KDYŽ STOUPÁ VODA

Z temně šedivého nebe dopadaly do louží kapky a začalo to vypadat, že se louže brzy spojí v jednotný celek.

Martin Vávra v pláštěnce a  s prutem v ruce pozvolna kráčel k řece. Ta viditelně stoupla. Po nahození připevnil prut na břehu. Chvíli hleděl na celkem silný proud v řece. Byl překvapen tím co viděl.

„Martine!“ Ozval se po chvíli za ním hlas jeho manželky Evy, který jej vytrhl ze zamyšlení a sledování řeky.

„Co se děje?“ Zeptal se.

„Hlásili v rádiu, že bude stále stoupat hladina řeky a bude vyhlášen druhý stupeň.“ Řekla mu.

„No, to je možné. Tady se maximálně vylije voda trochu ze břehů, jako před třema rokama.“

„Nepojedeme radši domu?“

„Snad máme dovolenou ne! Sakra. Že prší teď tři dny, to neznamená, že nám celá dovolená proprší!“

„Předpověď není ale příznivá.“

„Uvidíme, co se bude dít v příštích dnech. Odjet můžeme kdykoliv.“

„No, jen abys pak nenadával jako předloni.“

„Uvidíš, vše bude v pohodě.“

„Kéž by!“ Řekla a namířila si to rychle zpět k chatě.

„Začátek této dovolené se mi zdá poněkud nešťastný.“ Proběhlo mu hlavou a upřel zrak na větší kmen stromu plující po hladině. Brzo propluly další.

 Po delší době chodil po břehu sem a tam. Zahlédl, jak sousedi z vedlejší chaty nasedají do auta a odjíždějí pryč.

„Hm, tak to Eva bude už tady k neudržení.“ Pomyslel si a přes kmeny stromu sledoval odjíždějící auto sousedů. Přitom jeho zrak upoutala dvojice šneků vysoko na jednom kmenu.

„Od kdypak lezou šneci i po stromech?“ Zeptal se sám sebe a zblízka se na šneky zadíval.

Snahu o chycení nějaké ryby za čas vzdal a vrátil se do chaty.

„Viděl jsi? Už i Vokounovi to vzdali.“ Řekla mu hned Eva.

„No a co?“

„Jen blázni jako my tady zůstávaj.“

„Ráno moudřejšího večera.“

„Na ráno jsem teda hodně zvědavá.“

 Usínali za silného deště, který bubnoval do střechy a stejný zvuk se ozýval i ráno.

  Dlouze několikrát zívl a dovrávoral na verandu. Z věšáku sundal pláštěnku a otevřel venkovní dveře. Ač ke kadibudce to neměl daleko, nebyl moc nadšen z toho, že k ní musí dojít. Z oblohy padal totiž hustý déšť. Udělal první dva kroky a zůstal překvapeně stát. Zahrádka byla pod vodou.

„Proboha!“ Vydralo se mu z úst a strnule se zadíval na velkou vodní plochu. Ta končila necelé dva metry od chaty. Přejel jí celou zrakem a  stále nemohl uvěřit tomu, co vidí.

„Martine…!“ Vykřikla z vnitřku chaty Eva, která to vše uviděla oknem.

„Balíme!“ Řekl rozhodně.

Nikdy tak rychle ještě nezačali pobíhat po chatě. Neuniklo jim poté, že voda stále stoupá.

„Je to sice skoro v hodině dvanácté, ale pořád ještě včas.“ Mínil, když usedali do auta, které stálo u cesty za chatou.

„Měli jsme odjet včera.“ Vytkla mu.

„Kdo mohl tušit, že se přes noc tak řeka vyleje z břehů.“

Motor automobilu zdárně naskočil. Voda opět stoupla. Byla už  kolem chaty.

„Hlavně jeď opatrně. Ať někde nezapadneme.“ Řekla když cesta před nimi byla plná bláta a louží.

„To zvládnu.“ Odpověděl.

 Po několika minutách jízdy se před nimi objevil dřevěný most přes potok. Ten však v tu chvíli byl proměněn na valící se masu vody.

„Ještě stojí. Přejedeme rychle na druhou stranu!“

„Co když nás neudrží?!“

„Riskneme to!“

Vzápětí najeli na most a hned pocítili, že je rozkývaný.

                                    KONEC PRVNÍ ČÁSTI