Příběh jednoho dne

vytryskla jsi

z temnoty jako malý zázrak

na polštáři noci, přišla odnikud v tom

diamantovém ránu mrazivějším než

křik vran, které se slétaly na kříže jeho

budoucích hrobů a den ožil nadějí 

v čase vykvetlém z betonu, vzpomínáš,

to tenkrát sluneční vítr shodil pár

nezralých hvězd, ze kterých jsem ti

ukoval prsten, co (prý) stále ještě nosíš

zatímco tvé fotky hnědnou v albu jako

podzimní listí tlející v závějích smutku

a náš příběh dávno odplavený na břehy

moře jako chaluhy omývané laskavou

modří vln (tvé oči) teď vzlíná v smíchu

dětí které si staví hrad z písku zítřků a

čekají na křik vran

odkud přiletí

a s kým