Indispozice

Nepoznala jsem Tě. A jak bych mohla. Víš, maličká, žiju už dvacetčtyřitisícdvěstěpadesát světelných let v jiných nožičkách. Když zhasnu, pálí to, a když se rožne světlo, třeba svíčka při štědrovečerní večeři, už to jenom bolí, nic víc. A já se rozpadám. A pak jsem zase v jiných nožičkách. Někdy i ručičkách. Třeba té malé kulhavé dámy, co vedla pudla na procházku.

A včera, když jsem se ho dotkla, neplakal bolestí. A zasmál se (bylo to vůbec podruhé, co jsme se na sebe smáli, kdy poprvé? To já ti nesmím říct, to se nehodí...)

Ale už dost, ty malý škvrně. Drž hubu, bezcitná příšerko. Mlčky saješ život a koušeš se do rtu.

(Jednou, jedinkrát jsem ho kousla do rtu. Trošku zaskučel a ...objal mě silněji než kdy dřív. Byl blizoučko a stačilo málo a začala bych zpívat, protože mi bylo krásně a dusila jsem se a pak ta váza. A všechno se ztratilo. A on odešel, zamával mi a odešel.)

Kdy už to skončí?
Ten vtíravý pocit tam kdesi okolo žaludku

Kdy zmizí ta žížala, co mnou prolízá

A

Kouše a kouše