Stezka duše

Tak seděl jsem u břehu moře a viděl volavku slunce v hloubi obrovské modře, zapomněl na lávku. Slunečný třpyt na vodě a písku pozornost poutá, že tělo necítím, jen světu co dávám hlubokou lásku, třpyt v sobě mám, celý se ztrácím. Jak paprsky zalily mé srdce, jsem poznal, ano - nebude již více žádného žalu, slz a trápení ... navždy odejdou v zapomnění. Zůstávám s průzračnou myslí a s potichlým okolím splývám, vánek v duši jemně mi kreslí příběh, jenž prožít každý musí sám. Slyším hučení vln a skřehot ptáků, když blíží se večer - - k obzoru rudému a bez mraků srdcem otevřeným klaním se vděčen.

---