NETYPICKÝ VÝLET-2

Sobotní den mě opět vylákal na výlet do přírody. Město mi zůstalo za zády a já rázně kráčel sice bez cíle, ale odhodlaně. Šel jsem cestou necestou a tu náhle se kolem mě rozprostřela tma tmoucí. V první chvíli mi na mysli vytanula myšlenka, že se jedná o zatmění slunce. To však nebyla pravda. Pod nohami se mi nalézaly pražce a mě v tu chvíli došlo, že se nacházím v tunelu. Vykročil jsem po pražcích dále a jen tak si z plna hrdla zahoukal. K mému překvapení na mé zahoukání se ozvalo též zahoukání. Přede mnou se ozval charakteristický zvuk jedoucího vlaku. Pokus o rekord v běhu na sto metrů tunelem po pražcích kolejí asi byl překonán, ale stejně mi to nepomohlo.

 Zmocnil se mě pocit připlácnutého člověka na předku lokomotivy. Bylo to zvláštní pozorovat před sebou trať a ubíhající krajinu zároveň.

„Ha! Černý pasažér! Že na vás zavolám  průvodčího!“ Vykřikl  strojvedoucí vyklánějící se z okénka ven.

„Dobrý den, mohl byste mi, prosím vás,  zastavit? Nestojí se mi tu zrovna moc pohodlně.“ Řekl jsem mu.

„A nechtěl byste náhodou židli!?“

„Kdybyste jí měl po ruce.“

„Já vás roztrhnu! Kvůli vám jsem přejel zastávku!“

„Hm, to máte blbé. To nedostanete prémie, co? Měl byste se vrátit. Ti lidi co chtěli vystoupit a nastoupit budou asi trochu narušení.“

 Lokomotiva náhle zastavila a já po dopadu na koleje uslyšel křik strojvedoucího, který k mému překvapení vystoupil ven. Raději jsem se dal na rychlý útěk do lesa, kde se mi zdárně zdařilo zmizet.

  A tak pro mě nastala chůze po lese. K mému překvapení se v lese nacházelo dost nezvyklých věcí. Mou pozornost upoutala kamna. Vypadala slibně a já zrovna takové sháněl na svou chatu. Se zájmem jsem si je detailně prohlížel a náhle se stalo něco nečekaného. Kamna padla na mou hlavu a já pocítil, že mám kamna naražená na sobě. Po chvíli vrávorání se mi podařilo udržet rovnováhu a šel jsem dále. Chůze s kamny nebyla zrovna moc příjemná. Netrvalo dlouho a já potkal jakousi starší ženu na houbách.

„Pomooooc strašidlooooooo…“ Vykřikla ona žena a dala se na útěk.

„Halooo, to je omyl. To je vše náhoda.“ Křičel jsem za ní, ale ona utekla pryč.

Zanedlouho jsem narazil doslova do posezu, na kterém se nacházel hajný. Ten nějak ztratil rovnováhu a žuchl vedle mě na zem.

„Zdravím pane hajný. Koukám, že nemáte péro na klobouku.“ Řekl jsem mu, což asi nebylo moc vhodné, protože se hajný rozčílil. Utíkalo se mi dost blbě, ale po zakopnutí a skutálení se ze stráně ze mě kamna spadla. Já dopadl do čehosi, co připomínalo rybník. Plavat v něm ale  moc nešlo a já vylezl na břeh. Poté co jsem se prodral porostem ven, mi neuniklo, že oblečení není nasáklé vodou, ale něčím jiným. K nosu se mi začal linout smrad. Brzo mě bylo jasné, že takhle smrdí močůvka.

 Bylo pravé poledne a slunce pražilo ostošest, když já si všiml, že mě obklopuje bzučící mrak hmyzu. Ke stejnému názoru došli i lidé po mém vstoupení do ulic města. Nastalo nebývalé pozdvižení. Obchodní dům, kde jsem se chtěl ukrýt, byl náhle prázdný. Několik tramvají a autobusů se po mém nastoupení zastavilo a všichni i řidiči vzali nohy na ramena. Já také tak učinil. Odhazování šatů za běhu se mi dařilo, načež jsem naskočil oblečen na Adama na motorku a rozjel se ulicemi za brzkého kvílení policejních sirén.