Beran slaví narozeniny

NĚCO O TOM Z PRVA
Již před mýma narozeninama jsem byl osloven, ať to ponechám na potom. Na potom znamenalo, že to oslavím zároveň s Beranem při jedné akci. Jelikož jsem již dávno věděl, kdo že to chodí s Kašíkem do třídy, ihned jsem zamítl. Ono, být na něčem podobném s Beranem jako spoluúčastník by nemuselo mít dobrý závěr.
Ale není to jenom Beran, ale i ti ostatní, ti od Marťase ze školy, co se tak neslavně proslavují v pivnicích všech cenových kategorií. Ne! Tak velký mejdan by nebylo moc dobré pořádat.

VLASTNÍ PRŮBĚH
V den konání těchto narozenin, dá-li se to tak nazvat, jsem já pořádal něco jako pietní akci u mě doma, anichž bych o tom věděl. Jakmile jsem to ale zjistil, ihned jsem celou věc přeplánoval, jelikož to byl výmysl moji ségry, dá.li se to tak ještě vůbec nazvat. Mělo to vypadat asi tak nějak, já pozvu Martinu, jenž jsem už v této době přestal svádět, Marťas Janu, César sebe, Judita Papíra a jestli chcou přijít i ti dva, tak jedině v doprovodu nějakých dam, ať je má kdo krotit. Holky necháme na okamžik samy si povídat třeba se ségrou, pokud to vydrží, a my si odskočíme k Beranovi na mejdlo se trochu, však víte co. No, dopadlo to tak, jak to dopadlo. Martina mě slušně odmítla, Janu nepustila maminka, Roman zapomněl na tu svou atd. Tudíž se okolo šesté hodiny večerní objevil Martin s Césarem nebo to byl Pjótr, těžko říct, jelikož je bylo cítit už od Hoštic. Samá slivovica. A první co bylo z nich porozumětelného, bylo: 'Lukáš, dem do Hoštic, k Beranovi!' Prostě: bez komentáře.
Jelikož jsem právě opustil parní lázeň a venku bylo docela kosno, trochu jsem je zdržel. Do osmi. Když konečně uschly moje měděnce na hlavě (měl jsem vlasy na měď), vyjeli jsme. Ano, my. Ona se k nám připletla ségra společně s Gábi. Pro tu však bylo už teď příliš, jelikož nemá moc ráda, když ji někdo nutí k návštěvě něčeho, co tak slavně proslulo díky svým hlavním aktérům.
Po příjezdu k chatě nás z dálky zdravil Roman, dle vzoru mé básně z plných plic, pardón, z plného žaludku blijící u rohu chovatelské chaty v Pekliskach. Při tomto pohledu bylo téměř každému jasné, jak to asi vypadá uvnitř. Ségřička proklínala Martinovu štangli, protože ten využil každou příležitost, aby se projeli přes nějakou díru v asfaltu. Zato Gábi se cítila z té cesty daleko líp, jelikož se César činil, co moh´. Ale Románek již přímo odrazoval k dalším krokům směrem ke vstupním vratům tohoto prasečince. No, spíše bych to označil za ZOO, protože to byla pestrá přehlídka všech možných zvířátek, od opiček až po urostlé, ne prasata, ale přímo divoké kance.
Po vkročení do této místnosti mě jako první přivítal Pjótr. Ti ostatní na nás čuměli jak tága. To víte, jedná část našeho komanda již se představila, teď přišla ta druhá. Jedna osoba mi zde však chyběla, ano Beran. Ale nechyběl sám, i několik mi již známých lidí, jenž se zde měly nacházet, zde nebylo. Ale bylo, jen je najít. Když jsem sháněl nějaký čistý krígel na pivo, dozvěděl jsem se proč všichni sedí na židlích a zrovna na víkem od sklepa. No jo, Beran s Fofíkem zase využívali situace a hlavně místa.
Po určité době zoufalého bouchání na víko došlo k ukončení obléhání a stáhnutí do pozadí. Pomalu se nadzvedává, ještě víc, až nakonec z pod něj vykoukne hlava. Při pohledu do útrob tohoto sklepení mě nejprve omráčí silný závan mlhy. Že by byla tak nízká oblačnost? Ne, to jen tam dole se zase pálilo. Chudák svíčka, která měla sloužit jako zdroj nepřeberného světla, jen tak tak lapala po kyslíku a teprve na vrcholku schodů začala pořádně se rozsvěcovat. Ne na dlouho, za chvíli ji totálně udusila jedna pivní vlna valící se do sklepa. Taková provokace.
Horší to však stav, když oko Beranovo zahlédlo můj obličej. Ještě dodnes mám na hubě cucfleky. Tohle jsem si o něm nemyslel. Jó, že se s Barunou v jednom kole to a to, ale že jde i po chlapečcích? Ještě že jsem se včas z jeho sevření vyprostil. A ten kravál, co se dral z jeho držky. Měl jsem co dělat, abych mu svými decibely stačil.
Gábi mi sice teď tvrdila, že ji od tam vyštval dým z cigaret, ale dle mého úsudku to byla právě vrcholná scéna Národního divadla prajského. Po menší konzultaci s přítomnýma jsem zjistil, co vše tu bylo a nyní již je vychlastáno. Ale něco přece jen zbylo, dosti plná bečka piva.
Za nějakou blíže neurčenou dobu jsem se vydal do místního hostince (hospody) zakoupiti ňáký to kuřivo. Na tomto místě bych měl asi podotknout, že již 342 dní jsem neměl cigaretu, což někteří nechápali, jiní záviděli. Tím kuřivem mám na mysli doutníky. Cigarety osobně považuji za svinstvo. Po návratu krom toho, že jsem nesměl prozradit, co že to nesu v kapsi, se mi konečně podařilo sehnat nádobu na zlatý mok. Než jsem si potom se všemi přiťuknul a zjistil, kdo je kdo, měl jsem půlku obsahu na zemi. Ani jeden se netrefil napoprvé. Až když něco vylil, bylo jisté, že došlo k přímému kontaktu obou sklenic a tím i k vydání onoho zvuku 'ťuk!'.
V této době se zničeho nic nás chystá opustit naše Gábi. Ale co to? Že by se ji tu nelíbilo? A co to? Cézar prý musí být už doma. Co se to asi děje. No Céseare, doufám, že nesklameš! 'Ten klíč od zámku bych si nechal!' Bodeď by ne, když tím zámkem je zamklé moje kolo. Pár slov na rozloučenou a už se to řítí zase k pípě.
Ale ono pivo se neobjevovalo pouze v hrdle vyschlém, nýbrž i za krkem, což byl v této kose fakt dosti nepříjemný. Ale co se dá dělat, když Pjótr něco vymyslí, je to akorát tak na provaz a ku lesu. Někdy ani to ne. Takto jsme to táhli určitou dobu. Za tuto blíže neidentifikovatelnou časovou prodlevou, se náš milý Beran někam ztratil. Můžeme hádat kam asi, samozřejmě. Opět nezvlád situaci a proto ji byl hodit. Kosu pro méně chápavé. Po tomto jeho dalším skvělém uměleckém díle mu zabylo nějak špatně. i tak složil svou hlavu a bedra gauče, jenž do této doby zde vesele stál a stále byl ještě nepokřtěn. Dosud.
Za určitou dobu se mu chtělo opět blinkat. Lidi, jak byl v narkóze, tak to hodil mezi nás. Pochopitelně nezapomněl na správný zvukový projev, čímž všichni pochopili jeho názor.
Když konečně ukončil svůj politický projev, usl. Jako vždy né sám, ale opět někoho přizdil ke zdi. Na svých vlastních narozeninách si dovolí usnout a ani se nezeptá, jestli má na to nárok! Je to už prostě Beran.
Ovšem nebyl sám, koho přepadlo spaní. Nikdo by nevěřil, jakým způsobem se dokáže vzdělávací ústav podepsat na normálním člověku. Jak? Strašně! Najednou úderem jedenácté se dostavila potvora ospalá. Teda, měl jsem co dělat, abych se vůbec udržel v nespavém stavu. Sice usnout ve stoje se taky dá, ale ty následky jaké by to mohlo mít.
Dlouho mě ten školní syndrom nedržel. Juditka., jenž se této 'oslavy' také účastnila, již měla plné zuby osahávání od Beranových, Fofových a vcelku všech kámošů. Najednou mě něco probralo z polospánku. Čísi ruka se proplétá s tou mojí a někdo mě táhne pryč do tmy! Ty vole! Ono to vyšlo! Naší drahou Juditku už Papír konečně omrzel či co a vona mě táhne někam, vstříc kdo ví jakým zážitkům. Daleko jsme nedošli. Zrovna, když to mohlo být zajímavé, mi sdělila, že to celé je natruc těm slušně řečeno opilým gentlemanům. Škoda no. Ale jednou to vyjde.
Už jsem si začal myslet, že opět bude nutné provést akci x, když někdo byl rychlejší. On někdo, Roman, vygrcaný i z podoby, vytáhl čísi hokejku, kdosi, koho neznám, druhou a začali hrát hokej. Hokej, místo kotouče si našli puk, briketu! Dostat pukem mezi oči ještě jde, ale dostat briketou, to už nejde. Takhle to dál nešlo, potřebovali mezi své dvě branky, skleněné dveře a výčep, nějaké hráče, kteří by byli ochotni létající briketu srazit k zemi. Další hokejka zde již nebyla k nalezení. A hle, smeták v rohu stojící. Klacek jako klacek, chytám jej do svých rukou a jdu na let. Ta podlaha byla vskutku již tak kluzká, že nebylo poznat, co to je.
Brankář se napřahuje proti letícímu puku, sory, ona to přece brikety, odráží tvrdý úder útočníka v záloze a odhazuje hokejku, protože ta nezvládla nápor létající brikety. Zajímavý způsob klonování hokejek! Na tomto místě by bylo vhodné připomenout, že ty hokejky dodnes nenalezly své původní majitele, jimiž jsme mi nebyli. Ty hokejky byly to nejmenší, ale ty nervy, co s náma měli ostatní, kteří ,mnozí vystřízlivěni, jiní ještě ne, se snažili poslouchat jakéjsi kazetofon. Jakejsi, můj! Až zjistím, pokud to vůbec zjistím, kdo sypal popelník do díry, klid, nerušit, do díry po někdejším mikrofonu, tak přizdím! Jo, ale nejdřív si zjistím, jak obarvený má opasek.
Ale teď pozor! Útočník Martin Kašný se rozbrusluje na linileu, briketu pohazuje z jedné strany zbytku hokejky na druhou, blíží se k brance mezi dveřmi! Tvrdý obránce Lukáš Weiss neváhá a vyjíždí z brány, nabírá rychlost a připravuje se k protiútoku. Oba hokejisté jsou již na své úrovni. Obrábce ukrutným způsobem napřahuje smeták proti třískové hokejce, na před níž spočívá létající briketa. Nový ufologický termín! Co největší silou, kterou je moje ruka schopná v tento delikátní okamžik vyvinout a vyrážím briketu Martinouvi z jeho poněkud již polámané hokejky. Ne, briketa neletí směrem na výčep, ale směrem vzhůru, můj smeták zůstává na místě, tělo mé posvátné není schopno v této rychlosti zýabrzdit běžným způsobem. Proto padá k matičce zemi. 'Góóólll!!!!!' Ležím poskládaný pod výčepním pultem. Škoda, že ta pípa je na druhé straně pultu! Já se snad nezvednu. Ty vole, moje kosti! Moje ryfle!!!!!!!!!!! Tak zauhlené rifle jste ještě neviděli. Z jedné díry se jich vyklonovalo deset. No servus!
Po tomto gólu jsem další účast na tomto poháru o pohár pohárů odřekl. Místo toho raději hledám svůj krígl a zkouším z pípy ještě něco vymáčknout.