Jedna večerní nálada

opravdu je to takové vylití...

Sny políbily své můzy

a já s nimi pláču

Oči se zamlžily a ztratily šanci

cokoli milovat...

 

Je to správné?

Když oblékám každý den jinou masku

pod kterou není víry?

 

Každý den plavu v oceánu

pak se topím

potom jsem topena

nikdy utopena

ač bych snad i byla radši...

 

Do oken mi sněží

a já vím, že to není můj osud

poznat tu pravou cestu.-

Koho ale utěší smysl v hledání

ve stálém padání a návratech?

To vše je jen malá útěcha...

Proč jsem v té kleci sama?

A proč v ní chci sama být?

Proč? Proč? Proč?

 

Vím proč!

Protože mám strach!

Strach z vodopádů, co tak divoce hučí

a ostatní se jich nebojí.

Strach ze selhání a prázdnoty...

STRACH ! STRACH! STRACH!

 

A hledaje útěchu nacházím jen lidská trápení a bolest,

co každý nosí v sobě,

nacházím jen hořkost.

 

Hořkost probuzení

hořkost rána, kdy vše je minulost

hořkost kocoviny ze světa

hořkost z vlastní krutosti

hořkost volání o pomoc

hořkost pláče, když mě někdo vidí

hořkost vzplanutí

Hořká je pomíjivost, tak hořká...

 

A já jsem nespavec

co má hrůzné představy o snech,

které by se mi mohli zdát,

kdybych zamhouřila oči...

 

 

---