Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRossiho barevnej svět
Autor
Zilla
Opět něco delšího...
Rossiho barevnej svět
V Longarone, 9. října 1963
Tak a je to tady. Věděl jsem, že to jednou přijde, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude tak brzo. Pane bože, dyť jsem ještě mladej! Já nechci umřít!!! Nevím, co mám dělat. Bojím se cokoli – jít ven, zůstat tady, dokonce i pohnout se! Ale je to jasný znamení a nedá se tomu uniknout. Nikdo neunikne…Ach bože!!!
Teď jsem si uvědomil, jaký píšu strašný zmatky. Musím začít znova, od začátku. Takhle to nikdo nepochopí a já tohle přece píšu pro druhý… Ale jsem tak rozrušenej…!
Toto píšu proto, abyste se všichni, koho to zajímá, dozvěděli (zvlášť ty, mami), co mě potkalo, a jelikož vím, že umřu, píšu toto svědectví. Přísahám na svou hlavu, že všechno, co napíšu, bude pravda a nic než pravda. Maminko, netruchli po mně. Měl jsem tě a mám tě moc rád. Brácho, můžeš si vzít mou sbírku známek, kterous dycky tak chtěl, i když ses ke mně kolikrát choval fakt hnusně. Odpouštím ti…
Začalo to jedno obyčejný ráno, který můj život neobyčejně změnilo, aniž jsem to chtěl, aniž se mě kdokoli ptal, aniž jsem o to stál… Pamatuju si to, jakoby to bylo včera. Bylo to, přesně si to pamatuju, úterý 11.6.1962, a já se chystal jako každej jinej den do školy. Bylo mi 14 let. To ráno bylo úplně normální. I já jsem byl normální… Aspoň do té doby, než jsem uviděl bráchu. Prostě jsem otevřel oči a on zrovna stál v pokoji a uvazoval si před zrcadlem kravatu. A já jsem to uviděl, úplně jasně jsem to viděl. Brácha měl kolem hlavy takový divný světlo, který jakoby vycházelo z něho samýho. Jako kdyby svatozář, až na to, že to světlo mělo červenou až růžovou barvu. Ale hlavně bylo červený. Protřel jsem si oči, myslel jsem si, že jsem se ještě pořádně neprobudil. To světlo tam ale bylo furt. A fakticky vycházelo z mýho bráchy!
„Co čumíš?!“ zavrčel brácha, když si v zrcadle všiml, jak na něho vejrám.
„Ty to nevidíš?“ zeptal jsem se nejistě.
„A co jako?“
„No to červený světlo, co máš kolem hlavy!“
„Jaký červený světlo? Co to meleš?“ nechápal brácha, „Ty seš fakt magor!“ řekl, dovázal si kravatu, naposled se zálibně prohlídl a odešel do kuchyně.
Pomalu jsem vstal a šel do koupelny. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Že bych byl nemocnej? Třeba mám horečku, přemejšlel jsem, a to světlo byla jenom halucinace... ale cítil jsem se naprosto zdravej. Když jsem míjel zrcadlo, mrkl jsem se do něj. A uviděl to zas! I ze mě vyzařovalo světlo! Zůstal jsem tam stát s otevřenou pusou a zíral jsem sám na sebe. Bylo převážně modrý, trochu řízlý růžovou. To už jsem se teda ale lekl. Co to, sakra, je?!, ptal jsem se sám sebe. Šel jsem rychle do kuchyně, kde byla máma. I ona měla kolem hlavy tu podivnou svatozář. A u ní to jako svatozář fakt vypadalo – mámina barva byla taková žlutá, nazlátlá. Dopadl jsem ztěžka na židli. Byl jsem z toho úplně vyřízenej.
„Rossi, co je ti?“ zeptala se mě starostlivě.
„Nevšímej si ho. Vidí nějaký světla!“ ozval se opovržlivě brácha a ušklíbl se.
„Jaký světla?“
„Ale žádný,“ vypravil jsem ze sebe namáhavě a přitom upřeně pozoroval ty aury. Nechtěl jsem mámu zbytečně děsit. Je strašně hodná a určitě by si z toho dělala hlavu. A stejně by mi to neuvěřila.
„Běž se umejt a přijď se nasnídat,“ usmála se na mě.
Po snídani jsem šel normálně do školy. A na ulici jsem zjistil, že ty světla, ty barvy, vidím na každým. Je pravda, že moc lidí jsem nepotkal, jak taky jinak v Longarone, ale z každýho, koho jsem viděl, nějaký vyzařovalo. Z někoho míň, z někoho víc, někdo měl jenom jednu barvu, ale většinou bylo těch barev víc a jedna převládala. Ale měl ho každej. A všechny možný odstíny. Od žlutý až po fialovou. Připadal jsem si jak magor a nic nechápal, když jsem sledoval ty lidi, co šli do práce, do školy nebo bůhvíkam. Ještě včera bylo všechno naprosto normální a najednou vidím na všech tyhlety světla…
V naší mrňavý škole to samý. Barvy, barvy, barvy…bylo mi z toho na omdlení. Nezbláznil jsem se? Ptal jsem se sám sebe. Bylo to strašný…
„Co je to sakra s tebou?“ zeptal se mě můj nejlepší kámoš.
Rozhodl jsem se, že se mu svěřím.
„Nevím, jak je to možný, ale dneska ráno jsem se vzbudil a od tý chvíle na každým vidím světlo. Chápeš to? Jako kolem hlavy, takovou auru nebo co…“
„Uhm!“ pronesl významně. Dělal to často a zvlášť tehdy, když něčemu nevěřil.
„Ale já fakt nekecám!“ řekl jsem úpěnlivě.
Zkoumavě se na mě podíval. „Ne, nekecáš. Ty si ze mě jenom děláš prdel!“ zasmál se.
„Přísahám na svou hlavu, že ne.“
Když jeden z nás přísahal na svou hlavu, druhej hned věděl, že to myslí vážně. Že fakt tu pravdu mluví.
„Ty přísaháš na svou hlavu?!“ zeptal se mě nedůvěřivě.
„Jo! A klidně i na hlavu svý mámy!“ A to bylo ještě vážnější.
„Ty vole! To přece není možný!“ Chvíli jsme mlčeli, „A to i já mám jako to světlo?“ zeptal se mě.
„Každej ho má. Dokonce i já ho vidím sám na sobě – v zrcadle.“
„A všichni maj´ stejný?“
„Nee. A většinou to není jenom jedna barva. Třeba já mám převážně světle modrý, taky je tam růžový. Máma takový žlutý až do zlatova, brácha hlavně červený. Těch barev je strašně moc. Ale viděl sem i lidi se stejnejma nebo podobnejma.“
„A jaký mám já?“
„Takový žlutooranžový. Ale spíš oranžový.“
„Uhm!…Ty vole!“
Zase jsme mlčeli.
„A jakou auru má Lucia?“ vyzvídal. Lucia, holka z naší třídy, do který byl zamilovanej měla modro zelenou. Já se podíval na svou lásku, která k nám taky chodila do třídy. U ní převládala oranžová a musel jsem uznat, že jí děsně sluší…
„A Laura?“ ušklíbl se Carlo. Laura byla ta moje láska, která o mě vůbec nestála a Carlo to samozřejmě věděl…
„Vole!“ já na to a po chvíli jsem to prozradil.
„Jako já! Třeba to něco znamená!“ mrkl na mě takovým tím pohledem, co já jako na to. Tak jsem se taky ušklíbl jako že teda nic.
Postupně se mě Carlo zeptal na všechny lidi z naší třídy a já mu musel říct, kdo má jakou svatozář.
„Hele, myslíš, že to něco znamená? Jako ty barvy?“
„Já nevím! Ještě jsem o tom nepřemejšlel. Nechápu to…!“
„Třeba to světlo určuje, jakej kdo je. Jakou má povahu, chápeš?“
„Hmm.“
Nastalo ticho. Měl jsem toho plnou hlavu a snažil jsem se v tom zorientovat. Jakto, že z ničehonic vidím svatozáře? Proč? Co znamenaj? Ptal jsem se tenkrát sám sebe. Kdysi mi někdo, možná babička, vyprávěl, že se těm barvám říká aura a že je měli světci. Ale já ho viděl na všech… Ještě že mi Carlo věřil!
„Hele, ale nech si to pro sebe, jo?!“ řekl jsem mu důrazně. Nechtěl jsem, aby mě lidi měli za magora.
„Jasně!“
„Přísahej! Na svou hlavu – až do mýho odvolání!“
Carlo se na mě podíval a po chvíli se trochu neochotně podvolil. Byl jsem si jistej, že teď to nikomu neřekne.
Pak jsme zase mlčeli. Oba jsme o tom přemýšleli. I Carlo, tím jsem si byl jistej.
Druhej den ve škole jsme vůbec nedávali pozor a jen mluvili o aurách. Ještě že už za pár dní měly bejt prázdniny! Po škole jsme se toulali venku a já Carlovi řikal, kdo má jakou auru. Všude to chtěl u každýho vědět a zvlášť si všímal lidí, který měli stejnou nebo podobnou barvu jako on. Taky si všiml, že hodně lidí nosí oblečení podobný barvy, jako byla jejich aura.
„Hele, musíme o tom co nejvíc zjistit!“ prohlásil najednou.
Já nic.
„Víš co? Pudem do knihovny a něco si vo tom pučíme!“
Uznal jsem, že to vůbec není blbej nápad. I když naše knihovna je prťavá a pochyboval jsem, že tam něco seženeme. Ale za pokus to stálo.
„Ale víš, co nechápu? Jakto, žes ty aury takhle z ničeho nic začal vidět. A proč zrovna ty???“ zeptal se mě cestou do knihovny.
„Jó, tak to bych taky rád věděl…“
Měli tam o tom dvě knížky a to mě dost překvapilo, fakt jsem nečekal takovej úspěch. Tak jsme si je pučili a šli do parku. Každej jsme si vzali jednu.
„Tý vole! Víš, že ta aura je po celým našem těle? Něco jako obal kolem postavy! Ty vidíš jenom auru kolem hlavy?“ podíval se na mě upřeně.
Rozhlídl jsem se po parku a díval se na těch pár lidí, co tam chodili.
„Jo. Jenom kolem hlavy…“
Znovu jsme se začetli.
„A víš, co píšou tady?“ řekl jsem, „Že prej se to dá naučit!“
Carlo na mě vyvalil oči.
„Ukaž!“ vytrhl mi knížku z ruky.
„Uhm…“ zamumlal, „To musim dneska večer vyzkoušet.“
„Tak tohle je ale fakt hustota!!!“ zvolal po chvíli vzrušeně Carlo, když jsme se znovu ponořili do čtení.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Víš, co tady píšou?! Že prej když někdo lže, tak se mu aura změní! Víš, co to znamená?!!“
Byl vzrušením bez sebe. Já to věděl.
„Hele, zkusíme to. Soustřeď se na moji auru. Já teď budu lhát a ty si všímej, jestli se ta aura fakt změní, jo? Takže…Dneska jsem měl k obědu kuře.“
Upřeně na mě hleděl. Já upřeně hleděl na jeho auru.
„Tak co?“ zeptal se mě netrpělivě, „změnilo se něco???“
„Ničeho jsem si nevšim´…“
„Tak znova! Teď budu střídavě říkat lži a pravdy a ty budeš sledovat změny!“
Asi pět minut žvanil a já upřeně čučel na jeho auru. Ale neviděl jsem nic. Připadla mi pořád stejná. Když jsem to Carlovi řek´, byl hodně zklamanej. Já taky.
„Tak to je na hovno…Ty vole, kdyby to byla pravda, nikdo by ti nikdy nemohl lhát!“
Věčer jsem pak ale o tom přemejšlel a říkal jsem si, že by to možná až taková výhra nebyla. Dyť lidi lžou furt. A nechtěl bych se dožít okamžiku, kdy by mi třeba o něčem zásadním lhal třeba Carlo nebo máma… Nevím, jestli to dokážete pochopit, ale jak jsem o tom přemejšlel, nechtěl jsem vidět změny v auře při lhaní a nechtěl jsem vůbec vidět žádný aury…
Další den jsme sepsali seznam všech lidí ve třídě a já k nim dopsal jejich auru – teda jako tu barvu, která v jejich auře převládala. To byl Carlův nápad. Byl z toho ještě nadšenější než já. Byl přesvědčenej, že každá barva má něco společnýho s povahou dotyčnýho člověka. Musel jsem jít k nim domů a určit barvu jeho mámy, táty a ségry. Taky si to napsal. I mou rodinu. Celý následující týdny jsme nedělali nic jinýho, než že jsme se bavili o mý nový schopnosti, rozšiřovali seznam a hledali souvislosti. Začaly prázdniny, tak jsme na tio měli času dost.
Ke každýmu z našeho dlouhýho seznamu lidí, u kterejch jsme měli napsanou jeho základní barvu v jeho auře, jsme se snažili objektivně (i když to bylo mnohdy těžký) napsat, jakou má kdo typickou vlastnost nebo vlastnosti a podle toho zjistit, co jaká barva znamená. (Tenhle seznam nepřikládám, protože je to moc osobní a mohlo by to leckoho urazit…).
Já si pomalu začal zvykat na tu záplavu barev. Taky jsme se o tom snažili dozvědět co nejvíc. Teda hlavně Carlo. A Carlo měl nakonec pravdu – určitá barva MĚLA něco společnýho s určitým člověkem. Po usilovné práci jsme dospěli k závěrům, který tady přikládám:
Náš seznam barev, co jsou v aurách
* POZNÁMKA: důležitý je podotknout, že děsně záleží na odstínu každý barvy…
Žlutá
Barva, která je fakt hodně do pohody!!! V knížkách, který jsme o tom četli, píšou, že to je prej nejdokonalejší barva a čím je světlejší, tím líp, tím je dokonalejší a ten člověk takovej duchovnější a chápavější (upozorňuju, že moje máti takovou auru má!). Lidi, co maj´ žlutou, bývaj v pohodě, mají radost ze života, jsou přátelští, nesobečtí. Tmavá žlutá až do červena ale ukazuje na slabou vůli nebo podrazáctví. Zářnej příklad týdle barvy je Mario, můj soused – fakt děsnej vůl!
Oranžová
To je celkem dobrá barva, i když, jak už jsem napsal, záleží děsně na odstínu. Klasická oranžová – ohleduplnost, takt a dobrý sebeovládání (celá Laura, i když ke mně teda moc taktní není...). A prej je to barva umělců. Světle oranžová – nápaditost a nadchnutí se pro věc (a tohle je zas celej Carlo…) Zato lidi s tmavě, zakaleně oranžovou bývaj sobečtí a hádaví. Jako třeba Anda-Manda. Je totiž děsně tlustá a je to ta nehroznější holka, jakou znám! Je úplně blbá a furt piští!
Červená
Hodně složitá barva – má moc různejch odstínů… Tmavě červená – energičnost, silná vůle, kterou většinou lidi, co ji maj´, vnucujou druhým. Takoví lidi se často snažej´ prosadit, být boss. Lidi se světle červenou bývaj dost výbušní, udělaj´ hned první, co je napadne a moc o tom nepřemejšlej´. Furt musej´ něco dělat, jsou dost aktivní (až moc…jako třeba Carlova ségra Gisela). Krvavě červená většinou znamená velkou zahleděnost do sebe. Asi tak nejlepší odstín je růžová – ta ukazuje na radost ze života a otevřenost. Když se to vezme kolem a kolem, tak je to barva nic moc – taková agresivní (viz můj idiotskej brácha Giacomo…).
Modrá
To je moc dobrá barva (taky je moje)!!! Je to barva, cituju: „…vnitřního klidu, vyrovnanosti, vnitřního míru a hluboké lásky…“ Dobrý, ne?
Takže světle modrá ukazuje na nejistotu a váhavost. Takoví lidi mívaj´ malý sebevědomí, kvůli čemuž prej maj´ často nějaký problémy a trápí se. Normální klasická modrá vypovídá o trpělivosti, vyrovnanosti a zdravým sebevědomí (můj odstín je asi tak uprostřed těhle dvou). Nejlepší z modrých odstínů jsou ty tmavý, takový hluboký. Lidi s touhle barvou prej bývaj´ „zvláštní a mimořádní“, i když jsou často náladoví. Jsou to většinou „jedinci“, kteří mají jasno v tom, co chcou a budou dělat, kteří si jdou za svým cílem a to, co si umanou, většinou dokážou dovýst do konce. A v tom je jejich životní poslání, smysl života. Takovou auru mívaj´ spisovatelé (vždycky jsem chtěl být spisovatelem)!!! Doufám, že někdy ňákýho potkám (tady v Longarone to asi nebude), abych zjistil, jestli je to pravda… Ale jistý je, že modrá je dobrá!
Fialová – v odborné literatuře taky nazývaná Indigo
Tak to je prej taková přechodná barva. Mívaj´ ji lidi, kteří něco hledaj´, svý místo v životě nebo tak něco. A až to najdou, tak se většinou jejich aura změní na modrou. Já osobně moc lidí s fialovou neznám. Vlastně jenom jeden kluk u nás ve třídě, každej mu říká Divnej Bert, ji má v auře a ten je takovej divnej (jak už dokazuje jeho přezdívka), nikdo se s ním moc nebaví a on s nikým taky ne… Proto nemůžu fialovou posoudit z vlastní zkušenosti, a tak to, co následuje, je vypsaný z těch dvou knížek, co jsme si pučili a za pravdivost neručím, i když pravda je, že jináč se mý zkušenosti s tím, co tam píšou, celkem shodujou. Takže tohle je z jedný a vůbec jsem to nepochopil: „Indigová je znakem duchovního probuzení. Tmavě indigová poukazuje na intuici, skrze níž jsou zprostředkovány informace duchovní kvality. V této informační hladině se však nacházejí úskalí, kterému říkáme duchovní práh, které jsou skrze jejich překonání i předpokladem dalšího duchovního růstu.“
A tohle je z druhý: „Indigo a fialová barva ukazuje na lidi, kteří usilují o nalezení příčiny nebo náboženské zkušenosti. Lidé, v jejichž auře se objevuje purpurové zabarvení, mají sklon k aroganci a povýšenosti, neboť se tu projevuje vliv pronikající růžové. U lidí s indigově nebo fialově zabarvenou aurou bývají časté potíže se srdcem a se žaludkem.“
By mě teda zajímalo, co furt Divnej Bert hledá, jestli nějakou náboženskou zkušenost nebo má potíže se žaludkem!
Zelená
Ta je taky moc dobrá! „Zelený lidi“ bývaj´ hodní, mírumilovní a ochotní pomáhat. Mají ji hodně ve svých aurách doktoři a sestřičky. To jsme četli v jedný z těch knížek, tak jsme si to byli ověřit a musím uznat, že je to fakt pravda! Odstínů zelené je hodně a dalo nám zabrat zjistit co nejvíc… Takže taková modro zelená znamená spolehlivost a ochotu (Lucia, Carlova velká láska. S tou ochotou to teda nijak nepřehání, zvlášť, když de o Carla!) Normální zelená značí otevřenost a upřímnost. Zato citronově zelená – to je lhaní, neupřímnost, podlízavost, zrádcovství. Takoví lidi mají rádi jen sebe. Máme takovýho ve třídě a je to děs! Nikdo se s ním nekamarádí, protože je to hroznej vlezprdelka a bastard!
Tak to je on – Náš seznam barev, co jsou v aurách… ach bože, když si vzpomenu, jak dlouho jsme ho dávali dohromady…! No co se dá dělat, je to pryč…
Pravda ale je, že to fakt sedělo. Možná ne úplně, ale zhruba dycky jo.
Carlo z toho byl úplně nadšenej: „Vole, víš, co to znamená?! Že vůbec nemusíme znát lidi a stejně budeme vědět, co jsou zač!!!“
Carlo si mou schopnost rychle přivlastnil. Všude, ve škole, na ulici, prostě všude, kde byli lidi, jsem mu musel neustále říkat, kdo má jakou auru. Carlo se vším dycky dokázal hrozně nadchnout, všechno dycky hrozně prožíval.
Se svou schopností jsem se nakonec smířil. A nakonec jsme si z toho ještě dělali srandu. Třeba jsme podle aury dávali lidem přezdívky. Například mýmu bráchovi jsme říkali rudý ďas. Nebo jeden spolužák, kterýho nemáme moc v lásce a kterej má svou základní barvu zelenou, od nás dostal přezdívku Brčálník. Nebo šla třeba po ulici nějaká panička, která měla ve svý auře nejvíc žlutý a my hned, že by se měla z tý žloutenky léčit a né se promenádovat po ulici. Taky jsme měli pro každou barvu přezdívku. Lidem se žlutou barvou jsme říkali žloutenkáři nebo ťamani, s červenou cholerici, se zelenou rákosníci, s růžovou vepři… Zvykl jsem si. Člověk si zvykne na ledacos…
Jenže pak se stalo něco, co bylo natolik strašný a co opět otřáslo mým tak těžko nalezeným klidem, že mi ještě teď při vzpomínce na to, přejde po zádech mráz…
Nerad na to vzpomínám a nerad si to znovu vybavuju. Nejradši bych to nechal pohřbený někde v mým mozku. Jenže to napsat musím. Abyste pochopili…
Tak teda jednou večer, taky si to přesně pamatuju – bylo to 13.10. toho samýho roku. To zrovna panovaly ty šílený vedra, jestli si vzpomínáte. Ten den jsem zrovna byl na návštěvě u babičky v Rivaltu. Bylo děsný vedro, ne moc obvyklý na sever Itálie, a tak všechny peníze, co mi bábi dala na autobus, jsem utratil za zmrzlinu… A tak jsem byl odsouzenej jít domů pěšky. V takovým hicu se to ale nedalo. Ušel jsem sotva čtvrtinu cesty a už jsem nemoh´. Byl jsem unavenej a bylo mi hrozný vedro, tak sem si řek´, že se na to vyprdnu a zkusim si někoho stopnout. Třeba pojede nějakej známej, řikal jsem si. Tak jsem tam tak stál u silnice v jakyms takyms stínu a usilovně mával tak dlouho, až mi přece jenom někdo zastavil. Doběhl jsem k autu. Vevnitř byl takovej mladej elegán, vedle kterýho seděla ženská, taky mladá. A hezká.
„Kam to bude?“ zeptal se mě řidič.
Jenže já jsem nebyl schopnej slova. Nevěřícně jsem hleděl na něho a na tu ženskou v autě.
„Hele, mladej, tak co bude?!“ zeptal se netrpělivě.
Jenom jsem zavrtěl hlavou.
Udiveně si mě změřil, odplivl si a zavrčel: „To sem teda ještě nezažil, tohleto... Tak von stopuje a pak nechce…!“ zbytek slov zanik ve vytí motoru.
Já tam ještě nějakou dobu stál a díval se za odjíždějícím autem. To, co mě tak ohromilo, bylo to, že jsem kolem jejich hlav neviděl žádný barvy, žádný aury, žádný svatozáře… kolem jejich hlav nebylo nic! A já už si tak zvykl na všechny ty barvy, že mi to najednou připadalo děsně zvláštní a …zneklidňující. Přitom dva chlápci, co leželi kousek ode mě pod stromem, svý aury měli. Bylo to divný a já to nechápal. Zanedlouho jsem ale pochopil. Na stopování jsem už neměl nejmenší náladu, takže jsem nakonec šel pěšky. To děsný vedro jsem nějak přestal vnímat, takže mi to zas tak nepřišlo. Furt jsem jenom musel myslet na to auto a přemejšlel jsem, proč zrovna tihle dva lidi neměli aury. Nechápal jsem to. Asi po dvaceti minutách chůze kolem projela houkající sanitka a policajti a mně to najednou došlo a dostal jsem hrozný podezření. A strach.
Za další čtvrthodinu jsem došel k místu, kam jeli. Proklouzl jsem, co nejblíž se to dalo k místě nehody. Bylo to auto. To samý, do kterýho jsem nenastoupil. Poznal jsem ho podle nálepky, co mělo na zadním skle. Takovýho rozesmátýho skřítka, nebo co to bylo. Vypadalo to dost děsivě. To auto bylo napadrť… Pak mě vyhodili.
„Tady nemáš co dělat!“ zasyčel na mě policajt, „mazej domů!“
Nevěděl jsem, jestli to někdo přežil, i když to vypadalo dost beznadějně. A mě už to víceméně bylo skoro jasný…
Domů jsem šel jako v tranzu, jak náměsíčnej… Když jsem konečně došel, máma si myslela, že mám úpal nebo úžeh, tak mě uložila do postele, na čelo dala studenej obklad a donesla citronádu s ledem. Skoro celou noc jsem nespal a jenom o tom přemýšlel. Myslel jsem na ty lidi. A úpěnlivě jsem si přál, aby to přežili…
Hned druhej den ráno jsem si koupil noviny. Našel jsem v nich malej článek o „tragické autonehodě“. Moje hrůzný podezření bylo potvrzený. Ani jeden to nepřežil. Vlastně mi moje schopnost zachránila život. Dyť kdybych neviděl aury, nased´ bych a teď byl mrtvej taky… Bylo to strašný, strašný, strašný. Najednou jsem pochopil, že poznám, kdo kdy umře. Málem jsem se z toho sesypal. Pamatuju si, že jsem sotva došel domů. Tam jsem sebou sekl na zem a pak si pamatuju až to, že jsem ležel v posteli, vedle mě seděla máma se starostlivým výrazem ve tváři. Pamatuju se, jak mě strašně uklidnilo, když jsem viděl její auru. Pak jsem usnul. Byl jsem prej vážně nemocnej. Měl jsem horečky. Strašný. Pořád jsem si přehrával tu příhodu s autem, pořád jsem na to musel myslet. Co když se jednou vrátim ze školy domů a moje máma bude bez aury? Co budu dělat?! Nebo Carlo? Nebo Laura?! Budu vědět, že umřou a nic s tim nebudu moct udělat. Strašný pomyšlení! Teď, když už jsem si zvykl, najednou přijdu na tuhle hroznou věc. Nechtěl jsem vědět, kdo kdy umře! Nechtěl jsem vidět ty zasraný aury!!! Pamatuju se, jak jsem se v horečkách převaloval a měl jsem příšerný sny. Proč zrovna já musím mít tuhle odpornou schopnost?!! Chtěl jsem být jako dřív. Ale tohle přání se mi bohužel nesplnilo…
Když jsem se uzdravil, byl jsem uzavřenější. Ani s Carlem jsem se moc nebavil. Neřekl jsem mu to. Neřekl jsem to vůbec nikomu. Bál jsem se dívat na lidi kolem sebe, na spolužáky, Carla, mámu, i na sebe… Bál jsem se, že neuvidím auru, že neuvidím nic… Často jsem byl doma a málo chodil ven. I do školy. Máma ze mě byla zoufalá. Pak se mi to stalo ještě jednou. Máma mě vyhnala nakoupit. V obchodě, zrovna jsem bral jogurty, když se vedle mě postavila nějaká ženská. Podíval jsem se na ni a ztuhl jsem. Neměla totiž auru. Znal jsem ji od vidění, v Longarone je těžký někoho neznat. Zoufale jsem na ni hleděl a chtěl jsem utýct, ale nešlo to. Ta ženská se na mě párkrát podezřívavě podívala a pak rychle odešla. Já jsem tam ještě nějakou dobu stál a snažil se to rozdejchat. Pár dnů nato jsem viděl vyvěšený její parte. Poznal jsem ji podle fotky, i když tam byla mladší a hezčí. Nedovedete si představit, jaký to je, a co jsem cítil… Připadal jsem si jako…teď mě nenapadá to správný slovo…už vím. Posel smrti. Nikdo mě nemohl pochopit. Nikdo neví, jaký to je…vědět a vidět něco takovýho.
A nejvíc mě „pobavila“ jedna pasáž z jedný knížky věnovaný právě aurám. Byla tam citovaná jedna příhoda podobná mé. Po té následoval tenhle odstaveček:
„…Nebezpečí, pohromy, nehody ani smrt nebudou přicházet bez ohlášení. Uvidíme je přicházet, tak jako vídali staří prorokové; a jako staří prorokové si budeme uvědomovat vlastní smrt a budeme ji vítat…“
Tohle nemohl napsat normální člověk. Tohle mohl napsat leda magor! Já teda nikdy smrt nebudu vítat!
Byl jsem v těžký depce. Pak jednou přišel na návštěvu Carlo.
„Hele, vole,“ řekl místo pozdravu, „už mě nebavíš. Vyklop, co se stalo, protože vim, že něco se stalo určitě. Seš ve stavu, kterej se mi ani v nejmenším nelíbí!“
A tak jsem mu to vyklopil… Mlčky to vyslechl a pak byl ňákou dobu zticha. Mně to připadalo jako věčnost.
„Tak to je hustý…!“ pronesl pak. A začal mi vykládat, ať si to tak neberu a kdesi cosi, což mě děsně nasralo, protože co on o tom ví, a začal jsem na něho ječet, že mu se to kecá, že on to nevidí a pak na mě začal ječet on, že při mně dycky stál a stát bude a že mu to mám dycky taky klidně říct a pak jsem na něho zase ječel já a když jsme se vyječeli, koupili jsme si flašku a poprvé se ožrali… Carlo mi děsně pomohl… Taky je to můj nejlepší kámoš!
Život pak víceméně klidně plynul dál a já se snažil žít s tím hrozným břemenem. Člověk si zvykne na ledacos… Jenomže osud mi moc klidu nedopřál... A tak když jsem byl zase jednou na návštěvě u Carla, všiml jsem si, že aura jeho máti se začíná pomalu, ale jistě měnit. Její původní základní barva byla modrá, jako moje, i když jinej odstín. A teď se do ní čím dál víc začala vkrádat červená. Přemejšlel jsem, co to znamená a marně jsem si lámal hlavu. Carlovi jsem to neřekl.
„Není tvoje máma nemocná?“ zeptal jsem se ho jednou opatrně.
Upřeně se na mě podíval: „Proč myslíš?“
„Jen se mi zdá, že trochu pohubla…“
„Jooo?“ protáhl Carlo.
Mlčel jsem.
„Víš co, zapomeň na to…,“ řek´ jsem po chvíli.
Carlo nereagoval. Už jsme o tom nikdy nemluvili. Od tý doby mě Carlo k nim domů už nikdy nepozval.
Carlova máma nemocná byla. Asi za čtrnáct dní jsem se od svý mámy dozvěděl, že má rakovinu. Strašně mě to vzalo. Carlo asi nechtěl, abych věděl, kdy jeho máma umře. Abych ji jednou uviděl bez aury… Asi za měsíc umřela. Carlo chodil jako bez života, jak oživlá mrtvola. Bylo mi ho strašně líto a dělal jsem, co jsem mohl, abych ho z té jeho nálady nějak dostal, ale nedařilo se mi to. Jako kdyby mi za to dával vinu nebo co. Už jsme se o aurách nebavili. Vlastně jsme se spolu nebavili o ničem. Hodně jsme se odcizili. I jeho aura se změnila. Světle oranžová se zakalila… To vůbec nebylo dobrý znamení a já z toho byl děsně nešťastnej. Jako kamarád jsem prostě zklamal. Nedokázal jsem ho z toho dostat…
I moje aura se změnila. Ze světle modrý na temnou, až do fialova. Asi se ze mě stal hledač… Ale čeho?!
Pak jsem jednou přišel do školy. Spolužáci se po mně tak divně dívali, furt si něco šuškali. I Laura se na mě dívala tak divně. A Carlo se nedíval vůbec… Občas se ozval výbuch smíchu. Připadal jsem si strašně. Měl jsem zlou předtuchu, a ta se pomalu měnila v jistotu. V hodině dějáku mi přišel dopis:
HELE, TY JEDEN BLBEČKU! TY TO ASI MOC NEMÁŠ V HLAVĚ V POŘÁDKU, CO? MĚL BY SES JÍT LÉČIT A NEVOTRAVOVAT NORMÁLNÍ LIDI!
PAN X (MÁM NA SRDCI TVOJE DOBRO…!)
Čučel jsem na to a chtělo se mi brečet. Kdo to moh napsat? A proč? Dyť jsem tím nikoho neobtěžoval! Věděl to jenom Carlo…
„Hele, Carlo, tys vyžvanil, že vidím aury?“ zeptal jsem se ho o přestávce.
Carlo se mi podíval zpříma do očí a klidně odpověděl: „Ne.“
A vtom jsem to uviděl. Viděl jsem, jak se Carlova aura zachvěla a najednou jsem na stopro věděl, že kecá. To je to znamení lhaní! Uvědomil jsem si a bylo mi smutno, strašně smutno. Jedinej pocit, kterej jsem cítil, byl obrovskej smutek. Ze všeho. Z toho, co se stalo a jak to nakonec dopadlo. Z toho, kam jsme to s Carlem dopracovali. Strašnej smutek, nic víc…
„Lžeš,“ řekl jsem jenom s námahou a šel za školu. Bylo mi všechno jedno.
Od té doby se s Carlem nebavíme.
A teď je 22:11. Teď…dnes večer…nebo v noci…Ach bože! Odpoledne jsem si šel zdřímnout, byl jsem nějakej přešlej a když jsem se večer probudil a podíval se do zrcadla, myslel jsem, že omdlím…Dnes teda nemám auru já… Tím pádem jsem odsouzenej, odepsanej. Je konec… Dneska umřu já…! Tak brzo… Dyť mi je patnáct let!!! Tak strašně chci žít…O to příšernější je pomyšlení, že už jsem jasnej. Nezbyla mi ani jiskřička naděje… I odsouzenec na smrt ještě může doufat, že třeba dostane milost… Já ne…chce se mi řvát a proklínat tenhle hnusnej svět! Ale k čemu by mi to bylo…? Místo toho tady sedím, slzy se mi koulej po tvářích a píšu. Píšu od tý doby, co jsem zjistil, že nemám auru. Hned po prvním šoku jsem si sedl ke stolu a napsal tohle všechno. Věřte mi nebo ne, mně je to jedno… Dnes teda umřu… ale já nechci! A když už musím, nechci to vědět dopředu!! Zkurvený aury!!! Kdo se o ně prosil?! Možná jsou lidi, který by je chtěli vidět, chtěli by vědět, kdy zhebnou, ale já do týhle kategorie určitě nepatřím! Ach bože! Ne, bůh neexistuje. Možná tak ďábel. A hraje si s náma se všema jak s figurkama na šachovnici… Kurva! Já teda umřu…tak brzo, tak mladej…Dyť jsem si ještě nic neužil! Do prdele, proč?! Ani jiskřička naděje… Kdy a jak se to asi stane? Třeba už v příští minutě…nebo až za hodinu, nebo za dvě… to čekání není o nic míň příšerný než vědomí, že umřu. Zdá se mi, že z toho začínám šílet.
Někdo přišel. Máma. Jdu ji obejmout – naposled…
Tak to je něco! Máma taky nemá auru!!! Bože, jsem z toho jelen! To znamená, že umřeme oba…? Asi jo, co jinýho… A jak? A kdy?? Spolu??? Máma taky nemá auru… Počkat, právě mě něco napadlo… Kéž by to vyšlo! Kéž by to vyšlo!!!! Že bych měl přece jenom nějakou naději…??? Bojím se jít přesvědčit, abych neuhasil tuhle svou poslední jiskřičku.
Já se snad samým štěstím poseru! Směju se jako blázen, mám chuť tančit po pokoji… Máma to nechápe a já se jí nedivím… Ale kdo by se nesmál a nebláznil radostí, kdyby po vědomí, že umře, zjistil, že BUDE ŽÍT!!! JÁ NEUMŘU!!! Jsem tak šťastnej, že se to ani nedá vypovědět. Připadám si, jako bych právě sundal hlavu ze špalku, nad kterým se už vznášela sekera… Dnes je snad můj nejšťastnější den!! Ne snad! Určitě je! Právě jsem totiž přišel o tu svou hnusnou a nenáviděnou schopnost – přestal jsem vidět aury!!! Takže neumřu, jenom jsem je prostě přestal vidět!!! Ta moje poslední jiskřička naděje byla v lidech na ulici. Vyběhl jsem ven a co nevidím! Právě, že jsem neviděl NIC! Protože Nikdo, NIKDO neměl auru! Nikdo ze všech lidí, co byli na ulici, neměl kolem hlavy ty zapráskaný barvy! Stejně nečekaně, jak jsem je začal vidět, je zase nevidím! Jsem tak šťastnej, že to ani víc nejde… Jsem nejšťastnější člověk na týhle planetě!!! Teď už se to všechno urovná, zase bude všechno dobrý… Musím to jít oslavit, nemůžu tady jen tak sedět!!! A usmířím se s Carlem. Musím jít a užít si týhle krásný chvíle! A nejen týhle! Teď zase začnu pořádně žít!!! Jsem tak šťastnej, nejšťastnější člověk na světě…!
Rossi Pezzella
*****
Dne 9. října 1963 v 22:43 se do přehrady Vaiont v severní Itálii zřítil celý svah hory. Sto milionů m3 kamení vletělo rychlostí