MEZI RODIČI A DĚTMI

Mezi rodiči a dětmi

Celý můj příběh začal asi tak před patnácti lety. Abych řekl pravdu, tak si na to ani moc nepamatuji. Ale vím určitě, že mě v pěti letech opustil můj otec. Ten parchant nechal mě a moji matku napospas osudu. Je docela možné, že to všechno, co se potom stalo,je trochu i jeho vinou. Rozhodně to ale na něj nechci svádět.

Tenkrát jsem to ani nějak nechápal. Až pak ve škole to bylo horší. Je pravda, když se říká, že děti dokážou být dost upřímné. Myslím si ale, že stejně tak upřímné dokážou být i učitelky na základní škole. Tu školu, kam sem chodil, jsem nenáviděl. Nikdy asi nezapomenu na to, jak na mě v šatně některé děti pokřikovaly a říkaly mi parchante. Když to slyšely učitelky, tak se jen smály, jakou radost ze mě ostatní děti mají. Ty úči se na mě povozily až do konce devítky. Na druhou stranu jsem tam potkal i několik dobrých přátel, které mám velice rád až dodnes. Vždycky mě totiž s nimi něco spojovalo, také neměli jednoho z rodičů.

Až do mých patnácti let jsme společně s matkou v klidu žili v našem útulném domečku. Nikdo mě tam neomezoval, měl jsem tam svého pejsana Jindru, bylo to tam super. O prázdninách jsem na měsíc odjel jako praktikant na skautský tábor. Každý rok, co jsem takhle odjížděl, jsem měl špatný pocit, že svoji matku nechávám samotnou. Z tábora jsem ji stále psal dlouhé dopisy a vždy jsem od ní očekával dopis, z kterého jsem se snažil vyčíst, jestli je v pohodě, jakou měla náladu, když ho psala…. Ale tenhle rok to bylo jinak. Nedostával jsem jich hory jako předtím, za celý tábor jsem dostal všehovšudy tři. Tři krátké dopisy o ničem. Vysvětloval jsem si to tím, že má mamča nejspíš moc práce. Pak jsem se z tábora vrátil.

Hned na nádraží mě čekalo zvláštní překvapení. S cigaretou v puse mi ta žena oznámila, že mého psa nešťastnou náhodou přejelo auto. Nechtěl jsem věřit ani tomu, co se stalo s mým pejsanem, ale ani tomu, že má matka, která má potíže s dýcháním, drží v puse tu smradlavou cigaretu. Přitom nikdy předtím nekouřila. Po cestě domů z nádraží mi ještě navíc bylo sděleno, že u nás bydlí její nový přítel se dvěma syny.

Takové překvapení jsem nečekal. To, co mě u nás na dvorku “přivítalo”, mě naprosto odrovnalo. Dokonce pak splnilo i hrůzné představy, které jsem v ten okamžik měl. Přítel té ženy vypadal jako hospodská troska. Ta dvě individua, která stála vedle něho, mi zprvu připomínala dvě opice, které se pod vlivem špatného ošetřovatele naučily nevyndat cigáro z huby. Alespoň mi bylo jasné, kde se ta žena naučila hulit.

Po jednom měsíci společné domácnosti jsem věděl, že v tom domě žít nechci. Ale kam jsem mohl jit? Zatnul jsem ale zuby a rozhodl jsem se tam vydržet za každou cenu, alespoň do konce střední. Kdo by mě jinak živil. Tedy, kdo by mi dával peníze, které jsem si musel odpracovat. Na rozdíl od těch blbečků. Ti si mohli flákat, nic nedělat a ještě je za to chválili. Taky jsem zjistil, že pejsana nepřejelo auto jen náhodou. Sousedka mi řekla, že viděla, jak ho můj nový otec nahnal pod kola kamiónu. Byl napitý a prý z toho měl velkou srandu.

Začal jsem přemýšlet o tom, jestli ještě existuje nějaká spravedlnost. Nevěděl jsem co dělat. Zpočátku jsem nemohl uvěřit tomu, že se někdo dokáže během jednoho měsíce takhle změnit. Co tu ženu vedlo k tomu, že si našla toho pitomce? Vždyť ji dodnes kazí život, do práce nechodí, neboť se prý musí starat o zahradu. Ona sama vydělává na celou rodinu. Na mě teda už ne. Nejspíš ji tehdy muselo něco očarovat.

Mám pocit, že poprvé od svého narození mám v poslední době štěstí. Podařilo se mi zdárně dostudovat. Našel jsem si skvělou práci, kde jsem dostal malý služební byt a ještě k tomu mi firma platí dálkové studium na vysoké škole. Svoji rádoby rodinku jsem přestal vídat. Před dvěma dyn se však ta žene u mě doma se slzami v očích stavila. Chtěla, abych se vrátil k ní domů, že prý toho opilce vyžene a že vše bude jako předtím. Krásná představa, ale mami, ty si mi trochu převrátila život a teď už v něm není místo pro tebe, promiň mi to. Asi chtěla, abych měl výčitky svědomí. Přiznávám se, že je trochu mam, ale i přesto nechci nic vracet zpět.