EPIŠTOLY KE ČTYŘEM STĚNÁM II.

Nemůžeme mít

nikdy mnoho přátel,

děl Cicero

a jistě pravdu měl.

Můžeme mít ženu ?

Po zákonu jednu.

Možná dvě, tři, čtyři.

Jsou té konstituce.

Vyjímečné.

Kolik vzhledem k tomu

můžeme mít přátel ?

Míním těch osobních,

pevných, přesných, klidných,

ne zpitků restauračních,

kámošů rozverných -

z těch velkejch haurů, co

nakonec pod stolem

chlastají zvratky a

cizí nedopitky.

Potkáš-li ženu

nemáš vždy úspěch,

desetkrát méně

najdeš kamaráda,

stokrát míň přijdeš

k příteli

podle Cicera.

Kdo hledá, najde.

Tedy jdeš a hledáš.

Vždyť tady stojí !

Má pevnou ruku,

hrdé čelo,

jednání, které

pozná zkušenost.

Nechvátá, klidný:

- Nech rozhořet oheň  !

Napřed je dým,

pak plamínek,

pak žár,

létají jiskry

že zapálí les.

Jste si tak blízko,

přátelsky tě bije,

jinému bys nedržel

- od něj bolest hladí.

Vždyť mu to oplatíš

a bude to dobře.

Řekne, co jiný

by ti nesdělil.

Rozváží s tebou

tvoje šance, zvyky,

zlozvyky, jednání.

Ano, to je ono !

Ať chceš anebo ne,

máš rád tu chundelatou hlavu,

tělo zkřivené, nemyté,

jenž ti tak zblízka

dýchá do obličeje

u podvečerního ohníčku

na mejdanu pro dva.

Kolik let už jsi necítil

takovou jistotu a klid ? 

Přátelství prý je

mostem do budoucna.

Ruce traverzy,

prsty svorníky,

předpjatý beton myšlenek

spojí se přesně v půli.

Tělo se blíží tělu

roztahuješ paže,

abys je zaháknul

strašlivým sevřením,

tím nejsilnějším,

které dokážeš -

- srazíš se náhle

s prázdnem svých představ ........

On se ti vzdaluje,

mizí s průpovídkou:

" - Postav se k tomu 

     jako chlap,

     kamarádi vymřeli

     u Stalingradu  ! "

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Co naděláš.

Zítra začneš

hledat znova ............