Prázdniny s Hitchcockem

PROLOG

„Dobrý den, já jdu za Michalem Běhounkem…“

Sestra v kukani vůbec neregistrovala a dál si něco zapisovala. Po chvíli vzhlédla.

„Za kým?“ zeptala se nerudně.

„Za Michalem  Běhounkem,“ odpověděla znovu.

„Moment,“ zahuhlala a po chvíli dodala, „Pokoj dvě stě tři.“ Dál si jí nevšímala.

Prošla halou a hledala dané číslo. 164…187…196…, četla čísla na dveřích. Konečně našla to pravé. 203. Zastavila se, chvíli váhala, pak sebrala odvahu, tiše zaklepala a vstoupila. Pokoj byl celý bílý, téměř bez nábytku, jak už to v nemocnicích bývá. Stály tam čtyři postele. Nesměle se rozhlížela, až ho uviděla. Z očí jí nekontrolovatelně vyhrkly slzy a pokoj se jí před očima zamžil.

„Bože, to jsem nechtěla, to jsem opravdu nechtěla…,“ opakovala téměř neslyšně sotva pohybujíce rty.

*****

1.den

„Tak kde to vázne?“

„Já tu blbou svíčku nemůžu najít!“

„Hledej, šmudlo!“

„Hele, nevykašleme se na to? Já z toho mám takovej blbej pocit…“

„Snad se nám tady někdo nebojí….,“ Beatles i se zapálenou svíčkou, kterou konečně našel, se pomalu přiblížil k Jitce zezadu, „Hůůůů!“ udělal na ni jeden ze svých ksichtů. Pak se začal chechtat.

„Ty debile, viš, jak sem se lekla?!“ vykřikla  Jitka a rozmáchla se po Beatlesovi.

„Ale no tak, děti moje, snad byste se neprali?“

„Zhasněte už! Musíme začít přesně ve dvanáct, což je za deset minut, tak si pohněte!“

„Ááááá!“ zapištěla Lenka.

„Kriste pane, co je zase?!“

„Já za to nemůžu, Jára mě polechtal!“ ospravedlňovala se Lenka.

 „Klid! Klid, dámo, ať naše seance může začít!“ komentoval to Beatles a zase se začal chechtat.

„Hele, Bíťo, jestli se furt takhle budeš chlámat, tak to můžem rovnou zabalit!“ zpražil ho Fredy.

„Neračte se urazit, velký pane Senzitivní, ale já jsem právě napomínal jednu mladou neposednou dámu!“

Lenka se uchichtla.

„Vidíte to?!“ podíval se rozhořčeně na Fredyho, pak znovu na Lenku, „Dámo, berte to trochu vážně!“

„Již se to nebude opakovat, drahý příteli, patří vám můj vřelý dík za to, že jste mě usměrnil do patřičných mezí…,“ omluvila se vážně Lenka.

„Vy ste blbci!“ na to Jára  a zase se všichni začali smát.

„Hele, tak chcete jít do toho nebo ne?!“ zeptal se Fredy.

„Sím, sím, ano, pane učiteli!“ vykřikoval Bíťa.

„Božínku! Co sem si to pozval do chalupy za tlupu?!“ zalomil rukama Fredy.

„My už budeme hodní…“

Jitka poslouchala jejich škádlení. Jí teda moc do smíchu nebylo.

Někdo zhasl. Fredy. Místnost se okamžitě potopila do tmy. Jediné okno bylo zatažené tlustými závěsy. Jen plamen svíčky kreslil po stěnách a obličejích roztodivné stíny.  To Fredy tvrdil, že v místnosti musí být naprostá tma, jinak to nemá cenu. Přečetl pár knížek o duchaření a už si myslí, že spolkl všechnu moudrost světa, pomyslela si Jitka. Byl to vlastně jeho nápad. A všichni se samozřejmě nadšeně přidali. Najednou dostala vztek. Na Fredyho, na všechny. Že jim je jedno, že ona nesnáší podobný akce. Měla chuť někoho praštit.

„Tak jo, je za minutu dvanáct, tak můžeme začít,“ přerušil její úvahy hlas Fredyho, který v záři plamene upřeně hleděl na hodinky.

Pak se rozhlédl po ostatních: „Teď se všichni posaďte ke stolu a rukama se spojte. Takhle.“ Všichni ho poslechli.

Zničehonic někdo kopl do stolu. Jitka ztuhla.

„Ho, hó! Nechte toho, je-li vám život milý!“ ozval se vzápětí skřípavý hlas.

„Bíťo!“ uchechtla se Lenka.

Beatles se zasmál. Jitce hlasitě tlouklo srdce. Přiopilost z ní čím dál víc vyprchávala a ona se začínala bát. Něco jinýho je si při flašce povídat všelijaký duchařský historky než opravdu vyvolávat. Slyšela o tom spoustu ne zrovna pozitivních věcí. Věřila na duchy a bála se jich. Nervózně polkla. Beatles ji svými vtipy nijak neuklidňoval. Měla sto chutí toho nechat, vykašlat se na to. Jo, to Lenka, ta je ve svým živlu! Seděla naproti ní. Tvářila se soustředěně. Měla vztek i na ni. Že je v pohodě a dokáže vtipkovat. A na Beatles taky. Pořád se usmíval. Ten si ze všeho dělá jenom srandu.

„Tak, a teď se musíme domluvit, koho budeme vyvolávat…“

„Já sem pro Hitlera! Potřeboval bych, aby mi osvětlil pár věcí…,“ ozval se Bíťa.

„To je blbá sranda!“ dala se slyšet Jitka.

„Taky to nebyla sranda, moje drahá,“ zaculil se na ni Beatles.

„Dej pokoj s Hitlerem! Co takhle Hitchcocka? Toho mám  rád,“ ozval se Fredy.

„To je dobrej nápad!“ přidal se hned Jára.

„Já bych radši někoho jinýho…, Hitchcock je mi celkem ukradenej…,“ byla proti Lenka.

„Já taky nechci vyvolávat zrovna Hitchcocka,“ souhlasila s ní  Jitka.

„Tak to uděláme demokraticky. Kdo je pro Hitchcocka?“ hlasoval Fredy.

Bylo to tři ku dvěma. Hitchcock vyhrál.

„No jasně! Chlapi zase jednou drželi při sobě, co?!“ odfrkla si Jitka. Výsledek hlasování ji rozhodně nepotěšil.

„To víš, drahá, chlapi sou prostě lepší…Ať žije demokracie!“ reagoval Bíťa.

„Tsss! To určitě! Víme svoje!“ zasmála se Lenka a mrkla na Jitku. To ji trochu povzbudilo.

„O.K. Tak deme na to. Teď se soustřeďte.“

Nastalo ticho. To vzápětí přerušil Fredyho hlas: „Duchu režiséra Alfreda Hitchcocka, vyvoláváme tě… Jsi-li tady, dej nám znamení. “

Ticho. Nic se nedělo.

„Musíte na něho myslet, tím mu dodáme energii, co potřebuje!“

Jitka  nechtěla myslet na nějakýho Hitchcocka. Nechtěla a stejně na něj proti své vůli myslela.

„Duchu slavného režiséra Alfreda Hitchcocka, jsi-li tady, dej nám znamení!“

Jitce přeběhl mráz po zádech. Naskočila jí husí kůže. Zavřela oči a pak je zase pomalu otevřela. Obličeje kolem stolu působily pokřiveně, děsivě, jako neživé masky. Představila si sama sebe, jak asi ona teď vypadá a raději se soustředila na plamen svíčky, jediné světlo v místnosti.

„Duchu slavného režiséra Alfreda Hitchcocka, jsi-li tady, dej nám znamení!“ Fredyho hlas jí připadal strašidelný.

Bylo ticho, jen na zdi tikaly nástěnné hodiny.

Najednou se ozvalo zaskřípění, těžké závěsy se vzduly a do místnosti vnikl mrazivý vzduch.  Plamen svíčky zablikotal, chvíli vzdoroval a vzápětí zhasl. Ocitli se v naprosté tmě, jen otevřeným oknem občas prosvítal sníh zvenku. Jitka ztuhla, nebyla schopná pohybu, ani zvuku. I dýchání jí dělalo problém. Srdce jí hlasitě tlouklo, tak hlasitě, až myslela, že to musí všichni slyšet. 

„Pane bože!“ zašeptal někdo. Možná Jára. Nebo Lenka.

Nastal pohyb. Jitka zmražená strachem se ani nehnula. Měla pocit, že omdlí. Někdo konečně rozsvítil. Všichni zírali na okno otevřené dokořán. Pak k němu přiskočil Fredy a zavřel ho.

„To není možný! Dyť to okno bylo zavřený. Na tuty! Sama sem ho zavírala!“ hlesla Jitka, když byla schopná promluvit.

„No jasně!“ ušklíbl se na ni Beatles, „A já mám zítra narozky!“

„Přísahám, že jo! Fakt sem ho zavírala…“

 „Takže nám chceš tvrdit, že nás osobně navštívil duch nebožtíka Hitchcocka, aby si z nás trošku vystřelil?!“ ušklíbl se Jára, i když ne zrovna sebejistě.

„Nic netvrdim! Jenom říkám, že to okno sem asi před půl hodinou zavírala!“

Nikdo neodpověděl. Každý přemýšlel o tom, co se to vlastně stalo.

„Du pro flašku, potřebuju se trochu vzpamatovat,“ ozval se po chvíli Beatles.

Za chvíli se vrátil i se slivovicí a všichni se pořádně napili.

„Jó, přesně to sem potřeboval!“ utřel si rty Beatles.

„Co si o tom myslíte?“ zeptala se Lenka.

Všichni věděli, co má na mysli.

„Já právě nevím, co si o tom mám myslet…,“ pronesl zamyšleně Beatles.

„Pro mě je to záhada!“ řekl Jára.

Jitka mlčela. Nevěděla, co to mělo znamenat. Ale CO mohlo otevřít zavřený okno?! Co…? Byla si stoprocentně jistá, že ho zavírala. Asi před půl hodinou z něho vylívala zbytek kafe. A pak to okno zavřela. Že by ho pak někdo otevřel? To se jí ale nezdálo. Očima přejela po ostatních. Pak si nervózně vzala cigaretu a zapálila si. Trochu se jí  klepaly ruce.

„Lenko, pudeš se mnou na záchod?“ podívala se na ni prosebně, když dokouřila.

Lenka jenom přikývla.

„Hele, co si o tom myslíš?“ zeptala se jí Jitka, když osaměly.

„Já fakt nevim. Každopádně to bylo divný, to určitě!“

„Mně to přišlo děsivý…Já se bojim…,“ přiznala se.

„Neboj se! I kdyby to byl duch, tak nám neublíží. Stejně nejspíš jenom nebylo pořádně zavřený to okno,“ uklidňovala ji Lenka.

„Ne, to okno bylo stoprocentně zavřený! Fakt, Lenko! Tohle vím jistojistě, jako že tady stojim! Aspoň já sem ho zavírala!“ bránila se Jitka.

„Třeba ho pak ještě někdo otevřel a nedovřel,“

„Třeba jo…“

Když se vrátily do kuchyně, slivovice už značně ubylo. Jára se chopil kytary a Jitka se pomalu uklidňovala, i když na tu příhodu zapomenout nemohla. V tom nejlepším se ozvalo zabušení na dveře. Jára přestal hrát.

„Hitchcock už jde!“ zašeptal jakoby vystrašeně Beatles a poulil při tom oči.

Lenku rozesmál. Ale tu rozesměje skoro všechno. Jitka se mimoděk otřásla.

Znovu někdo zabušil.

„Kdo tam?!“ zvolal Fredy.

„Ženská,“ ozval se za dveřmi tenký hlas, „A chlupatá!“

„Chlupatou, chlupatou, tu já mám nejradši…!“ začal zpívat Beatles.

„Bahi!“ zvolala šťastně Lenka a oči se jí rozzářily.

„Vítám vás, tlupo! A omlouvám se za zpoždění!“ zahlaholil Bahi, když mu Fredy odemkl.

„Já už sem si myslel, že ses na nás vykašlal!“ řekl Jára.

„Vykašlat se na vás?! Kde žiješ? Jenom mi ujel vlak, to je všechno…,“ odpověděl Bahi a usmál se na Lenku. Ta mu úsměv oplatila.

„To sem přesně čekal. Známe svoje lidi!“ ušklíbl se Fredy.

„Tak co ste tady dělali? O co jsem přišel?“ oči mu sklouzly na zbytek slivovice, „Samozřejmě kromě chlastání!“

„Čoveče, tomu nebudeš věřit – vyvolávali sme duchy!“ a Bíťa mu začal líčit celou příhodu. Ostatní mu jeden přes druhýho skákali do řeči.

„Hmmm. To je ňáký divný…,“ komentoval to, když Beatles skončil, „Ale Hitchcockovi je to celkem podobný. On byl takovej žertéř. Třeba když k němu přišla nějaká návštěva, poslal je pro něco do ledničky a tam měl lidskou hlavu! Umělou samozřejmě, ale vypadala jako živá a ty hosty z toho málem ranila mrtvice!“

„Kecáš!“ nevěřil Jára.

„To je fakt, já sem to taky slyšela!“ zastala se Bahiho Lenka, „Já sem říkala hned, že Hitchcocka nebudeme vyvolávat, Hitchcock byl tak trochu praštěnej, ale chlapi né a tady to maj!“

Pak se ještě dohadovali, hráli na kytaru a dopili zbytek slivovice. Byly už tři hodiny, když se Lenka rozhodla jít spát. Jitka to přijala s povděkem, byla už hodně ospalá, ale jít spát sama nechtěla, bála se.

„Tak jo, panstvo, my dem spát a vy byste to už taky měli zabalit, v sedm vás budim na rozcvičku!“

„No jasně!Ty zrovna!“ zasmál se Bíťa. 

„Aby ses ještě nedivil!“ ušklíbla se Lenka.

Jitce se už zavíraly oči.

„Tak dobrou noc.“

„Dobrou!“ řekl nejistě Bahi. Vypadal ustaraně.

„Co je?“ zeptala se ho Lenka.

„Nic, co by bylo?“ usmál se Bahi.

„Tak asi nic,“ odpověděla Lenka a odešla i s Jitkou do ložnice. Lenka se začala hrabat ve svým báglu a Jitka se unaveně sesula na manželskou postel.

„Mně se chce tak spát…,“ zamumlala.

Lenka ji neslyšela. Dál něco hledala v batohu. „Sakra, kde to je…“

Jitka se těžce zvedla z postele. Přitom trochu odkryla peřinu a oči jí padly na předmět, který předtím nebyl vidět.

Lenčino radostné: „Tady to je!“ zaniklo v jejím vyděšeném výkřiku.

Lenka sebou polekaně cukla.

„Co je?“ zeptala se a přešla k Jitce.  

Na posteli to taky uviděla. Ležel tam mrtvý pták.

*****

Jitka seděla Bíťovi na klíně a upřeně hleděla do stolu. Jako by tam chtěla vyčíst, co to má všechno znamenat, co se to tady vlastně děje.

„Bože, to je jako z ňákýho hororu…,“ ozval se Jára.

Všichni byli zamlklí.

„Neměli sme to dělat, neměli sme nikoho vyvolávat,“ řekla přiškrceným hlasem Jitka.

„Mrtvej pták, to je jako vystřižený z toho jeho filmu Ptáci, jako jeho vizitka,“ uvažoval Fredy.

„Tohle je fakt divný. Zavání to…těžko říct čím, ale smrdí to pěkně!“ snažil se vtipkovat Beatles. Neúspěšně.

Bahi a Lenka mlčeli.

„Teď stejně nic nevyřešíme. Jsou čtyři hodiny, měli bysme jít spát,“ řekl Fredy.

„Ale do té postele nevlezu! Ani omylem!“ nechala se slyšet Jitka a při té představě se otřásla odporem..

„Však neboj, budete spát s náma, tam je místa dost…,“ uklidnil ji Fredy.

„Tak já budu spát na manželské, mezi váma dvouma, jo?“ podívala se na Bíťu a na Járu.

„Taková pocta! To asi ani neusnu,“ mrkl Beatles.

„Jasně!“ usmál se na Jitku Jára.

„A co ty?“ podíval se na Lenku Fredy.

„Nevim… Kdo z vás dvou mě ubytuje?“ zeptala se a podíval se na Fredyho a potom na Bahiho.

„Klidně můžeš spát se mnou, jestli chceš,“ řekl nedbale Bahi, než stačil Fredy odpovědět.

„Tak jo,“ usmála se na něj Lenka, „Ale musíš být hodnej!“

„Já jinej být ani neumim…!“.  

*****

2.den

„Ty vole, tak tos přehnal!“ Jára byl naštvanej.

„Já vim, ale prostě sem neodolal… teď toho taky lituju, neměl sem to dělat…,“ omlouval se Bahi.

Fredy byl zamyšlenej. „Ne že bych ti to schvaloval, to teda ne, ale nejvíc mě teda sere, že nám to říkáš až teď!“

„To je teda pravda! Aspoň nám jsi to mohl říct!“ přidal se Jára.

„No jo, to sem mohl. Ale chtěl sem si z vás vystřelit… myslel sem si bůhvíjaká to nebude sranda… Taky sem už byl trošku opilej, sem se totiž cestou sem stavil v hospodě…“

Jára se pořád tvářil nakvašeně a ani Fredy nebyl zrovna nadšenej. Šklebil se pěkně kysele. „Hele, takovýhle fórky si nech příště od cesty, jo?! Mám chuť ti něco zlomit…!“ řekl Fredy, ale bylo na něm vidět, že to nemyslí úplně vážně.

„Já vim, sem vůl. Fakt sorry, kluci…Ňák sem si to představoval úplně jinak…“

„Ale pravda je, že mě to napadlo, žes to byl ty, protože kdo jinej…!“ řekl Fredy.

„No přece velký duch nesmrtelnýho Hitchcocka!“ zaskřehotal Bíťa.

Kluci se rozesmáli a napětí trochu opadlo.

„Stalo se, co nařvem. Na jednu stranu to byla sranda… Jitka byla bílá jak stěna!“ vzpomínal Beatles.

„To teda jo. A navíc sem vám ji dostal do postele, nebo ne?“ ušklíbl se Bahi.

„A ty Lenku, co?“ Beatles mu ušklíbnutí oplatil.

„Jasně! To byl taky účel!“

„A užil sis to aspoň?“

„No jéje! Sem skoro nezamhouřil oka!“

„Nedala pokoj, jo?“

„Její dotěrnost neznala mezí! Byla hrozně nadržená!“

Kluci se zasmáli.

„A co ty? Snad se nám chlapec nezamiloval?!“

„Když člověk spí s někým v jedné posteli, neznamená to ještě, že je do něho zamilovanej. Užít si a zamilovat se – to je sakra rozdíl! Děláš, jak kdybys to nevěděl!“ žduchl do něj Bahi a mrkl na něho. V duchu si vzpomněl na předchozí noc.

Bíťa se jen ušklíbl a žduchnutí mu přátelsky oplatil.

„Hmm, všichni sme rádi, že sis užil, ale to nic nemění na tom, že to s tím ptákem od tebe fakt bylo hnusný,“ stál si za svým Jára.

 „Hele, Járo, já vim. Ale když sem šel lesem k chalupě, tak najednou co nevidim! Mrtvej pták. A hned sem si řek: ´To by se mohlo hodit! Vyvolávaj Hitchcocka, proč to ještě nespestřit… tak sem ho vzal… Teď je mi to líto,bylo to moc drsný…aspoň pro Jitku určitě…“

„Myslim si, že bys jim to měl říct…!“

„To nejde! By mě ukamenovaly! Járo, to fakt neudělám! Řekni jim ty o tom vyvolávání!“

„Hele, to byla společná akce, tak nevim, proč bych to měl říkat zrovna já!“

„Nechte toho… Ale že se nám to povedlo! To s tím oknem bylo dokonalý! Fakt kdybych nevěděl, žes to udělal ty, tak se asi budu bát!“ zasmál se Bíťa a mrkl na Bahiho, „asi ti odteď budu říkat pane Hitchcocku!“

„To jo!“ souhlasil Fredy, „Jitka to málem nerozchodila! To je hroznej strašpytel! Se pak bála jít i na záchod!“

„Jo, super bylo, jak vítr sfoukl tu svíčku! Bylo to fakt přesvědčivý!“ přidal se i Jára a chvíli o tom debatovali a smáli se. 

„Takže jim to vůbec neřeknem? A budeme dělat jako že nic?“ zeptal se pak Jára.

„Já myslim, že to tak bude nejlepší. Kdyžtak jim to řekneme až pozdějc. Teď už to bude v pohodě a ony na to určo zapomenou…,“ vyjádřil svůj názor Fredy.

„Doufám, že i Jitka…,“ komentoval to Bahi.

„Ale to s tim ptákem fakt přehnals!“

*****

„Cha, chá! Piješ!“ radovala se Lenka, když Bíťovi vyhodila figurku.

„To je toho!“ zakoktal Bíťa už ve značně podroušeném stavu a hodil do sebe dalšího panáka. Hráli Člověče, nezlob se a Beatlesovi nepřálo moc štěstí. Jára k tomu hrál na kytaru a všichni se dobře bavili.

„Tý jo, tak teď to bylo těsný!“ ulevilo se Fredymu, když se Bíťova figurka postavila těsně  před jeho.

„Však počkej příště!“ vyhrožoval Bíťa.

„Jó! Sem v domečku!“ zaradoval se Bahi.

„Moc se neraduj! Dyť víš, co se říká – neštěstí ve hře, štěstí v lásce!“

„Prosim tě! To si pro uklidnění vymyslel nějakej zkrachovalec, kterej neměl štěstí ani v jednom!“

„Kdo chce polívku?“ zavolala z kuchyně Jitka.

„Já!“

„Já!“

„Tak poďte, už je to hotový.“

Sedli si ke stolu a najedli se.

„Hm, dobrá! Jako od maminky!“ pochválil ji Jára.

Jitka se na něj usmála.

„Tak, a co teď budeme dělat?“ zeptala se Lenka.

“Nevim, co vy, ale já se du vychcat,“ oznámil Beatles a odkráčel.

Fredy jen zakroutil hlavou: „ten Beatles je neskutečnej…!“

Lenka začala umývat nádobí.

„Do hajzlu!“ ozvalo se najednou z koupelny, „Tak to už je vážně moc!“

„Co je?“ divil se Fredy. Něco v Beatlesově hlasu ho znervóznilo.

„Poďte sem! Dělejte!“ zařval svou odpověď.

Nechápavě se po sobě podívali a pak se vydali za Bíťou do koupelny. Ten tam stál nad vanou a díval se do ní. Bylo v ní něco červenýho. Něco, co silně připomínalo krev.

„Pane bože!“ vydechla Lenka.

„Co to do prdele je?!“ zeptal se Fredy.

„Vypadá to jako krev…,“ odpověděl Jára.

„To přece nemůže být krev! Co by tady dělala?!“ řekl Bahi.

„A co tady dělal ten mrtvej pták?! V naší posteli – to náhodou nevíš?!“ vyjela na něho Jitka. Bahi jen sklopil oči a zase se upřeně zadíval do vany. Stáli tam a zírali na to. Pak to Jitka nevydržela, vzala sprchu a spláchla to.

„Tohle už mě fakt nebaví!“ zabručel Jára cestou z koupelny a střelil pohledem po Bahim, „Tohle už je fakt moc!“

„Hele, nevypadnem někam? Třeba někam na pivo?“

Všichni byli pro…

*****

„To bylo jak v tom jeho filmu, v tom Psychu…“

„Tohle JE Psycho! Tohle je normální ukázkový psycho!“

„Mně se to přestává líbit…!“

„Ty děláš, jako kdyby se ti to někdy líbilo!“

„Ježišmarja! Tak sem to vubec nemyslel!“

„Co když sme toho ducha vyvolali? Já vim, že to zní šíleně, ale všechno tomu nasvědčuje…! Co když sme ho měli i odvolat? Dyť ste přece slyšeli o takovejch případech, nebo ne?“

„Ale to je přece blbost! Duchové neexistujou!“

„Jo?! Tak jak mi teda vysvětlíš, co se to vlastně děje??! Nejdřív to okno, pak ten pták a teď ta krev!“

„Já nevim, do prdele!“

„To, že to neviš, ještě neznamená, že na mě budeš sprostej!“

„Kurva!“

Seděli tam u piva a probírali předchozí události. Tu se k nim přiblížil nějaký místní štamgast: „Slečny, nezahrály byste si s náma fotbálek?“

Lenka se podívala na Bahiho. „Proč ne?“ řekla pak a už se zvedala.

„Super!“ zakřenil se ten kluk.

Jitce se moc nechtělo, i když jinak fotbálek hrála ráda. Teď na něj ale neměla náladu. Lenka se na ni zadívala. Jitka vstala a všichni tři odešli. Kluci osaměli.

„Bahi, do prdele! To je zase tvoje dílo?!“ vyjel Jára hned, jak se holky vzdálily.

„Ježiš ne! Už se mě na to ptal Fredy. Řeklo se dost, nebo ne?!“

„Tak kdo to sakra udělal?!“

„Jak to mám, do prdele, vědět?! Já vim, že s tim ptákem sem to přehnal, ale tohle už přestává bejt sranda! Já sem to rozhodně nebyl!“

„A kdo teda?!“

„Dyť řikám, že nevim! Snad si nemyslíš, že kecám?!“

U stolu nastalo ticho.

„To snad ne, kluci!“

 „Já ti věřim, chlape. Ale nechápu to ani za mák…,“ zastal se ho Beatles.

„Začíná to bejt fakt divný…“

V tom se všichni čtyři shodovali.

„Kurva! To byl blbej nápad! Neměli sme s tim vůbec začínat…“

„No, a kdo to vymyslel?!“

„Hele, nech toho! Všichni ste souhlasili, nebo snad ne?!“

„Vyserte se už na to, stejně nemá smysl řešit to! Radši vymyslete, co dnes budem dělat?...“ zeptal se Beatles a podíval se na hodinky. Bylo půl deváté.

*****

Do hajzlu! Tohle se mi vůbec nelíbí! Byl to debilní nápad. Měli sme se na to vysrat, dokud byl čas! Ze začátku to byla sranda. Jasně, postrašíme holky, pohodička. Ten pták už byl moc,  to sem fakt posral. Sem debil! A ta krev? Nebo co to bylo… Kdo to, do prdele, udělal?! Ti kreténi si snad myslej´, že sem to byl já! Proč bych to proboha, dělal?! Takovej debil teda nejsem! Ten pták mi bohatě stačil, už toho lituju… Hitchcock… ´budem vyvolávat Hitchcocka, mistra hororů, ať se holky pořádně bojí…!´ Jasně. Ale já na žádný zasraný duchy nevěřím! Neexistují! Nejsou!! Hitchcock… Dyť to okno sem otevřel já, žádnej debilní duch!! Ale co ta krev?! Ach bože, to byl zase jednou kreténskej nápad! Fredy. Ten to vymyslel. Zkoumavě se na něho dívám. Všiml si toho a já  uhýbám očima. Pak zase hledím na Járu. Ten si určitě myslí, že tu krev mám na svědomí já! Stává se ze mě paranoidní magor… Ale kriste pane, to mám věřit, že sme fakticky vyvolali toho psychopata Hitchcocka?!

*****

„Do prdele, proč tu chalupu máte tak daleko?! Tady snad nejsou ani lišky!“ zachrčel Bíťa. Šli lesem po úzké pěšině, drželi se za ruce a Fredy, který šel první, svítil baterkou.

„Když si vzpomenu na to, jak sme byli nadšení z toho, že je to taková samota, někde v lesích… Jak sme se těšili na ten božský klid! Teď to nechápu!“ ušklíbl se Bíťa.

„Copak tady není klid?“

„Hlavně je  tady tma jak v pytli!“ ozval se Bahi. Šel předposlední.

„To teda jo!“ odfrkl Bíťa a odplivl si.

„Hele, Beatlesi! Vzpomeň si laskavě, kdo si chtěl mermomocí dát ještě jedno pivo a kdo říkal, že bysme už měli jít!“ zavolal zepředu Fredy.

Beatles něco sprostýho zabručel a ztichl. Necítil se dobře.

„Fredy, jak je to ještě daleko?“ zeptala se Jitka.

„Těžko říct…Asi kilák.“

„Ach jo! Taková prdel světa!“

„Ty vole, proč sme jenom v té hospodě ztvrdli tak dlouho!“ zabručel Jára.

„Jak dlouho už vůbec jdeme?!“

„Po tom nepátrej!“

„A hlavně nepřepínej, že jo!“

„Kdyby aspoň nebyla taková zima!“

Lenka nic neříkala. Šla třetí, mezi Jitkou a Járou. Držela se jich pevně za ruku a mlčela. Soustředila se jenom na jejich ruce a ničeho jinýho si nevšímala. Mlčeli. Byla naprostá tma, jen Fredyho baterka vydávala slabý kužel světla. Les kolem cesty v něm vypadal hrozivě a nepřátelsky. Bylo ticho, až na jejich kroky, občasné křupnutí prasklé větve a šelestění větru. Občas si někdo odkašlal.

„Nezazpíváme si?“ zeptala se Jitka, která už to ticho nemohla vydržet. Snažila se nedívat kolem sebe, jen na Fredyho, který šel před ní, ale moc se jí to nedařilo. Začala zpívat. Postupně se k ní všichni přidávali a hned se jim šlo líp.

„Aůůůůůůůůůůůůů!“ protnul najednou jejich zpěv děsivý zvuk.

Všichni rázem přestali. Jitka vyjekla. Cukavě se zastavili a instinktivně se nakupili k sobě.

„Aůůůůůůůůůůů!“ ozvalo se zas, snad ještě děsivěji a zlověstněji.

Fredy rejdil kuželem světla kolem sebe. Nikde nic, jen stromy a děsivé stíny.

„Panebože, co to je?“ zašeptal Jára v nastalém tichu.  

To je jako v Blair witch, pomyslela se Jitka. Při té představě k sobě pevně přitiskla rty, aby se jí nerozjektaly zuby. Bála se jako snad nikdy.Kdybych tady byla sama, zblázním se…

 „Jitko, ty mi tu ruku rozmačkáš!“ snažil se Fredy vyprostit ruku, kterou mu křečovitě svírala. Jitka sevření trochu povolila. Byla strachy bez sebe. I Lenka si uvědomila, že Járovu ruku mačká přespříliš. Zhluboka se nadechla a přitiskla se k ostatním ještě těsněji. Bahi se na ni podíval. Měl chuť ji obejmout, ale nemohl, protože držel Beatlese a Járu.

Zase se to ozvalo.

„Není to vlk? Zní to jako vytí.“

„Tady vlci nejsou. Divoký prasata jo, ale vlci ne. Fakt nevím, ale každopádně už sme skoro u chalupy.“

Pořád šeptali. Báli se nahlas promluvit. Stáli tam, naslouchali děsivému vytí a nebyli schopni se rozhodnout, co dál. Měli chuť odtamtud zmizet hodně daleko, co nejdál, a přitom se neodhodlali k jedinému kroku.

„Poďte, radši odtud vypadnem!“ navrhl konečně Fredy, „Už je to jenom kousek…“

Všichni souhlasili. Lepší než tam stát a čekat bůhví na co… Šli rychle, klopýtali a zakopávali si navzájem o nohy, jenom aby už konečně byli v bezpečí chalupy. Konečně k ní dorazili. Fredy nervózně hledal klíče.

„Do hajzlu, kde sou?!“ nemohl je najít.

„Konečně!“ oddechl si stejně jako všichni.

Správný klíček trefil až napotřetí a třesoucími prsty, které se ze všech sil snažil ovládnout, ho zasunul do zámku. Rychle za sebou zabouchli dveře a zamkli a rozsvítili. Napjatě poslouchali. Slyšeli to pořád, ty hrůzné zvuky, i když slaběji.

„Možná to je nějaký raněný zvíře…,“ navrhl Bahi.

„To je možný… Že by to byl vážně vlk?“ přemýšlel spíš pro sebe Fredy.

„Nepůjdem se tam podívat?“

„No, já nevim, jestli je to dobrej nápad…“

„Kluci, nikam nechoďte!“

Po několikaminutové debatě a výměně názorů se nakonec kluci vyzbrojili baterkou a klacky, párkrát si lokli na kuráž slivovice, kterou si vzali pro jistotu s sebou, a za neustálého vytí vyrazili i přes protesty obou holek. Ty osaměly.

„Lenko, já se o ně bojim…,“ hlesla Jitka a lokla si ferneta, který tady zůstal. Podala flašku Lence. „A myslíš, že já ne?“ řekla a bezděky myslela na Bahiho.

„Neměly jsme je pouštět!“

Bylo ticho, jen hodiny na zdi tikaly. Zaposlouchaly se. Vytí se znovu slabě ozvalo. Jitce po zádech přeběhl mráz. Znovu si lokla.

„Neměly jsme je pouštět…,“ opakovala.

*****

„Do prdele, Fredy, sviť pořádně!“

„A jak podle tebe svítím, sakra?!“  vyjel Fredy. Byl nervózní. Všichni tři byli. Šli v hloučku, v rukách drželi klacky připravené k případné obraně a Fredy bloudil po okolním lese baterkou. Nechápal, proč vůbec tuhle cestu podnikli, zvlášť když se děje to, co se děje. Měli zůstat v chalupě. Kurva!

Byla tma jak v hrobě, jen slabý paprsek světla nepatrně osvětloval okolí. Les v této přízračné záři vypadal strašidelně. Bylo ticho, které občas přerušilo zavytí. Báli se. Všichni tři se báli a mermomocí se snažili nedávat to najevo.

Zavytí se teď ozvalo velmi blízko. Bíťa se rozhlédl snažíce se proniknout tou černou tmou, kterou od nich odděloval jen kužel světla. 

„Tady někde už to musí bejt!“ Co, to neřekl.

Fredy bloudil kolem dokola baterkou. Nikde nic, jen stromy a stíny, které vrhaly. Ušli dalších pár metrů. Bylo ticho. Zastavili se a poslouchali. Znovu kousek popošli směrem, ze kterého to slyšeli naposled. Vytí se stále  neozývalo.

„Sakra!“

Ticho jakoby houstlo. Bylo strašidelnější a hrůznější než vytí předtím. Téměř hmatatelné. Bezradně tam stáli a nevěděli, co teď. Jára uchopil svůj klacek pevněji a stiskl rty. Fredy kolem sebe kroužil baterkou. Najednou se ozvalo zakňučení. Fredy okamžitě zamířil světlo tím směrem a oni konečně uviděli původce všech těch hrůzných zvuků. Asi dva metry od jednoho stromu, na konci nataženého provazu, se vzpínal pes, vyděšeně na ně hledící ozářenýma očima. Couvl ke stromu a třásl se. Kluci tam strnule stáli a zírali na něho jako na zjevení.

„Ty vole!“ přerušil ticho Bahi.

Pes mlčel a nespouštěl z nich oči. Byl to kokršpaněl, celý černý.

„Kterej hajzl ho tady mohl přivázat?!“ neveřil Beatles.

„To teda netušim, ale musela to bejt pěkná svině!“

„Podívejte, jak se třese, chudák! Bůhví jak dlouho už tady je!“

„Co s ním budeme dělat?“

„Asi ho odvážem, ne?“

„A co když kouše?“ zeptal se nejistě Jára.

„To si nemyslim,“ odpověděl Beatles a zkoumavě si kokra prohlížel, „Noo, hooodnej kluk! Neboj se mě, já ti nic neudělám!“ konejšil ho a pomalu se přibližoval. Nátahl k němu ruku: „Klid, chlape, my sme kamarádi!“ Pes ucukl a couvl. Beatles se k němu zase přiblížil: „Neboj se, brácho…,“ pomalu k němu natahoval ruku, až se ho dotkl a pohladil ho. 

*****

Někdo zabušil na dveře.

„Holky, otevřete!“ ozval se Fredyho hlas, „Něco jsme vám přinesli!“

„No konečně!“ oddychla si ulehčeně Lenka.

Jitka vyskočila a šla jim odemknout. Dveře se otevřely a dovnitř vtrhli kluci. A pes.

Holky na něj udiveně hleděly. „Co je to za psa?“ zeptala se Jitka.

„Hrozný pes Baskerwillský, který tak strašně vyl!“ zakoulel Beatles očima a jal se jim vykládat, za jakých podmínek ho našli.

„Ty někteří lidi sou ale svině!“ zamračila se Lenka, „Takovej pěknej pes! Kterej bastard to mohl udělat? To je fakt neskutečný!“

Sklonila se ke kokrovi a začala ho hladit: „Chudáčku malej! Ty seš ale krásnej… No neboj, my ti nic neuděláme!“ Vtom si všimla něčeho bílého za jeho obojkem. Vypadalo to jako kousek papíru.

„Ukaž, co to tady máš,“ zamumlala si pro sebe a vytáhla to.

„Podívejte, co měl za obojkem!“ ukázala ostatním, co našla.

„Co to je? Toho sem si vůbec nevšiml!“ zvědavě se k Lence nakláněl Beatles.

„Asi nějakej vzkaz,“ Lenka papír rozložila. Na něm bylo něco napsané hůlkovým písmem. Lenka to přečetla nahlas: „Ahoj, jmenuji se Lucifer a hledám nového pána.“    

*****

3.den    

Seděli u stolu v kuchyni, kouřili cigára a zamyšleně hleděli na nový přírustek. Zrovna chlemtal zbytek polívky.

„Ale stejně je to hodně divný jméno… Lucifer!“

„To teda jo… Nepřejmenujeme ho?“

„Dyť na to jméno slyší. Lucifere!“ zavolal na něj Fredy. Kokr okamžitě přestal žrát a podíval se na něho.

Vidíš?“

„No jo, já vim. Ale je to pěkně hnusný jméno. Lucifer! To je jako by přišel z pekla…“

„Prosim tě, nech toho!“

Chvíli mlčeli.

„Ale rychle si na nás zvykl, co? Bůhví, jak se vůbec předtím měl! Třeba ho týrali…,“ prohlížela si ho soucitně Lenka.

„By mě zajímalo, kdo ho tam takhle mohl nechat!“

„Někdo se ho prostě potřeboval zbavit. Ale tohle je fakt hajzlárna!“

Lucifer dojedl a s vrtícím ocasem přišel za nimi ke stolu. Lenka ho pohladila: „Co s ním budeme dělat?“

„Jo, to nevim… To se nějak vyřeší!“ 

„Snad,“ řekla Lenka a šla něco kuchtit. Jitka vstala a šla do koupelny, Jára se chopil kytary a Fredy s Bíťou začali hrát šachy. Bahi chvíli sledoval jejich hru, potom se zadíval na Lenku.

Pěkná holka, pomyslel si, fakt pěkná. Proč já to s ní vlastně ještě nezkusil? Znovu si vzpomněl na první noc.

Jeho myšlenky přerušila Lenka: „Hele, víte, co sem si právě uvědomila? Že skoro vůbec nefotíme!“

„To je pravda,“ zabručel Fredy, „Ty šmejde!“ zvolal, když Beatles táhnul a vzal mu střelce, „Sakra, já sem debil! No počkej, to ti nedaruju!“

Beatles se zasmál: „Nezapomeň, s kým hraješ, můj milý! I sám velký Gasparov se mi vyhýbá širokým obloukem!“

„Ha, ha, ha! Ty seš zase vtipnej!“ zašklebil se Fredy. Zíral na šachovnici a spekuloval, co teď.

Lenka jenom zakroutila hlavou. Šachy ji nikdy nebavily, možná kvůli tomu, že je skoro vždycky prohrála. Nebyla žádnej stratég.

„A taky bysme se měli vyfotit s Luciferem. Bahi, nechceš skočit pro foťák?“ upřela na něj svý modrý oči. Bahi se usmál a přikývl.

„Je v naší ložnici na nočním stolku!“

Bahi se zvedl a šel k jejich ložnici. Vzal za kliku a chtěl vejít. Nešlo to. Zalomcoval s ní, ale efekt byl stejný.

„Je to možný, tohle…!“ zabručel  a vrátil se do kuchyně: „Je zamčeno,“ oznámil.

„Co je zamčený?“ nechápala Lenka.

„No dveře od vaší ložnice.“

„To je blbost,“ zavrčel Fredy, aniž vzhlédl od hry. Jeho bílé řady značně prořídly, „Klíče sou schovaný.“

„Prostě je zamčeno, nebo je to zaseklý, co já vim!“

„To je fakt blbost…,“ zakroutila hlavou Lenka a šla do ložnice. Bahi ji následoval. Lenka sáhla na kliku a otevřela. Mrskla pohledem po Bahim a vzala ze stolku foťák.

„To není možný…!“

„Tak co, bylo to zamčený?“ zeptal se Fredy, když se vrátili do kuchyně. Lenka se podívala na Bahiho a zamávala na Fredyho foťákem.

„To fakt nechápu!“ kroutil hlavou Bahi, „Ty dveře fakt nešly otevřít!“

„Asi je z druhé strany držel Hitchcock! Hua hua!“ zaskřehotal Bíťa.

Bahi mlčel. Nebylo mu zrovna do smíchu.

*****

„Neviděli ste někdo mýho mobila?“ zeptal se Bahi.

„Já ti tvůj mobil nehlídám,“ zabručel Jára.

„Ne,“

Nikdo o jeho mobilu nevěděl.

„To sem blázen,“ mumlal a zíral na poličku, „Dyť sem si ho stoprocentně nechával tady…! Nebo ne?“

„Hele, prozvoňte mě někdo!“

„Ty se naotravuješ!“ protáhl Fredy a neochotně vytáhl mobil, „Hm, tak už to zvoní!“ řekl po chvíli. Bahiho vyzváněcí melodie však slyšet nebyla.

„Bůhví, kdes ho nechal!“

„Fredy, puč mi mobila, já ho du hledat!“

Fredy mu podal svůj mobil. „Hodně štěstí!“

„Jo, dík…“

Po nějaké době hledání a prozvánění konečně uslyšel slabě hrát svou notoricky známou melodii. Vycházela ze skříně. Ze zamčené skříně. Vypnul vyzvánění na Fredyho mobilu a odemkl skříň. Na dně ležel jeho mobil. Nevěřícně na něj hleděl. Absolutně to nechápal. Tady si ze mě někdo šeredně střílí, pomyslel si. Fakt děsně vtipný! Kreténi!

Vzal mobil. Na displeji mu kromě nepřijatého hovoru blikala dopisní obálka. Přišla mu esemeska. Byly dvě. První byla od mámy, obvyklý kecy. Na druhou Bahi vytřeštil oči. Byla poslaná ze zablokovaného čísla. Myslel si, že se mu to jenom zdá. Zavřel oči, protřel si je a zase je otevřel. Zpráva však nezmizela. Znovu četl stejná slova:

My friend! Enjoy oneself? I do – and very well! Your Alfred

„Tak co, našels ho?“

Bahi sebou trhl a prudce se otočil. Ve dveřích stála Lenka.

„Co je ti?“ zeptala se ho starostlivě, když viděla jeho bledý a vyděšený obličej.

„Pojď se na něco podívat,“ řekl chraptivě Bahi. Oči mu svítily jako v horečce, „Řekni mi, kterej hnusák to mohl udělat?!“

Bahi jí podal mobil. Zakryl si obličej rukama a začal si ho masírovat. Rozbolela ho hlava.

„Bahi, a na co sem se měla podívat?“ zeptala se po chvíli Lenka. Nechtěla ho rušit.

„No na tu esemesku,“ unaveně odpověděl.

„Na jakou?“

Bahi se na ni podíval a vzal jí mobil. Horečně hledal zprávu od „Alfreda“. Nebyla tam.

„Tys to vymazala!“ udeřil na Lenku.

„Co sem vymazala?? Já sem nic nevymazala!“ bránila se.

„Dyť tady byla! Nezmáčklas něco třeba omylem?“

„Ne… Co tam bylo?“

„Přišla mi zpráva,“ nadechl se a pokračoval, „Můj příteli! Bavíš se dobře? Já jo, a velmi dobře! Tvůj Alfred! Přesně takhle zněla.“   

Lenka na něj vyděšeně zírala.

„A jakto, že tam teda není?“

„Já nevim! Nechápu to!“ najednou byl hrozně unavenej.

„Bahi, třeba se ti to jenom zdálo. Kdo by ti to psal?“

Hitchcock, pomyslel si Bahi a přejel si rukou po čele.

„A proč by ti to psal?“ pokračovala Lenka, „A hlavně kam by ta zpráva zmizela?… Seš přetaženej…“

„Možná… Já nevim,“ opakoval Bahi, „Já už ničemu nerozumim… Panebože, Lenko!“ Bylo mu do pláče. Popošel k Lence a obejmul ji. Zdráhavě jeho objetí opětovala.

*****

To sou teda prázdniny za všechny prachy! Fakt nevim, co si o tom mám myslet. Už mě to začíná srát! Že by si ze mě nějakej debil střílel?! Určitě! Jak jinak by to mohlo být?! Asi odtud zítra vypadnu, začíná mi to tady silně lízt na mozek, ničemu už nerozumím, nic nechápu, nevím, co si mám o tom všem myslet. I ten pes mě sere. Lucifer! Ta esemeska…to je snad nejdivnější… Jakto, že tam nebyla?! Že by ju Lenka vymazala? To se mi nechce věřit! Copak sem měl vážně vidiny?! Asi už opravdu začínám magořit! Hned zítra odjedu, ať si kdo chce, co che, říká! Seru tady na všechno!

Dívám se na Lenku. Dnes mi pomohla… Je fakt skvělá! Nikomu to neřekla. Jenom by mě měli za debila. A třeba debil vážně sem! Stejně jak s těma dveřma! Dal bych ruku do ohně za to, že byly zamčený! Do prdele, co se to tady děje?! Jakoby to tady bylo prokletý! Jako by mě chtěl někdo zničit… Ne, to ne, to je silný slovo… ale začínám si připadatr jako blázen… Tvůj Alfred… To mám fakt věřit, že sme vyvolali ňákýho kreténskýho Hitchcocka?! Dy’t to je blbost, naprostá blbost!! Nevím, nerozumím tomu… Hraju tady nějakou stupidní hru, chlastám, a myšlenkama sem úplně někde jinde. Občas na sobě ucítím něčí pohled. Usměju se na Lenku, která mě pozoruje. Asi je ze mě celá vyplesklá. Mám ji rád. Asi jo… Možná ji někam pozvu, doma. Až se trochu vzpamatuju. Zejtra jedu pryč a hotovo. Tady se mi to vůbec nelíbí!

*****

Bahi si mocně přihnul slivovice. Flaška už byla skoro prázdná. Ale to nevadilo, protože jí tady byly značné zásoby. Podíval se z okna. Ten den bylo hnusně. Vítr rval ze stromů poslední zbytečky listí a divoce kymácel větvemi, jakoby někomu mával na rozloučenou. Déšť bubnoval do oken a všechno za sklem bylo rozplizlé mokrými cákanci lijáku. Venku už se stmívalo – daly se jen tušit předměty, ze kterých nebylo vidět víc než černé obrysy. Zavrtěl znechuceně hlavou a šel i s flaškou do vedlejšího pokoje, kde hráli ostatní nějakou hru, něco na způsob pána prstenů. Předtím hrál chvíli s něma. Teď už se mu ale ke hře nechtělo vrátit. Tyhle hry ho nikdy dvakrát nebavily. Přisedl k nim na gauč a znovu si dal pořádný lok.

„No já bych šel určitě do hospody!“ povídal zrovna Beatles.

„No jasně! O tom vůbec nepochybuju!“ ušklíbla se Lenka.

„Jo, šel bych do hospody a tam bych si dal panáka!“ trval si na svým Bíťa, chopil se vodky, která stála na stole a zhluboka se napil. Zanedlouho už všichni byli trochu pod parou a zábava se rozjížděla. Vodka byla prázdná.

„Hej, doneste někdo další flašku!“

Nikomu se pro ni nechtělo.

„Tak si losnem, kdo pude!“ napadlo Jitku.

„Sirky, kdo má sirky?“

Sirky se našly a Jitka se chopila organizování.

„Takže, jedna sirka bude krátká, zbytek dlouhý. Kdo si vytáhne tu krátkou, tak pude a hotovo!“ pronesla a pustila se do připravování.

„Tak, kdo chce začít? Tak třeba Bahi!“ řekla, když už to měla připravený a nabídla Bahimu. Ten dlouze přemýšlel, pak tahal. Vytáhl krátkou. Nevěřícně na ni zíral.

„Takže deš ty!“ zasmála se Jitka a hodila zbytek sirek do kamen.

„To snad není možný! Já mám teda smůlu!“ zablekotal. Jazyk už mu moc nesloužil. Těžce vstal ze svého místa a šel do komory pro slivovici. Otevřel dveře. První, co uviděl, byla nehybná černá silueta postavy rýsující se proti oknu. Byla oblečená do širokého baloňáku a na hlavě měla klobouk. Strnul. Chvíli se nemohl ani hnout. Oči nespouštěl z té postavy. Jeho ruka zašátrala po vypínači a zmáčkla ho. Světlo se však nerozsvítilo. To už Bahiho nervy otupené alkoholem nevydržely, vyběhl ven a prudce za sebou třískl dveřmi. Před dveřmi do obýváku, kde všichni byli, se zastavil a vyděšeně se ohlídl zpět.

Co se to tady, kurva, děje?! Pomyslel si zoufale. Chtělo se mu brečet. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Bál se. Hrozně se bál. Co když jim to řekne, oni tam půjdou a nikdo tam nebude?! Co když to bude jako s tou esemeskou, která tam nejdřív byla a pak nebyla?! Co když se ze mě fakt stává magor…?! Honilo se mu hlavou. Nevěděl, co dělat. Nevěděl, co si o všem má myslet. Byl na dně. Zítra jedu dom, ať se děje, co se děje! Kdyby mi teď ještě něco jelo, tak jedu a seru na všechno! Já chci pryč!!! Byl fakt zoufalej. Vešel.

„Kde seš tak dlouho, vole?“

„A kde máš flašku?“

Bahi byl bílej jako stěna.

„Co je s tebou?“

„Nic. Sem tu slivku nenašel,“ snažil se o normální hlas, Poďte tam někdo se mnou.“

„To snad není pravda!“ vyvrátil oči Beatles.

Holky v pokoji naštěstí nebyly, to by si Bahi připadal ještě trapněji.

Chvíli se dohadovali, kdo pro slivovici skočí. Nikomu se nechtělo.

„Tak já teda du,“ uvolil se nakonec Bíťa, „A jestli bude tam, kde si myslim, že bude, tak si mě nepřej!“

Vstal a šel do komory, Bahi se ploužil v jeho patách. Beatles otevřel dveře do komory, rozsvítil a podíval se na zem, kde stála flaška slivovice, pak na Bahiho.

„Chlape, už prosim tě nechlastej!“ ušklíbl se, vzal flašku a odešel. Bahi tam zůstal stát. Po postavě ani památky. Bahi zavřel oči, zhluboka se nadechl a šel za Bíťou.

Asi se ze mě fakt stává debil…pomyslel si.

*****

„Tak tohle bylo vážně drsný!“

„Je podělanej až za ušima!“ zasmála se přiopile Lenka.

„To teda jo! Ale na druhou stranu – kdo by nebyl?“

„Taky sme to připravily náramně dobře! Sme šikovný holky!“

„No bodejť! Byl to dobrej nápad. Ale tak tak sme to stihly! Bylo to fakt riskantní…“

„Kdo neriskuje, nic nemá! Ale máš pravdu, to bylo o fous! Hlavně přišroubovat tu žárovku!“

„No i zdekovat ten věšák nebyla žádná sranda…!“

„Ale hlavně že se nám to povedlo!“ znovu se ušklíbla Lenka, „I to s tou esemeskou. Naštěstí vymazat to bylo bez problémů. Naprosto mi důvěřoval, chudák…“

„Ten už musí bejt zralej na psychinu! Nejdřív ty dveře, pak ta zpráva od Alfréda,“ při pronesení toho jména na Lenku spiklenecky mrkla a uchechtla se, „A teď pan Alfréd osobně – to by bylo moc i na ledasjaký odvážlivce!“

„To jo… Stačí mu to. I když si to zaslouží, a ne, že ne! Hajzl!“ řekla pomstychtivě a zároveň smutně Lenka. Vzpomínka ji ještě pálila.

„Ty ho máš ještě furt ráda, co?“

Mlčela. „Ne!“ řekla stroze, ale věděla, že to není pravda. Vždyť ho milovala!

Jitka si ji zpytavě prohlížela.

„Vyser se na něho! Pomstila ses mu, dobrý! A teď si najdi ňákýho pořádnýho a slušnýho kluka. Bahi ti zato nestojí!“

Lenka vzpomínala, jak šla s Jitkou na procházku, aby v klidu pokecaly. Jak si pak vzpomněla, že nechala cigára v chalupě, a tak se pro ně vrátila. Jak tam stála jako opařená. Nemohla uvěřit tomu, co právě vyslechla. Nevěděla, co má dělat. Tak poníženě a potupeně se snad nikdy necítila. Zničil její důvěru, úplně pošlapal její lásku! Hajzl!! Tak naštvaná snad nikdy nebyla. Chtělo se jí brečet vzteky i ponížením! Bylo to pro ni hrozný zklamání. Věřila mu! Byla do něho zamilovaná!! A on?! Vykládá těm debilům o jejich noci! A ještě takový kraviny, takový lži!!! Tak prý nadržená! A ona si myslela… Nekontrolovaně jí vytryskly slzy. Užít si a zamilovat se – to je sakra rozdíl! Zněla jí pořád v uších jeho slova. Myslela, že omdlí. Měl ji jenom jako hračku, vůbec nic k ní necítí a navíc ji ještě tupí před kamarádama! Ten hajzl!!! Měla sto chutí vrazit dovnitř a všem naliskat, zejména mu. Plivnout mu do ksichtu, říct pravdu! Ta minulá noc jí připadala krásná. Až doteď. Teď se nenáviděla a ho nenáviděla ještě víc. Nejenom že z ní udělal nějakou šlapku, pomluvil ji a vyděsil k smrti! On to na ně zahrál, s pomocí těch čtyř kreténů, a teď ji navíc špiní! Lomcoval s ní vztek, až se jí chtělo brečet. Pomalu se ovládla. ´Ty hajzle! Ty zkurvenej hajzle!´ pomyslela si, ´Ještě uvidíme!´ V hlavě jí pořád zněla jeho slova…

Naštvaná byla na všechny, pro ten jejich debilní nápad, pro to, že tohle není sranda a je to ubohý a vhodný tak pro dvanáctiletý puberťáky. Ale budiž, to by ještě unesla, i když jí to nepřipadalo směšný, ani co by se za nehet vešlo. Ale Bahi… Takovou ránu pod pás snad ještě nezažila! ´Za to mi zaplatí!´ pomyslela si. Pomstí se mu…

Potichu odešla. Opatrně se vytratila a vyšla z chalupy. Jitka už jí rázovala naproti.

„No to je dost! Cos tam tak dlouho sakra dělala??“ divila se.

Lenka chvíli nebyla schopná mluvit: „Ta svině! Hnusnej parchant!“ vydala ze sebe nakonec a rozbrečela se.

„Co je?? Co ti kdo udělal?“ zhrozila se Jitka.

„Co mi kdo udělal?!“ Lence se po tváři koulely slzy, „Pro toho hajzla neznamenám vůbec nic a ještě mě před ostatníma pomlouvá! Všechno to na nás nahráli! Vyvolávání, to s tím oknem, s ptákem, všechno!“ a vyklopila jí celý rozhovor, kterého se stala nechtěně svědkem…

*****

Ve tři hodiny ráno už byli všichni slušně pod parou. Nejvíc Bahi. Ležel rozvalený na posteli v ložnici holek a hlasitě chrápal.

„Teda, ten se slil jak zákon káže! Ani boty si nevyzul,“ zablekotal Fredy, když ho viděl, sám na tom nebyl o moc líp, a odpotácel si lehnout do své postele, kde už zařezával Beatles a Jitka. Lenka s Járou šli spát za chvíli po něm a v domě se rozlehl klid, až na občasné zachrápání spáčů.

Bahi ve vedlejším pokoji se převalil na bok a spal dál. Pootevřené dveře do ložnice se se skřípotem otevřely a dovnitř vstoupila temná postava v klobouku vraženém hluboce do čela a v baloňáku s vyhrnutým límcem. Ve dveřích se zastavila. Něco spadlo na zem, ale Bahi se neprobudil. Postava se o krok přiblížila k spícímu. Nahlas zakašlala. Bahi nereagoval. Baloňák se opět přiblížil, až stál těsně nad Bahim. Natáhl ruku a dotkl se ho. Bahi něco zamumlal. Postava z něj jedním prudkým pohybem odhodila peřinu. Bahi se zavrtěl a konečně otevřel oči. Ve tmě zasvítilo jeho bělmo.

Zíral na postavu nad sebou. Do tváře jí nebylo vidět. Vytřeštil oči.

„Ne, ne…!“ zamumlal a oči pevně zavřel, doufaje, že postava zmizí. Když je znovu otevřel, stále nad sebou viděl klobouk a vyhrnutý límec.

„To se mi jenom zdá, to není skutečnost!“ zase zamumlal. Začaly mu drkotat zuby.

Postava trochu couvla a zasyčela. Znělo to trochu jako smích. Smích zmije. Bahi to zřetelně slyšel. Najednou si uvědomil, že to není noční můra. Dostal šílený strach. Po těle mu vyskočila husina a divoce se mu roztlouklo srdce. Vyskočil z postele.

„Pane bože, ježiši!“ šeptal. Zuby mu nahlas drkotaly.

Postava se k němu znovu začala blížit. Bahi se divoce rozhlédl kolem sebe. Přímo za sebou měl okno. Bez váhání ho začal otevírat. Postava ztuhla.

„Bahi,“ zašeptala.

Ten zaječel a skočil.