Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNÁLEDÍ
Autor
fungus2
Luděk Kovář se rozmrzele po ránu díval ven, kde uviděl pod rozsvíceným pouličním osvětlením padat hustý déšť. Zároveň pohlédl na teploměr za oknem. Ten ukazoval několik stupňů pod nulou. „Zatraceně. To je zase bláznivý počasí. Je zima a leje!“ Řekl si zadíval se zachmuřeně na ulici. Zdálo se mu, že se v pouličním osvětlení ulice leskne. Zcela bez nálady, beze spěchu sešel několik pater domu. Chvíli hleděl přes prosklené venkovní dveře. Po odemknutí roztáhl deštník a vykročil na dlaždičky. Hned mu podklouzla noha. „Hrome! Vono to je namrzlý!“ Proběhlo mu hlavou po zavrávorání. Udržel rovnováhu a vkročil na první schod. Do deštníku mu začal bubnovat zmrzlý déšť. Ve stejný okamžik mu ujela levá noha. Ve zlomku vteřiny se skácel. Pokusil se v pádu zachytit zábradlí. To se mu ale nepodařilo. Dopad na schody byl velmi tvrdý. Vzápětí pocítil, že po zádech sjíždí v těch místech, po kterých sjíždějí na chodník kočárky. Připadal si jako na tobogánu. Dojel až na chodník pod schody. Chvíli bezvládně ležel, přičemž hleděl na okna domu. V několika se svítilo. Dopadající déšť jej přinutil k pohybu. „Pane Kovář, to jste vy?“ Ozvalo se náhle ze schodiště. A on uviděl na opačné straně schodů u zábradlí podivně zkroucenou postavu. Podle hlasu usoudil, že se jedná o sousedku Kláru Malou. „Ano, to jsem já.“ Odvětil a sotva se vztyčil, podjely mu nohy. A opět ležel na chodníku. „Mohl byste mi, prosím vás, pomoc? Já se nemohu pohnout.“ Ozvala se opět paní Malá. „Počkejte. Pokusím se k vám dostat.“ Řekl a po čtyřech s rozevřeným deštníkem lezl k okraji schodiště. „Vydržte, za chvíli budu u vás.“ „Pozor, abyste nespadl dolu.“ „Už jsem jednou spadnul.“ Zachytil se zábradlí a pozvolna se sunul při něm k ní. „Už jsem u vás. Ale budete se muset přestat držet.“ Sdělil jí. „To ale spadnu.“ Namítla. „Já vás chytnu, nebojte.“ „A kdo chytne vás?“ „Podejte mi jednu ruku.“ „Já se jednou neudržím.“ „Takhle vám ale nepomůžu.“ Pomalu se přestala držet levou rukou a podala mu jí. On jí podal svou pravou ruku. Oba se poté drželi za ruce. „To se tu takhle chcete držet za ruce?“ Zeptala se po chvíli. „No to ne. Ale musíte se pustit taky tou druhou a chytit se rychle o tyčku níže.“ „A proč ne o tyčku výše?“ „Sakra udělejte to, co jsem vám řekl nebo tady oba ještě přimrzneme!“ Paní Malá tak učinila. Neudržel jí a ani sám neudržel svoji levou ruku na zábradlí. Na schodišti se ozval dvojitý křik. V leže na ní sjel přes chodník až na ulici. „Jééééé…zastavtéé …!“ Rozkřikla se poté, co oba na úplně zledovatělé ulici jeli z kopce. „Je to úplně zledovatělý…“ Vykřikl. Hned na to oba narazili do stojícího auta. Alarm automobilu se rozezvučel na plno. „Co to tam vyvadíte!“ Rozkřikl se muž v jednom ze vchodů. Byl to majitel auta. Pak se ozvala spousta nadávek. Muži podjely nohy a po dopadnutí na zmrzlé schody se držel za kotník. „Vytáhněte mě!“ Křičela z pod auta, zatímco on si nahmatal bouli na čele a tušil, že nebude snadné sebe a sousedku dostat zpět do domu. |