NEČEKANÁ POMOC.

Libor Mareš seděl zadumaně nad novinami a jako tradičně pročítal rubriku o zaměstnání.

„Tak ti nevím Libore. Jestli se nestane zázrak, budou z nás bezdomovci.“ Řekla mu jeho matka sedící na druhé straně stolu.

„Neboj mami. Určitě si najdu nějakou práci, která bude finančně výhodná.“ Odvětil jí.

„Je tomu přesně měsíc, co nás tatínek opustil.“

„Uvidíš, že se na nás usměje štěstí. Zítra oběhnu pár adres kde nabízej práci a to by v tom byl čert, abych něco nenašel.“

„Aby jsi nedopadl, jako posledně.“

„Neboj dám si pozor. Za tu svojí motorku taky nějakých pár tisíc dostanu. Dneska zajedu do toho autobazaru za městem a rovnou jí tam nechám.“

„Máš jí jen pár měsíců, a tak jsi se na ní těšil. Táta by nebyl rád, že jí chceš prodat.“

„Já vím, že mi jí on kupoval, ale jsme na tom finančně špatně. Ty peníze z ní nám pomůžou překlenout tu dobu než přinesu první výplatu.“

Matka smutně pokývala hlavou a on odešel do pokoje ve kterém měl helmu a rukavice.

V předsíni si oblékl poté bundu a seběhl ze druhého patra na ulici. Před vchodem stála zaparkovaná jeho motorka.

„Tak dnes naposledy. Stejně bych časem neměl prachy na benzín a údržbu.“ Pomyslel si při nasazování helmy na hlavu. Když si navlékl rukavice chvíli na ní hleděl. Na motorku si již zvykl.

„No co budu jezdit autobusem, jako ostatní.“ Řekl si a nasedl. Nastartoval. Zadíval se do druhého patra, kde uviděl svou matku. Zamával jí, zatroubil a rozjel se ulicí.

 Nejkratším směrem jel ulicemi z města ven. Uvědomil si že asi stejnou trasou jel jeho otec autem. Poněkud se zachmuřil, neboť si uvědomil, že pojede po silnici, která se stala jeho otci osudná. Chvíli přemýšlel o jízdě po jiné silnici, ale uvědomil si že by si velmi zajel. A tak po vyjetí z města najel na onu silnici.

 Upřeně hleděl na prázdnou silnici před sebou. Ručička na tachometru ukazovala více než dovolovala cedule, kterou zahlédl u okraje silnice.

„No je to na delší dobu naposledy.“ Proběhlo mu hlavou. Po chvíli ale snížil rychlost. Přibližoval se ke křižovatce, na níž došlo k tragické nehodě jeho otce. Přejel zrakem celou křižovatku a  začal na něho padat smutek. Vzpomínka na to byla stále příliš živá a bolestná.

 Za sebou pojednou uslyšel zatroubení. To jej vytrhlo ze vzpomínek. Ve zpětném zrcátku spatřil modré auto. To ho poté předjelo. Bylo to na chlup stejné vozidlo, s nímž havaroval jeho otec. Ke svému překvapení uviděl za volantem  mávajícího otce.
„ To není přeci možné?“ Pomyslel si překvapeně. Automobil ho předjel. Užasl, poznávací značka vozidla se shodovala s autem jeho otce. Zadní odbočovací světla několikrát zablikala. Rozjel se rychle za autem. Vozidlo zrychlilo. Naprosto konsternován hleděl před sebe. Několikrát zatroubil a zablikal. Zadní světla automobilu také zablikala.

„Já se snad zbláznil.“ Řekl si a snažil se auto dohnat. Vzdálenost mezi ním a vozidlem ale zůstávala stejná. Nechápal to. Uběhlo několik minut a automobil zahnul na vedlejší  silnici. Učinil také tak. Silnice vedla k vrakovišti. Stačil ještě zahlédnout, jak auto do vrakoviště zajelo. Velkou rychlostí do něho také vjel. Všude se nacházely vraky aut.

 Po chvilce uviděl stát postavu svého otce u několika vraků.

„Táto!“ Vykřikl na něho a sundal si z hlavy helmu. Postava otce byla pryč. Rozeběhl se rychle k oněm vrakům. Otce nikde ale už nespatřil. Za to v jednom z vraků poznal automobil svého otce a to podle poznávací značky. Ustrnul a opatrně k vraku přistoupil. Nahlédl do něho. Nebyl to zrovna moc hezký pohled a při něm mu naskočila husí kůže. Do očí mu padl povytažený papírek vyčuhující zpoza stínidla nad předním sklem před sedačkou řidiče. Vytáhl jej. Byl to tiket sportky. Zahleděl se na něho. Jeho platnost vypršela minulou neděli. Uvědomil si, že jeho otec byl vášnivý sazkař, i když nic pořádného nevyhrál.

 Poněkud zmaten odjel po delší době z vrakoviště zpět do města. Stavil se hned v první pobočce SAZKY. Přistoupil k nástěnné tabulce, na níž byla vypsaná čísla posledních tahů. Oněmněl. Všech šest čísel na tiketu se shodovalo s napsanými čísly v prvním tahu, který byl minulou neděli. Vyvrávoral jako ve snách.

„Díky táto.“ Řekl a po nasednutí na motorku se nejkratší cestou rozjel domů.