz nebyl prudký, ale přesto mne odpéroval několik kroků nazpět. Nahmatal jsem tenoučkou bariéru. Ruku jsem jí prostrčit nemohl. Zvláštní bylo, že Leidra jí normálně prošla. Proč na ni účinky tohoto místa nepůsobí. Byla sem přece vázaná její minulost, její vzpomínky, ne moje!
Leidra zpozorovala mou marnou snahu dostat se dál.
“Jsme na místě” řekla jen.
“Nechápu to. Měli jsme přece dojít do nějaký budovy.”
“Danieli, je ještě spousta věcí, které nevíš.” Přiložila mi ruku ke spánku. Dílem okamžiku se tenká stěny změnila v silnou kamennou zeď. A zůstala jí i poté, co ruku odtáhla.
“Chrám…” vykoktal jsem, neschopen si za nic na světě vzpomenout na jeho jméno. Kývla.
Měla pravdu, že je ještě hodně věcí, které nevím, a to hlavně o ní.
“Jak jsi to dokázala?” zeptal jsem se, když jsme stáli uvnitř a pokoušeli se zapálit pochodně.
“To ne já. Tohle místo je zvláštní.”
“Jako každej správnej chrám má magickou moc?” nadhodil jsem napůl ironicky. Zavrtěla hlavou.
“Většina takových staveb nikdy žádnou moc neměla. Sloužily jen k tomu, aby si bohové mohli brát své domnělé obětiny. Těžko říct, jestli je kněží využívali k oblbování lidí, nebo v jejich moc sami věřili. Moc je dána místem, ne stavbou, a jen málokdo ji umí nalézt. Ty to dokážeš, Danieli, a proto jsme tě vybrali.”
Zatímco jsem o svých dalších netušených schopnostech, třeba výtvarném talentu, do mé mysli se začaly dost neopatrně vkrádat hlasité, šílené, srdcervoucí výkřiky.
“Tady se vždycky děly podivné věci”, pokračovala Leidra, “už jen to, že tu byly tak často bouřky. Za mého dětství těžko někdo věděl, že tu stojí budova. Tak moc se sem lidé báli jít. To, co slyšíš, jsou výkřiky mučených duší zbloudilých poutníků.”
Při své řeči sotva patrně mávla pochodní, což ale stačilo k tomu, oby posvítila na zeď, které okamžitě upoutala mou pozornost. Byly na ní namalovány hrůzné výjevy, jak z laboratoře doktora Mengeleho. Psi s lidskou hlavou a lidé se psí, zvíře sešité s člověkem, zkrátka šílené pokusy všeho druhu.Dokonce i obrázkový postup. Už jen z pouhé před
stavy,co museli všichni tihle vytrpět, se mi dělalo špatně. A navíc ve mně sílil pocit, že už jsem tu někdy byl.“Odtud zřejmě byla i armáda, co zničila naši vesnici” napůl šeptla má průvodkyně.
“A já?” vykoktal jsem a doufal, že ne.
“Naštěstí ne. Tys vzniknul klasickým způsobem.” Snad poprvé za celou dobu se usmála, i když krátce.
“A jakto, že jsem…?”
“Nevím, snad hříčka přírody.”
Málokoho by asi potěšilo, kdyby se o sobě dověděl, že je hříčka přírody, ale mne v dané situaci ano.