Slepá dívka a růže.

Ráno se dívka slepá probouzí
s novými paprsky ranního slunce
svými střevíčky projde od rosy louží.
Dívka je královnou snů
o čem si tak sama snívá
když na květ růže se nepodívá
vidí ho ve svých večerních snech
v zavřených víčkách svých
každý den roste do krásy
do víček zavřených očí
navždy zavřené průsvitným stínem.

Na palouku růže rozkvétá
její dlan se jí něžně dotýká
její oči nepoznají její krásu.
Vůně do dívky vstupuje s jejím vdechem
před mrazem ji chrání svým dechem
ta dlan je velice něžná
nikdo tvář co skrývá nezná
ukryta před sluncem ve stínu
dlaní protrhla právě pavučinu.

Když své rty přiblíží k růži
růže je neprotrhne trnem kůži
jen lehce přiloží svůj ret
chce být růží jedno tělo jeden květ
opírá se o její krásu.
V tváři má nelítostné misky vah
na rtech smmích v očích tma.
Těm světlům co stojí před očními branami
jen těžko se proplétají jejími řasami.

NIkdo ji nelíbá tvář a ani ústa
když jejím očím vládne tma pustá.
Uchopí něžně dlaní poupě svoje
květ pomalu začně se rozvíjet
tu nádheru neuvidí oči tvoje
slzy začnou se do blůzky zapíjet.
Ani sama nemůže si přečíst ve snáři
co znamená když ji někdo vede k oltáři.
Slunce než večer z oblohy odchází
rozkvětlý květ trhá si do vázy.

Jejím smutkem chřadne uvnitř srdce
nikdo nepřiloží na něj své ruce
tak jen hladí tu svou růží
kapičku rosy nechává téct po tváři.
Stále čeká s trochou smutku na své štěstí
nenechá se však ani od kapek deště svésti.
Přes den má dívka růže květ ve své moci
kdo však dívku slepou tiší v noci
ve dne vládne svou mocí sluneční den
přes noc zs ten nejkrásnější sen.

Večerní plamen spálil její kůži
z vosku tvaruje květy a lístky růží
růže rozkvétá rychleji než zalévá ji rosou
měsíc na obloze pláče nad její krásou.
Kdo jediný o její kráse říct může
než právě utržený květ bílé růže.
Růže odkvétá vůně se lne po zemi
z očí dívky ve smutku řinou se slzy
její srdce i růže tajemství skrývají
květy růží už dívku podle slz poznají.

Svou postavu má jak růžě štíhlou
zda veme si růže nebo hůlku bílou.
Dávno jíž uvadla darovaná růže
kdo si pomyslí láska kouzlo zmůže.
Tak přišel čas kdy blíží se chvíle podzimu
z paměti sbírá květy a suší si je na zimu.
Jen studený vítr ji ted fouká do tváře
večer už zpaměti otáčí listy ze snáře.
Růže utržená a vnořena do vázy
slepá dávka uvězněna v cele samoty.