A.

Je s podivem, že někteří lidé si snad neváží života. Jedni páchají sebevraždu, jiní si na to netroufají a zabíjejí se pomalou cestou. Pak je tu ale ještě jedna zvláštní skupina lidí. Jsou to lidé, kteří o své smrti sní, mluví, opájejí se její domnělou blízkostí – a přesto neumírají. Ne, oni ve skutečnosti nechtějí zemřít! Ovšem pozor – nemám teď na mysli demonstrativní sebevrahy. Ti mají pro své konání zcela jiné důvody. Mám na mysli osoby, kterým smrt nahrazuje smysl života, osoby, které žijí pro smrt. Na rozdíl od demonstrativních sebevrahů se o sebevraždu ani nepokoušejí; oni prostě jen musí mít svou smrt nablízku.

Jedním z těchto lidí byl také A. A. vypadal na první pohled jako celkem „normální“ člověk. Věk kolem dvaceti, běžné IQ, běžná postava… snad jen ty mírně řecké rysy v obličeji jej odlišovaly od většiny české populace (tato podobnost však byla, jak se domnívám, čistě náhodná).

A. se staral o svoji smrt velmi svědomitě. Bál se, aby mu neodběhla s jiným, tak, jako to rády dělávají dívky, a tak si ji hýčkal. Psal jí povídky, v nichž byla hlavní hrdinkou, po nocích si s ní v duchu povídal, šeptal jí něžná slůvka, věnoval jí své sny a ona se mu odvděčovala svou sice latentní, avšak neustálou přítomností…

A. se brodil v depresích a chandrách, zpíjel se chlastem a plicní sklípky měl už dávno zaneseny koksem z cigaret; veškeré toto zoufalství ale bylo ve skutečnosti podstatou A. štěstí. A. byl šťastný! Šťastný v svém bolu, šťastný v své sladké sebetrýzni, šťastný se svou chladnou milenkou po boku.

Štěstí však bývá, jak známo, vrtkavé. V době, kdy A. studoval na univerzitě, se mašinérie osudu dala do pohybu. A skřípot jejích kol zní docela jinak než sladký zvuk broušené kosy! Ozubená kola vzdychají, sténají, slastně vyjí a předou, když smílají hnáty a srdce a ruce a maso –

A. patřil k sortě lidí, kteří nechtějí zemřít. Vždyť stačí o smrti jen psát… Psát o smrti je činnost, která vám zaručeně sdostatek vynahradí potřebu reálné smrti. Až jednoho neblahého dne se vše změnilo. Toho slunečného rána vyšel A. (jako vždy pozdě) ze dveří svého bytu a směřoval k zastávce autobusu. Když byl asi v půli cesty, pocítil náhle zvláštní stav uvnitř svého těla; byla to taková nekonkrétní nevolnost, možná spíše volnost – protože A. útroby se jakoby odpoutaly od svých úponů a vazů a začaly se zcela libovolně pohybovat v jeho břišní dutině. A to bylo asi tak poslední, co si A. pamatoval.

Když se probudil, obklopovala jej běl, zápach a suchý vzduch. „Jsem ve špitále“, konstatoval v duchu. Vzápětí se ho zmocnila ukrutná bolest, vycházející z jeho pravé ruky. Chtěl se na ruku podívat, byl ale pevně přikurtován. Vykrouceným zrakem zjistil, že má ruku zafačovanou. Tento náročný výkon A. vysílil do té míry, že upadl opět do bezvědomí.

  Při  dalším procitnutí zjistil, že bolest ruky nejenže neustala, ale že dokonce vzrostla. S ulehčením přivítal, když se po chvíli otevřely dveře a vstoupil lékař. Přestože přišedší MUDr. nevypadal nikterak povzbudivě, spíše zachmuřeně, byla pro A. pouhá přítomnost živé bytosti neobyčejně ulehčující skutečností. To, co se ze slov ošetřujícího lékaře dozvěděl, jej ale srazilo zpět do propasti běd, a nejen to – až na samo její dno. V krátkosti byl informován, že trpí záhadnou, dnes bohužel ještě neléčitelnou, chorobou, která se projevuje rozkladem tkání zaživa. Prozatím to odnesla „jen“ A-ova pravá ruka.

V dalších dnech a týdnech se situace postupně normalizovala. A. se s nově nastalým stavem věcí smířil celkem dobře – díky své povaze. Blízkosti smrti již dávno uvykl a jediný problém, který vyvstal, byla A-ova snížená schopnost psát. Ale i tento nedostatek vyřešil A. s elegancí a důvtipem: nechal si na pozůstatek pravé ruky zhotovit nástavec, jakýsi čudlík, jímž na klávesnici přenosného počítače vyťukával svoje texty o smrti. Po odumření levé ruky si nechal zhotovit ještě jeden nástavec a mohl tak „datlovat“ dál.

Krize samozřejmě měla úspěch u dívek, které se o A. chtěly starat a pravidelně jej navštěvovaly. Zejména spolužačky ze školy se v tomto ohledu činily. Donášely A-ovi vybrané pochoutky (tj. cigarety), krmily ho, četly a hodnotily jeho prózy (pochopitelně jenom kladně). Jistě, A. by mohl být spokojen – péče dokonalá, dívky všude kolem, dostavila se dokonce i jistá popularita v mediální sféře (díky nevyléčitelné chorobě se o A-ovu osobu začala zajímat i vydavatelství). Jenomže jak se stavět k utěšování, jak že vypadá A. dobře, přihlédneme-li k faktu, že na nemocničním lůžku ležela zubožená bytost s jedinou končetinou, proti níž i E.T. byl v tuto chvíli „kořen“. A. si jasně uvědomoval povrchnost těchto sdělení a i když se navenek usmíval, v hloubi duše jen o to víc trpěl, oč méně to byla pravda. Korunu všemu nasadil A-ův spolužák Vráťa; při nedělní návštěvě přinesl A-ovi jakousi sklenici a se slovy: „Hele, to máš v pohodě, mně museli taky něco amputovat…“ dal A-ovi před oči – svoje slepé střevo, plovoucí v nažloutlém nálevu. A. zpočátku nechápal – jen poulil oči a potýkal se s obrazem, který mu vyvstal před očima: viděl sama sebe s dlouhými, mazlavými apendixy namísto končetin.

I když byl obklopen spoustou lidí, měl A. v těchto časech jediného skutečného přítele. Vždy, když se zavřely dveře za poslední návštěvou a zůstal v kleci strohých stěn, neosaměl, ba právě naopak. V těch chvílích totiž ze stínů vylézal jeho přítel – hajzlový pavouk.

Ne, nesmějte se, prosím! Jen on dovedl porozumět zvláštnostem A-ovy duše. Jen on věděl, o čem s umírajícím hovořit. Za dlouhých nocí mu vyprávěl o lidech, které viděl vystřídat se v této místnosti, o jejich strachu a utrpení, a stále víc A. utvrzoval v pocitu, že není proč se bát. Za svítání vždy odcházel do svého úkrytu, který ho ovšem neskrýval o nic víc než A. jeho chatrné lůžkoviny, a nechal jej aspoň na chvíli ponořit se pod temnou hladinu snů. Vždy ráno, když A. otevřel oči, směřoval jeho první pohled k němu, aby se ujistil, že je tam, kde má být, a stále ještě ho hlídá svým bedlivým, složeným zrakem.

Hajzlový pavouček sedával A-ovi nose, aby mohl A. slyšet jeho tichý hlas. Jedné noci se však stalo, že A. usnul a nebohého pavouka vdechnul. O tragickém rozměru přítelovy smrti se nikdy nedozvěděl – nečistotu v nosohltanu považoval za hlen. Ráno pak ztropil veliký povyk; že prý se ztratil jeho přítel pavouk, že má strach, že chce svého pavouka zpět. Byl tak neúnavný a přesvědčivý, že si vymohl na ředitelství nemocnice výjimku: jako jediný mohl mít pokoj s volným pohybem pavouků a krmného hmyzu. Zanedlouho se pokoj A. a jeho dvou zoufalých spolupacientů změnil, především díky péči spolužaček, které nikdy nezapomněly donést v krabičce od sirek nějakého mazlíčka, v minizoo. Po stěnách a rozích se hemžili různí pokoutníci, sekáči a křižáci, kryt zářivky byl obalen mouchami a pod nábytkem se partyzánsky ukrývali rusové. A. o ně ale nejevil zájem.

Žádný z těchto hmyzů totiž nebyl A-ův hajzlový pavouk a ani ho nikdo z nich neznal. A. tato nepříjemnost velmi vzala a od té doby propadal často zoufalství a nočním děsům. Co však bylo ještě horší: jednou si A. uvědomil, že při něm není jeho smrt! Jak se to mohlo stát? To pro pavouka a pochlebníky opomíjel svou lásku, pro povrchní kecy a malou chlupatou potvoru! Volal, křičel, prosil, vyžadoval svou smrt nebo aspoň pavoučka, ale bezvýsledně. Mučil se představou, jak si jeho – jen jeho! - smrt užívá s nějakým starým dědkem, sténal a křičel, což mu ale vyneslo jen samotku.

Čas plynul a ukrajoval z A. stále více - například břišní dutinu musel mít vyztuženou silikonem, aby se mu vnitřní orgány naprosto nerozházely. Nakonec už disponoval pouze posledním výrůstkem těla. Protože jej ztráta smrti a pavouka připravily o rozum, povídal si s ní stylem: „Ty můj Chobůte, jak se dneska máš?“ Rehabilitační sestra A-ovi radila, aby se jej pokusil využít k pohybu, že by po něm popolézal na způsob šneků – k realizaci ale nikdy nedošlo.

A-ovy sny ovládla vize lesklého plíšku. Snil, jak Ji vyndává z papírového obalu a zavírá oči před leskem, který kolem sebe šíří. Čte nápisy, které na sobě nosí, a převrací Ji v rukou. Cítí Její chlad! Musí se Jí dotýkat velmi opatrně; mohl by Ji zlomit nebo se o Ni ošklivě zranit. Její síla snoubící se s křehkostí v něm vzbuzuje úctu. Stačí tak málo. Zamyšleně přejíždí rukou po ostří, které se nachází po obou Jejích stranách, slyší zvuk, který vydává, když se tře o jeho kůži. Cítí pálení na kůži a vidí krvavé stopy, které po sobě zanechává. Na studeném kovu zůstávají kapky horké krve, cítí Její vůni… Teď už vzrušen nedává pozor a na kůži se objevují nové a nové stopy krve. Křeč ruky žiletku přelamuje na dvě části, které se sice už nedají nikdy opět spojit, ale neustále zajíždějí svými velmi ostrými hranami do jeho kůže. Bolí to…

Ráno se pak A. probouzel zbrocen potem, zasolené oči těkaly po stropě a sežehlá ústa šeptala nesrozumitelná slova. Žiletky! Bílý prášek! Sebevražda! To vše je ztraceno, je to ozvěna minulosti, ne nemám ruce, proklatý sen, proklatá nemoc, zápach, hniloba, proleženiny, do hajzlu, já nechci, nechci už tohle svinstvo! Když A. nemohl o smrti psát, pocítil nutkavou potřebu smrt doopravdy protrpět. Zemřít! Ano, zemřít! Osud se završil. Člověk, který po celý život pohrdal životem a znevažoval majestát smrti, teď prosí o smrt, která ale nepřichází, jeho život se stal opravdu ubohým a on, vědom si toho všeho, rezignoval. Smířen s osudem, čekal.

K Albrechtovi smrt už nikdy nepřišla. Rozložil se, asi na plyn, přitom ale nezemřel. Je tu s námi, my ho však nevidíme. Jen za dlouhých nocí vás někdy zamrazí, jako by vám po zádech lezlo na způsob šneků cosi tajemného a neviditelného… 

31.12. 2002