Píseň,co plula po vodě

O vršky jinanů vítr bujný se opírá,

v jezeru mezi nimi leknínů pár,

chlapec mladý z břehu svůj zrak stále v jeden z nich ubírá

a jako kouzlem ostatní od něj plují v dál.

 

A lotos nádherný květ svůj otvírá.

 

Co všechno neděje se kouzlem těch vodních vln

a chlapec kdesi v lese od břehu teď odpoutává člun,

k lotosu namířen je kýl lodi, co směr udává,

od vody v jasu světla odráží se zář modravá.

 

Opar, jež z vody povstal, rozlétl se po okolí,

mládenec, kter je za vesly, pluje, pluje, nepovolí.

V děvče krásné, hnědovlasé proměnil se květ růžový,

rozběhlo se po hladině v místa, kde pluje člun bukový.

 

Hladina se ani nehla pod kroky těch ladných nohou,

chlapec z loďky vystupuje, touha drží ho nad vodou,

na okamžik vytratil se čas, co trápí jejich bytí,

na věčnost jsou jejich city, věčné i to jejich žítí.

 

Do náruče vzal ji svojí, slůvka milá šeptal tiše

a v tu chvíli všude kolem byl jen cinkot listů slyšet.

Copak asi budou si přát, hvězda malá k zemi padá,

snad aby jako ona jeho, měl i on ji stejně tak rád.

 

V objetí se stále drží, venku už se rozednívá,

čas ku předu zas se pohnul, nádherná noc odeznívá,

jezero se zlehka čeří, déšť stříbrný na vodu padá

kéž hladina se neproboří, kéž láska jejich neuvadá.

---