Oživlý hřbitov

V tenhle pozdně listopadový podzimní den se po zpustlé cestě vinoucí se mezi majestátnými, časem pokroucenými duby, vydávám ke starému zapomenutému hřbitovu.

Po delší chůzi se náhle z křovin jakoby odnikud vynořila vysoká kamenná zeď. Jsem na místě.

Obcházím kolem dokola pátraje po nějaké skulince ve starém zdivu.

Lehce pochmurná atmosféra umocněná za léta přes sebe napadanými starými stromy způsobuje, že mne začíná lehounce mrazit.

Konečně !

Opřený kus starého stromu mi usnadní vstup do království mrtvých.

Chvíli váhám – mrazení poněkud zesílilo. Ale překonávám neznámý strach a oběma rukama se zachytávám nahoře za hranu zdi.

Od tohoto okamžiku mě začínají provázet drobné, skoro bych řekl zlomyslné nepříjemnosti. Má pravá ruka nahmátla cosi lepkavého a po bližším prozkoumání i smradlavého.

Od neznámého zvířátka …

No nic, nevadí, odstraním zbytky exkrementu ze zdi a očistím si ruku v mokré trávě. Druhý pokus, nové hovínko, zase to zatracené zvířátko…

Sám tomu nechci uvěřit, zvláště když po výstupu na zeď zjišťuji, že je kolem dokola celá zcela čistá a prostá všech nástrah.

 Ale což, je to za mnou.

Opíraje se o dlouhatánský klacek jako o hůl, abych trochu zmírnil pád z té výšky, seskakuji na trávu mezi náhrobky.

Ocitám se v jiném světě. Ve světě, který málokdo zná a málokdo chce za života blíže poznat.

Po smrti času dost. Jako bych to slyšel…

Na všechny stísněné pocity jsem rázem zapomněl. Ale ne nadlouho. Dostavilo se něco mnohem horšího…

Procházím se mezi náhrobky, z nichž některé jsou již vyvrácené a jiné popraskané. A skoro všechny hustě popsané cizím, neznámým, asi hebrejským písmem. Číst se to opravdu nedá.

A najednou si uvědomuji, že mi něco vadí. Ano, je to pocit. Hodně nepříjemný, tíživý, neznámý. Cítím na sobě pohled stovek cizích očí, které na mne svorně hledí.  Nepřátelsky. Jako na vetřelce.

To jsem na jiných hřbitovech nikdy nezažil.

Tenhle je, zdá se, zcela jiný. Tajemný. Hluboce tajemný.

Začínám cítit, skoro se mi chce říci VIDĚT zdejší obyvatele. Na hřbitov je tu nějak moc živo!

Jsou tu vesměs obyčejní lidé. Někteří jsou dobří, vlídní, ostatní váhaví, nerozhodní, trochu vyplašení.  A jsou mezi nimi i zlí, a ti bohužel celkem lehce přesvědčují ty ostatní o tom, že tu nemám co dělat. 

Ruším jejich po staletí budovanou vládu nad ostatními.

Krátce mi to připomnělo náš „šťastný“ svět živých. Ale nemám čas o tom přemýšlet.

Vliv zdejších mocných je na mne, jediného „živého“, velice, velice nepříjemný.

Masa lidí má moc. Moc mne zničit, zdeptat, zlikvidovat, uvalit do otroctví.

Sám se teď cítím jako nezodpovědný zvědavec a nevítaný návštěvník na cizím území. A oni jsou tak neodbytní. A začínají být útoční. Jak se mám bránit?

Vždyť já nejsem zlý, nepřišel jsem znesvěcovat a ničit posvátnou půdu jejich starodávného národa.

Je mi čím dál hůř.

Chci utíkat – ale kam? Ta zeď je tak strašně vysoká… A fyzických sil mám teď jako plamen svíčky ve větru.

Nechce se mi uvěřit, že opravdu nesním. Jsem přeci vzhůru! Žiju, a rád bych, aby to tak ještě pár desítek let zůstalo.

Najednou dostávám zvláštní nápad. Zkouším se soustředit.

Jde mi to.

 Přelaďuji svou mysl z té obyčejné, lidské, na uměleckou, duchovní.

Chvíli se nic neděje….

Teď ano. Cítím, že napětí povoluje.

Už to není tak nepříjemné.

A dochází mi i důvod té náhlé změny. Začínám  rozeznávat  několik nevýrazných postav, které ty ostatní výrazně převyšují. Jsou to praví obři. Nejen výškou, ale i moudrostí, jak jsem se zanedlouho přesvědčil.

Proto se zlý lid zklidnil. Přestal mne vnímat. Má moc jen na obyčejné lidi, neb jiného než běžného, po staletí stejného člověka s každodenními starostmi nepoznal.

O duchovní úroveň lidského bytí se nezajímá a snad ji ani nezná.

Obři se stávají výraznějšími. Je jich jenom pár, nenapadlo mne je spočítat.

Nepřipadá mi to vůbec důležité. Cítím je zkoumat mé pohnutky, které mne přivedly na dávné místo jejich odpočinku.

Snažím se udržet ve vyšším stavu mé mysli. Tuším, že teď je to rozhodující.

Obří postavy mne nyní soudí.

Obstojím, anebo mne vydají zpět zuřivému davu?

Ne, já se nedám. Mám svůj cíl. Nezapadnu zpátky mezi mrtvoly!

Jeden z obrů, připomínající vzdáleně mnicha, vycítil, že mne nezajímá kultura ani umělecká hodnota kamenického díla, jež se zde nachází v tak hojném počtu.

Přišel jsem poznat tajemné, skryté vědění jeho národa. Jsem učedník a hledám po světě to, co jsem poznal ale dosud většinou neuskutečnil.

Čte v mé mysli a je mi to spíše nepříjemné. Ten zvláštní neznámý pocit mi trochu vadí.

Kdysi cvičená myšlenková kázeň teď přináší své ovoce a starý muž to oceňuje. Potěšilo mne i to, že již není obrem – jsme stejně velcí.  To je velmi příjemné.

Sedíme spolu, teď už sami, na kusu plochého kamene. Možná je to náhrobek – co na tom záleží.

Atmosféra je velice přátelská, a náš rozhovor tak jiný, zajímavý, podnětný. Dostává se mi odpovědí na mnoho věcí, ve kterých jsem dosud neměl jasno.

A dostává se mi také mnoho otázek na ty mé, abych si na ně přišel sám.

Jen tak pro mne prý budou mít cenu.

Nevím, jak dlouho jsme si povídali. Čas se zastavil, jako by ani nebyl.

Už ale cítím únavu. Můj průvodce to vycítil a pokynul mi, abych už šel.

Ani nevím, jak jsem se dostal odtamtud. Byl jsem v takové zvláštní náladě.

I teď, když píšu tyto řádky, se mi zase vrátila a je mi moc a moc krásně.

Vím, že nejsem na světě sám…